Recenze: Knihy pro dospělé

Do lágru s krásným člověkem!

1 1 1 1 1 (0 hlasů)
il

On ten sovětský socialistický režim měl jednu nesmírnou výhodu. Skončil neslavně a s ostudou. Zbytek jeho činnosti byl jenom pro zlost. Pravdou je, že díky jeho existenci nám došlo několik zásadních věcí. Mezi tu nejvýznamnější patří skutečnost, že tudy cesta nevede. Přes lágry se svobodná a šťastná společnost nevybuduje. Pětiletka nepětiletka, rolník s dělníkem se prostě nikdy nesejdou, když se jich polovina schází na apelplacu v lágru.


knihaAnna Barkovová byla ruská básnířka, kterou za myšlení zavřeli do lágru na dvacet let a na zbytek poslali do vyhnanství. Anna Barkovová sama sobě postavila pomník, sama se na něj postavila a sama začala s přehledem přečnívat přes nespočet pomníků, na nichž se skvěli, ruku v ruce, dělník s rolníkem. Protože utrpení člověka křičí víc, než politické vize. Její pomník je z bláta a výkalů politikou zničených lidí, ale je to pomník skutečný, vyzdvihující člověka jako živočicha plného neskutečné síly a krásy.

Anna Barkovová vytvořila něco, v čem jde nalézt a spatřit skutečný smysl literatury. Vytvořila něco, co je podstatou literatury. A to jak poezie, tak i prózy.

U knihy Osm hlav šílenství vzniká pro mě trochu nesnadná situace. Mám tendenci celou knihu přepsat do citátu a celou vám ji bez meškání poskytnout. Protože ochudit člověka o literaturu natolik hlubokou a lidskou a nádhernou, je jako nechat jej žít v bludu, v marnosti, v prázdnotě, ve smrtelných křečích.

Už vrší se mohyla z kamení,
polykej, země, mrtvého boha,
dvounohých vší schopných myšlení
pohřební píseň byla strohá

Modlili jsme se předpisově,
i ruce spínali podle liturgie,

sláva bohu, co skončil v hrobě,
tomu, co žije, postavte nové kříže.

Hrdinům věčná sláva!
Bůh skonal, skončil v zapomnění,
vždyť nad námi podle práva
žádného troufalce není.

Každému rovnoměrně, stejně.
Pas se, stádo, od nynějška.
Dobytku s hubou u země věčně
nač byla by hloubka nebo výška. [1]

Básně Anny Barkovové mají, i přes temnotu témat, dar mluvit krásně. Nádherně. Ba přímo unášet pozornost člověka a motat ji kolem celé absurdní existence a ukazovat… ukazovat… ukazovat… nikoliv obviňovat. Jen ukazovat a otvírat oči. Jak, jak jen mohl bolševik mučit takového člověka. Takovou bytost. Hanba mu. Třikrát hanba. Takto obdařený člověk, takový vypravěč, je na svět poslán zřídka kdy. A bolševik, jako tupec, právě vyčnívající krásu udupe, zničí, pohrdne jí. Hlupák, jenž miluje a buduje průměrnost. Klaním se před autorčinou poezií, byla jednou z mála, která skutečně mluvila k duši, která byla opravdovou poezií, nikoliv jen nástavbou jakési estetiky života.

Stejně jako poezie, vyzní autorčina próza velmi výrazně. Mocně. Neodbytně. Vyjadřuje to, co literatura má být. Tedy svědomím, snahou o pochopení dějin současnosti a vyjádřením lidstva.

„Měšťák… Tak tomu říkáte vy, po sovětsku. Banálnost je dítětem mechanické civilizace, dítětem standardizace, unifikace. Banálnost je důsledkem propojení světa stroji.“
„…“
„Nemluvím o ojedinělých výjimkách, ty byly a budou. Mluvím o hlavní, společné tendenci lidských dějin. Za nějaký čas se vaše děti přírody stanou stejně banální jako obyvatelé Paříže, Chicaga a Moskvy. Budou říkat stereotypní fráze o patriotismu a nacionalismu, o suverenitě divochů, které nedávno objevili v Brazílii a kteří postrádají dar řeči, o rovnoprávnosti a aristokratismu. A všechno to je, opakuji, standard. Ani jedna nová myšlenka, ani jeden nový pocit.“ [2]

A právě povídky Anny Barkovové jsou literaturou. Se svědomím, s vykřičníky kolem snahy pochopit a pochopené předat, s darem popsat lidstvo takové, jaké je.

