
Paměť jednoho národa plná mýtů a pravdy
- Recenze
- Vytvořeno 27. 11. 2014 2:00
- Autor: Iveta Lužná

Za časů vzdálených nám několik století se odehrává příběh Muže, který rozuměl hadí řeči, zobrazující střet pradávného a moderního světa v zemi Estonců, kteří tak stojí před volbou, zda se přizpůsobit či nezapomenout.
Andrus Kivirähk popisuje svět mizící s příchodem křesťanstva, cizinců obdivovaných místními lidmi, kteří do země přinesli mnohé novoty a výdobytky doby. Těžkou práci na poli, stavovský systém a myšlenku celoživotní služby, těžce vydřený chleba pochybné chuti a maso jen pro vyvolené. Proti tomu stojí svobodný lid lesa, kterému netřeba lovu a zbraní, aby si obstaral potravu, protože zná hadí řeč, již všichni tvorové uctívají. Jenže život na vesnici je prostě v módě, takže zůstane jen jeden – ten, co vypráví svůj životní příběh.
Leemet se narodil ve vesnici, protože jeho otec byl omámen novotami z ciziny. Poté, co mu medvěd ukousl hlavu, vrátila se Leemetova matka s dětmi do lesa, protože vesnicí opovrhovala. A tak se Leemet od strýce naučí hadí řeč, skamarádí se se zmijemi, jak je to tu běžné, a prožívá své dětství i dospělý život v lese, pozoruje stoupající vliv vesnice, ztráceje v jejím stínu přátele a doufaje, že se jednou vrátí staré pořádky.
Zmije nemohou nikdy lidi úplně pochopit, třebaže mluvíme jedním jazykem. Chovají se k lidem jako k mladším bratrům, jež starší bratr milostivě naučil své tajné řeči, a oni teď ten drahý dar nesmyslně zahazují a dobrovolně se odsuzují k ježčímu či hmyzímu rodu. Hadi byli hrdí tvorové, nesnášeli tupost a lidí, kteří opustili les, jim nebylo ani trochu líto. Zřejmě už lidské pokolení vymazali z mysli jako sousto, jež spadlo do řeky a proud je rychle unáší pryč – je nenávratně ztracené. Odešli, tak ať! Hadi nepotřebují lidi, byli přesvědčeni, že se obejdou i bez nich. [1]
Ten moderní svět, z velké míry zosobněný vesnicí, se projevuje především hloupostí a naivitou jejích obyvatel, nekritickým obdivem ke všemu z ciziny a opovrhováním tím, z čeho vzešli. Dívky tu žijí v naději, že si jich jednou všimne nějaký rytíř, s nímž by mohly strávit jedinou noc na hradě, mladíci si zoufají, že se v zemi ještě nezavedla kastrace, protože eunuši jsou nejlepší zpěváci a ženské jim leží u nohou.
Starý svět je tvořen množstvím mýtů: je tu bláznivý žrec, který uctívá duchy ve stromech a obětuje jim tisíce veverek; je tu muž, který chová stovky vlků, připravených k osedlání ve velké bitvě; dva „lidoopi“, prastaří lidé, kteří chodí nazí a chlupatí a lozí po stromech; muž, který zvolna splývá s mechem; ženy, které přijímají lichotky medvědích milenců; obrovská ryba, spící na dně moře; větrověd, který svazuje bouře i vánky; zmije, které jsou lidem rádci a nejlepšími přáteli, a nejstrašnější hadí tvor, tajemná Drakóna, která někde spí a je nedosažitelnou nadějí zbylých lesních lidí. Je to svět mytický, ale rozumný a přirozený: Leemet ví, že obětovat žábu pokaždé, když jde k prameni, jak radí žrec, je hloupost, a stejně tak vymlouvá vesničanům hloupé pověry, jako je třeba víra ve vlkodlaky: vlk je vlk a člověk je člověk, nemůžou se přece jen tak zaměnit.
Co však ze starého světa nakonec zůstává, jsou právě ty hlouposti a pověry, zatímco opravdové, užitečné znalosti se vytrácejí. Proč dělat věci jednoduše, když to jde i složitě, nabízí se jako reakce na zatvrzelost vesničanů, opovrhujících pravdou, kterou jim Leemet chce vyjevit.
