Alkohol, alkohol a zase alkohol

Recenze

Vytvořeno 4. 7. 2014 3:00

Autor: Jiří Lojín

Objeví-li se v médiích člověk narozený a vyrůstající na Žižkově, tváří se vždy, jako kdyby byl Žižkov úplně jiný svět, ani snad nebyl součástí Prahy. Možná takovým odlišnostem rozumějí jen Pražáci, možná i ti, kteří v dětství četli Rychlé šípy a snažili se ve své fantazii proniknout do mytických Stínadel. Zdeněk Vaňura, autor povídkové knihy Pan Koza, prasnice a jiné povídky, své mládí také prožil na Žižkově a nezapomíná to zdůraznit.

Koza, hrdina všech Vaňurových povídek, je instalatér pracující na OPBH. Čtenáři, mající ještě v živé paměti pracovní morálku řemeslníků tohoto prapodivného podniku, tuší, že pan Koza se špatně neměl. Peníze za melouchy, důležité známosti a hlavně nepřehledné litry alkoholu. To je profil tohoto šikovného socialistického pracovníka.

Žádná povídka Zdeňka Vaňury se neobejde bez alkoholu a žen. V úvodní povídce Zlaté časy si čtenář může zavzpomínat na minulé doby, kdy řemeslo - alespoň některé - mělo doslova zlaté dno. Mladší ročníky, které nemají na co vzpomínat, se mohou poučit, co vše bylo za minulého režimu možné. Zajímavý je postoj, který autor, potažmo i jeho hrdina, k životu za bývalého režimu zaujímá. To není jednoduché rozpoznat. Tón povídky je sžíravě ironický, výsměšný vůči všemu a všem, dokonce i vůči čtenáři. Není to postoj, který by bylo příjemné akceptovat, je potřeba si na něj zvyknout.

Atmosféra ostatních povídek je velmi podobná, autor si nebere servítky. Běžně používá vulgární slova nejtěžšího kalibru, žádná témata pro něj nejsou tabu. Z jeho textů čiší naprostá neúcta k lidem, nejde o žádný laskavý humor. V tomto bodě autor oživuje tradici středověkých lidových žertéřů, na jejichž humor velmi často někdo doplatil zdravím, majetkem či ztrátou autority. Vaňurův humor se nezastaví ani před světem žen, povídka Jak jsem šukal s prasnicí není zrovna galantní.

Texty v knize Pan Koza, prasnice a jiné povídky pokrývají období posledních let socialismu a plynule přecházejí do současnosti. Režim se v nich sice změnil, ale vše ostatní zůstává stejné. Hospody, chlast, ženské... K současné době má pan Koza poněkud rezervovaný vztah. Částečně může hrát roli i známý efekt, že vše se jeví lépe, když je člověk mladý.

Mladí lidé to prý teď mají dobré, mají zelenou. Přitom nemaj čas na zábavu, nemaj čas jet na dovolenou ani když jim jí zaplatíte. Plešatí třicátníci seděj v pátek večer v hospodě sami s kreditníma kartama, bez ženskejch. V jejich letech sme za těch blbejch komoušů měli vlasy na záda a denně sme píchali a bez šprcek. A tak si Lojza říká: „Ještě že sem starej a nemám žádnou práci.“ A přejede po prdeli svojí pětadvacetiletý přítelkyni a řekne si: „Tohle je ze všech těch novodobejch bludů asi ta jediná jistota.“ [1]

V útlém svazku třiceti krátkých povídek je obsaženo pohrdání i sentimentální stesk po starém režimu. Čtenář si může vybrat, který postoj bude považovat za autentický vzhledem k autorovi, ale i vzhledem k hrdinovi. Ani pan Koza, jak jsem už naznačil, není v tomto bodě úplně průhledný.

O kvalitě knihy se nelze vyjádřit jednoznačně. Jde o text s poměrně slušným spádem, autentický svým jazykem, který není jen odposlouchaný, ale je autorovi vlastní, doslova mateřský. Jako zápor se jeví stále stejný základ povídek, neustálé povídání o hospodách a pití může připadat posléze nudné. Některé čtenáře může odpuzovat i jistá arogance, s níž postavy přistupují ke svému okolí. Na některých místech jsou patrná i přehlédnutí korektora, o čemž svědčí i ukázka, citovaná včetně chyb. Útlé knihy však mají nespornou výhodu, lze je zkusit bez většího rizika a často velmi překvapí, v tom dobrém.

[1] VAŇURA, Zdeněk. Pan Koza, prasnice a jiné povídky. 1. vyd. Praha: Milan Hodek, 2014. ISBN 978-80-87688-18-2. Str. 105

Komentáře   

 

+3 Kozova pravda — Ludvik Cisar 2014-09-09 22:34

Nechci se zabyvat recenzi pana Lojina.Tato kniha dava ctenari moznost prodniknout (znova) do doby dnes jiz skoro zapomenute. Zachycuje detailne onen cas. Jedna se o vzacny dokument, ktery pri pozornem cteni ukazuje nekdy az dojemnou lasku a hlubokou humanitu. Je malicherne se zabyvat mluvou a vyrazem. Nejen podle meho nazoru je tato kniha, byt psana jazykem Ch.Bukowskeho, malym skvostnym kaminkem ceske literatury. Skoda, ze pan recenzent si nedal vice prace a nepokusil se proniknout do hloubky tohoto pozoruhodneho dila. Dr.L.Cisar Nemecko

Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat

 

 

+2 Nepochopení ... — Lenka 2014-09-18 20:47

Pokud se vyjádřím citlivě, autor recenze knihu nepochopil. Jemný humor, dobovou výpověď a jazyk, který je zde použit záměrně i s "gramatickými chybami". Vše zde má svůj význam. Je pravda, že někomu může dělat problém se do knihy "začíst". Povídky jsou evidentně autobiografické . Líbí se mi, jak jsou lidským způsobem popsány osudy i charakter hlavního hrdiny a ostatních, kteří prošli jeho životem. Pan Lojín je prostě v mnohém úplně vedle. Žižkov je opravdu jiné území s vlastními specifiky a svéráznými "figurkami". To je jakoby řekl někomu z Plzně či Ostravy, že ze sebe jen něco dělá a je vlastně stejný jako někdo z Brna. Prostě jsou místa specifická, stejně jako lidé zde žijící. Můj táta byl hrdý "Žižkovák" až do smrti, i když zde žil jen v dětství. Nikdy nikam jinam nezapadl.Ale jak to opravdu je , by panu Lojínovi lépe vysvětlili v některé z hospůdek na Žižkově ...

Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat

 

 

+3 realita bez učesání — Lucie Boubalová 2014-09-24 17:43

Řekla bych, že přesně a tím i mnohdy drsně popsaná realita pana Vaňury se nesetká s pochopením každého, pana Lojína nevyjímaje. Však realita taková byla a autor ji popsal věru přesně a servítky si pravda nebral. To ale neznamená, že by pan Vaňura alias Koza nežil v úctě s lidmi. K opovržlivé poznámce pana Lojína týkající galantnosti pana Vaňury bych chtěla říci, že o zmiňované "Prasnici" se autor vyjadřuje jako o dámě, kterou ve vší slušnosti popsal svým způsobem. Není neslušné vulgárně mluvit, je neslušné vulgárně se chovat!!! Lucie Boubalová

Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat

 

Přidat komentář

JComments