„Hledám jedinečnou ženu. Hledám ženu, která se nepodobá všem ostatním. Ať je třebas šeredná, ale šeredná osobitě, originálně. Omrzely se mi, zprotivily zdravé vyrovnané ženy, které jsou k nerozeznání a mají stejnou povahu!“ [3]

Autorka v textech často naráží na prázdnotu naší doby. Hraje si i na věštkyni a předkládá dvě možné společnosti budoucnosti (z jejího pohledu, z našeho pohledu se jedná o současnost), jednu čistě komunistickou a jednu kapitalistickou. Jako prázdné označuje obě. Pro Annu Barkovovou byla budoucnost marností, snad až vyjádřením zmaru celé evoluce, která zemře na nijakost. Na nedostatek myšlenek, ideálů, cílů. Společnost, která skape na nudu.

Ač by se z osudu Anny Barkovové mohlo zdát, že by se její texty měly točit výrazně kolem sovětských lágrů, věznění a bolševické zvůle, není tomu tak. O lágrech nepadne prakticky ani slovo. Autorku nedefinoval její osud, ona definovala jej.

Nakladatelství Prostor a oběma překladatelům patří nehynoucí dík za to, že se odhodlali vydat natolik hodnotné a jistě i nepříliš komerční dílo. Byla to práce, která rozhodně stála za to. Předložili jste lidem něco velikého.

BARKOVOVÁ, Anna. Osm hlav šílenství. Vyd. 1, Praha. Prostor, 2015, 266 s. ISBN 978-80-7260-313-8
[1] tamtéž, str. 12
[2] tamtéž, str. 118
[3] tamtéž, str. 162

 

 

Soutěže

Aktuality

  • Vítězkou 32. ročníku Ceny Jiřího Ortena je Anna Cima

    Letošní 32. ročník Ceny Jiřího Ortena zná svou vítězku – je jí japanoložka Anna Cima, která odbornou porotu zaujala svou knihou o japonském snu Probudím se na Šibuji. Z 22 přihlášených titulů nominovala odborná porota jmenovaná Svazem českých knihkupců a nakladatelů v letošním ročníku do užšího výběru tři knihy: debutový román Anny Cimy Probudím se na Šibuji, knihu pro děti autora Vojtěcha Matochy s názvem Prašina a básnickou sbírku Reál básníka Jana Škroba. Z těchto tří nominací byl vybrán a vyhlášen 9. května na slavnostním podvečeru v rámci knižního veletrhu Svět knihy Praha laureát Ceny Jiřího Ortena 2019. Za vítězku, která studijně dlouhodobě pobývá v Japonsku, ocenění převzala ředitelka nakladatelství Paseka, Anna Rezková Horáčková. Vyhlášením provedli herci holešovického divadla Radar.

    Číst dál...  
  • Zlaté stuhy 2019 předány!

    V pondělí 29. dubna byly v Centru současného umění DOX již po sedmadvacáté slavnostně předány výroční ceny Zlatá stuha nejlepším tvůrcům literatury pro děti a mládež. Ve čtyřech oblastech bylo uděleno celkem čtrnáct ocenění.

    Číst dál...  

Nové komentáře

Doporučujeme

Z čtenářského deníku

  • Jarmila Glazarová: Vlčí jáma

    Jana, která osiřela po první světové válce, se dostává k adoptivním rodičům, kteří žijí ve Slezsku a jsou bezdětní. Jana se stává ošetřovatelkou své adoptivní matky, stará se o domácnost a snaží se své nové rodině být užitečná. Postupem času ale odhaluje tajemství tohoto nesourodého páru. Na první pohled totiž vypadají Klára a Robert šťastně, na ten druhý je ale vidět, že tento pár rozhodně šťastný není.

    Číst dál...  
  • Drašar

    Nacházíme se v době, kdy je český jazyk považován za mluvu vesničanů. Čeština je vytlačena z nejvyšších společenských funkcí, kultury i státní správy. Na školách se vyučuje německý jazyk, jazyk vzdělanců. Dochází k velké germanizaci (poněmčování) společnosti… A do této doby se narodí Josef Václav Michl. Dlouho očekávaný syn, kterému jsou předurčeny velké skutky a který se má stát chloubou rodiny.

    Číst dál...  

Přihlášení