Kniha je vysoce čitelná, příběh plný zvratů, které přicházejí nečekaně a přitom zcela přirozeně, nenásilně. Leemetovo vyprávění je často bohaté na obrazy, mnohdy zahořklé a jindy plné krutých výjevů, přináší však i vtipné momenty. Příběh přesahuje pouhé vybájené vyprávění o době dávno minulé a ztracené, je zároveň varováním pro dobu tuto a ty příští, protože svět se mění, něco upadne v zapomnění, něco vypluje na povrch. Věk hadí řeči už je za námi, jednou bude zapomenut i tenhle nový svět se svými bohy a železnými muži a vymyslí se něco jiného. [2]
A člověk by si měl dávat pozor na to, co zapomíná a čemu se učí.
[1] KIVIRÄHK, Andrus. Muž, který rozuměl hadí řeči. Vyd. 1. Zlín: Kniha Zlín, 2011, 382 s. ISBN: 978-80-87162-78-1. Str. 125.
[2] Tamtéž, str. 380.
Nejčtenější články
Nejlépe hodnocené články
Aktuality
-
Duna potřetí
Roku 1965 americký spisovatel Frank Herbert vydal, podle mnohých, nejlepší sci-fi knihu všech dob. Dílo s jednoduchým titulem Duna je dodnes čtené, diskutované a na jeho motivy vznikají hollywoodské blockbustery i počítačové hry. Planeta Arrakis samotného tvůrce lákala natolik, že se do jejího prostředí ještě několikrát vrátil. Třetí díl nazval Děti Duny a jako audioknihu jej publikovalo nakladatelství OneHotBook.
Číst dál... -
Vlastislav Toman odešel, Hadži zůstává
Ráno 11. května 2022 se na facebookovém profilu Nakladatelství Josef Vybíral objevila smutná zpráva – v nedožitých třiadevadesáti letech odešel dlouholetý (1956-1992) šéfredaktor ábíčka Vlastislav Toman.
Číst dál...
Nové komentáře
-
Páté jablko promlouvá
Román Páté jablko mne zajímal už proto, že mne s příběhy postav spojoval sad a obchod, který měli ... -
Jarmila Glazarová: Vlčí jáma
Tento román jsem viděla několikrát zpravovaný jako film, ovšem netušila jsem že Robert umírá. To ... -
Prašina
no tatop kniha se mi zdála taková temná já mám ráda temno ale pořádně nedávala smysl nedokázala jsem ... -
Milník v žánru fantasy
Já jsem zrovna jeden z těch, co zná z fantasy všechno a nic ho nepřekvapí - teda ne že bych jí tolik ... -
François Villon: Já u pramene jsem a žízní hynu
Mám rád Fischerův překlad, ale krásný je i překlad Loukotkové. Můžete se přesvědčit v knize Navzdory ... -
Tropy: Obrazná pojmenování v užším smyslu
:D jen škoda, že to nenapsal o 6 dní dřív, potom by to bylo přesně 2 roky... jinak dobrá stránka ;-) ... -
I vzplála světlá naděje
Krásný referát -
François Villon: Já u pramene jsem a žízní hynu
Diagnózu má každý, jen někteří se života doopravdy zeptali, jakou :-) Někdo ty okamžiky, v nichž ... -
François Villon: Já u pramene jsem a žízní hynu
a ještě na okraj - i pocit sice lze často vysvětlit rozumově, ale poezie nevzniká ani není vyhledávána ... -
François Villon: Já u pramene jsem a žízní hynu
Odpověděl jsem ve Villonově duchu - skrz protiklad, aniž bych vyloučil původní smysl :-) Zřejmě se ...
Knihy
Z čtenářského deníku
-
Jarmila Glazarová: Vlčí jáma
Jana, která osiřela po první světové válce, se dostává k adoptivním rodičům, kteří žijí ve Slezsku a jsou bezdětní. Jana se stává ošetřovatelkou své adoptivní matky, stará se o domácnost a snaží se své nové rodině být užitečná. Postupem času ale odhaluje tajemství tohoto nesourodého páru. Na první pohled totiž vypadají Klára a Robert šťastně, na ten druhý je ale vidět, že tento pár rozhodně šťastný není.
Číst dál... -
Drašar
Nacházíme se v době, kdy je český jazyk považován za mluvu vesničanů. Čeština je vytlačena z nejvyšších společenských funkcí, kultury i státní správy. Na školách se vyučuje německý jazyk, jazyk vzdělanců. Dochází k velké germanizaci (poněmčování) společnosti… A do této doby se narodí Josef Václav Michl. Dlouho očekávaný syn, kterému jsou předurčeny velké skutky a který se má stát chloubou rodiny.
Číst dál...