
Bojovníci za svobodu nebo jen parta zmanipulovaných dětí?
- Recenze
- Vytvořeno 16. 10. 2014 3:00
- Autor: Jana Křepelová

Co všechno stojí za přesvědčením mladých muslimů, že sebeobětování je nejlepší cesta ke svobodě a k lepšímu životu? Přesně na tuto otázku najdeme odpověď ve druhém románu Mahiho Binebineho Boží koně ze Sidi Moumen.
Mahi Binebine je marocký spisovatel, básník, sochař a malíř. Debutoval románem Stín básníka, který vyšel v roce 2009. Letos se zúčastnil pražského Festivalu spisovatelů.
Román Boží koně ze Sidi Moumen je pro našince zvláštní svým úhlem pohledu. Jde totiž o zobrazení jakýchsi příčin fundamentalismu a terorismu v islámských zemích z pohledu muslimského spisovatele. A právě i to byl jeden z důvodů, díky kterým mě kniha i autor zaujali.
Spolu s mladým chlapcem Jašínem, hlavním hrdinou a zároveň vypravěčem příběhu, se ocitáme na předměstí Casablancy, ve slumu Sidi Moumen. Od začátku je naprosto jasné, že Jašín vzpomíná na svůj život, svou rodinu a kamarády, když už je sám po smrti. Vypráví jednotlivé historky chronologicky, podle toho, kdy se udály. V několika prvních kapitolách se však věnuje představení svých přátel, s kterými si říkají Hvězdy ze Sidi Moumen.
Autor na prostředí a způsobu života ve slumu nic nepřikrášluje, naopak popisuje reálnou situaci. Všudypřítomná chudoba, hlad, kriminalita a smrt jsou v knize popsány z pohledu dospívajícího chlapce, který je ve středu všeho tohoto dění. Protože rodinám chybí peníze, musejí vydělávat i děti a to probíráním se odpadky na smetišti, či dokonce prodejem svého vlastního těla turistům. Už od útlého věku mají zkušenosti s drogami, násilím i sexem.
Ale v knize nenalézáme negativní ohlas všech těchto hrůz. Jašín toto vše bere jako samozřejmost, jako svůj každodenní chléb, který je spojený s jeho životem ve slumu. To dokazuje také jeho názor na smrt: Smrt však patřila v Sidi Moumen ke každodennímu životu, nebyla tak děsivá… Smrt tu byla stále, všudypřítomná. Zvykli jsme si na ni. Zabydlela se v nás a my jsme se zabydleli v ní. [1] Vedle toho nachází ve svém životě také pozitivní věci. Vedle tak potřebného přátelství je to u něj hlavně fotbal. Hvězdy ze Sidi Moumen jsou totiž fotbalovým týmem, který působí v „lize“ slumů. Fotbal je až do doby, kdy je Jašínovi šestnáct, jednou z nejdůležitějších věcí v jeho životě. Po jeho šestnáctých narozeninách se ale vše změní.
Chlapci ze slumu, stejně jako všechny ostatní děti, které tam bydlí, dospějí velice rychle. Odchází od svých rodin, shánějí si lepší práci, lépe nebo hůře se jim daří prodírat se životem. Islám, jehož pravou podobu jim ukazuje Abú Zubejr, jejich mentor, berou jako vysvobození, jako možnost pro lepší život. Naprosto se do něj ponoří a nemůžeme se jim divit. Ve cvičeních a modlitbách nacházejí únik z běžného života. Konečně mají vzor a mají pro co žít. Samozřejmě, že právě pro to, jak jejich život dříve vypadal, jsou velice snadno ovlivnitelní. Svému učiteli nic neodmítnou, ani vlastní život ne.
Kniha se nesnaží najít odpověď na otázku, kterou jsem použila jako název tohoto článku. Tu otázku jsem si položila já sama po přečtení Božích koní. Opravdu je terorismus a sebeobětování v očích mladých muslimů jediná cesta, jak dosáhnout svobody? Podle mě to často totiž není jejich přesvědčení, že je to, co dělají, správné. Je to opravdu spíše o zmanipulování mladých, nezkušených chlapců s těžkým životem, o čemž svědčí také fakt, že jejich učitelé se do akce nakonec aktivně vůbec nezapojili.
Hlavně pro tento fakt ve mně román vzbudil vlnu lítosti. Nikdy jsem nebyla zastáncem idey, že co muslim, to terorista. To ani v nejmenším. Ale po přečtení tohoto románu jsem daleko více porozuměla důvodům, proč se tyto hrůzy dějí. Pokud jste na vážkách po každých televizních zprávách, kde se objeví reportáž o muslimském džihádu, vřele vám doporučuji přečíst si Boží koně. Ne jen protože jde o poutavé líčení života v chudinské čtvrti, ale také pro to, abyste si (možná konečně) vytvořili názor na zástupy muslimských věřících. Konečný dojem z příběhu umocňuje také fakt, že je vystavěn na skutečných událostech, které se udály v Casablance v roce 2003.
[1] BINEBINE, Mahi. Boží koně ze Sidi Moumen. Vyd. 1. Praha: Práh, 2014, 152 s. ISBN 80-978-7252-536-2.
Nejčtenější články
Nejlépe hodnocené články
Aktuality
-
Duna potřetí
Roku 1965 americký spisovatel Frank Herbert vydal, podle mnohých, nejlepší sci-fi knihu všech dob. Dílo s jednoduchým titulem Duna je dodnes čtené, diskutované a na jeho motivy vznikají hollywoodské blockbustery i počítačové hry. Planeta Arrakis samotného tvůrce lákala natolik, že se do jejího prostředí ještě několikrát vrátil. Třetí díl nazval Děti Duny a jako audioknihu jej publikovalo nakladatelství OneHotBook.
Číst dál... -
Vlastislav Toman odešel, Hadži zůstává
Ráno 11. května 2022 se na facebookovém profilu Nakladatelství Josef Vybíral objevila smutná zpráva – v nedožitých třiadevadesáti letech odešel dlouholetý (1956-1992) šéfredaktor ábíčka Vlastislav Toman.
Číst dál...
Nové komentáře
-
Páté jablko promlouvá
Román Páté jablko mne zajímal už proto, že mne s příběhy postav spojoval sad a obchod, který měli ... -
Jarmila Glazarová: Vlčí jáma
Tento román jsem viděla několikrát zpravovaný jako film, ovšem netušila jsem že Robert umírá. To ... -
Prašina
no tatop kniha se mi zdála taková temná já mám ráda temno ale pořádně nedávala smysl nedokázala jsem ... -
Milník v žánru fantasy
Já jsem zrovna jeden z těch, co zná z fantasy všechno a nic ho nepřekvapí - teda ne že bych jí tolik ... -
François Villon: Já u pramene jsem a žízní hynu
Mám rád Fischerův překlad, ale krásný je i překlad Loukotkové. Můžete se přesvědčit v knize Navzdory ... -
Tropy: Obrazná pojmenování v užším smyslu
:D jen škoda, že to nenapsal o 6 dní dřív, potom by to bylo přesně 2 roky... jinak dobrá stránka ;-) ... -
I vzplála světlá naděje
Krásný referát -
François Villon: Já u pramene jsem a žízní hynu
Diagnózu má každý, jen někteří se života doopravdy zeptali, jakou :-) Někdo ty okamžiky, v nichž ... -
François Villon: Já u pramene jsem a žízní hynu
a ještě na okraj - i pocit sice lze často vysvětlit rozumově, ale poezie nevzniká ani není vyhledávána ... -
François Villon: Já u pramene jsem a žízní hynu
Odpověděl jsem ve Villonově duchu - skrz protiklad, aniž bych vyloučil původní smysl :-) Zřejmě se ...
Knihy
Z čtenářského deníku
-
Jarmila Glazarová: Vlčí jáma
Jana, která osiřela po první světové válce, se dostává k adoptivním rodičům, kteří žijí ve Slezsku a jsou bezdětní. Jana se stává ošetřovatelkou své adoptivní matky, stará se o domácnost a snaží se své nové rodině být užitečná. Postupem času ale odhaluje tajemství tohoto nesourodého páru. Na první pohled totiž vypadají Klára a Robert šťastně, na ten druhý je ale vidět, že tento pár rozhodně šťastný není.
Číst dál... -
Drašar
Nacházíme se v době, kdy je český jazyk považován za mluvu vesničanů. Čeština je vytlačena z nejvyšších společenských funkcí, kultury i státní správy. Na školách se vyučuje německý jazyk, jazyk vzdělanců. Dochází k velké germanizaci (poněmčování) společnosti… A do této doby se narodí Josef Václav Michl. Dlouho očekávaný syn, kterému jsou předurčeny velké skutky a který se má stát chloubou rodiny.
Číst dál...