
Vzpomínky české šlechty na dobu emigrace, zestátnění rodových sídel a následné restituce
- Recenze
- Vytvořeno 25. 6. 2014 3:00
- Autor: Sabina Huřťáková Hašková

Nakladatelství Paseka přináší v nové knize novináře a fotografa Vladimíra Votýpky již čtvrté zastavení nad osudy české šlechty ve složitém období dvacátého století. Autor shromažďoval materiál pro své knihy již od 70. let 20. století, kdy však byly z politických důvodů naprosto nepublikovatelné. Po roce 1989 nastal čas, aby se lidé dozvěděli, jak žila česká aristokracie v dobách, kdy byly šlechtické tituly v českých zemích naprostým tabu a kdy se veškeré jejich majetky staly majetky státními. První informace Votýpka publikoval ve třech knihách – Příběhy české šlechty (1995, Paseka 2001), Návraty české šlechty (Paseka 2000, 2002) a Paradoxy české šlechty (2005, Paseka 2013). Na úspěšné tituly navázal dosud nejnovější knihou Křižovatky české aristokracie, kterou Paseka vydala v dubnu 2014.
„Žádná země v dějinách lidské civilizace nepřijala tak rozsáhlé restituční zákony jako naše,“ tvrdil místopředseda vlády Pavel Rychetský. Současně však platila dvě významná omezení: takzvané Benešovy dekrety a limitující datum nástupu komunistů k moci. Na majetky zkonfiskované před datem 25. února 1948 se proto restituce nevztahovaly. [1]
Pár minut před čtvrtou hodinou předsedající schůze Zdeněk Jičínský sezval všechny kolegy k hlasování do jednacího sálu. Konstatoval, že třetina jich sice není přítomna, ale obě sněmovny jsou usnášeníschopné. Krátce nato mohl ohlásit: „Souhlasným usnesením obou sněmoven byl tento návrh zákona schválen. Doufám, že mohu říci: Do třetice všeho dobrého." [2]
Dovolila jsem si na počátku své recenze citovat z kapitoly, která se věnuje nikoli aristokratovi, ale disidentovi a porevolučnímu poslanci Jaroslavu Cuhrovi. Na jeho portrétu i prostřednictvím jeho osobní výpovědi a vzpomínek se čtenář dostává do problematiky restitucí. Sleduje nejen zabavování šlechtického majetku a okolnosti, které tento proces provázely, ale také okolnosti, jež provázely jeho návrat do rukou původních majitelů. Jaroslav Cuhra měl na vrácení šlechtického majetku původním majitelům značný podíl, a tak je jeho výpověď velmi cenná. Umožňuje skutečně dobře pochopit danou problematiku.
Následuje šest portrétů současných nositelů rodových jmen, kde se může čtenář dočíst, jak jednotlivé rody prožívaly světovou válku, nástup komunismu v Čechách, znárodnění majetku, emigrace a další útrapy. Každého se to dotklo, ale každého pozoruhodně jiným způsobem. Votýpka postupně představuje historii rodů, i poslední členy – žijící i zemřelé. S některými se setkával v průběhu sběru svých materiálů a dnes již nejsou mezi námi, někteří dosud žijí na svých panstvích i jinde. Sleduje osudy rodu Podstatzských-Lichtensteinů, kde představuje hraběnku Josefínu i její děti – sourozence Jana, Františka Karla a Marii. Čtenáři se dostane nejen sestavení rodinného medailonu, ale i osobních vzpomínek jednotlivých členů rodu. Další kapitola patří Mathildě Nostitz-Rieneckové a jejímu pestrému životu. Dědictví rodu Kolowratů autor sleduje v části následující. Kapitola s názvem „Komtesa Mirli“ představuje osudové zvraty Anny Marie Waldsteinové. Zde autor využívá kromě rozhovorů se zmíněnou dámou také její osobní zápisky. Jakýsi deník, který si psala v roce 1945, když končila válka a docházelo k destruktivním politickým zvratům. Anna Marie prožívala následující události jako mladá nezkušená dívka, která zůstala téměř na všechno sama. Matka se věnovala sestře, jež na smrt nemocná ležela v nemocnici, a ona měla na starost celé panství. Potýkala se s nacisty, komunismem i ruskými vojáky. Trápil ji nedostatek jídla, strach z budoucnosti i nedůvěra v nejbližší okolí, neboť i ti, kterým věřila, ji zradili, udali a falešně obvinili z držení nelegálních zbraní. Ostatně, posuďte sami:
… Prožila jsem nádherné probuzení. (8. května 1945, pozn. SHH) Vědomí, že válka je u konce, bylo prostě senzační. Těšila jsem se však příliš brzy. Na protějším kopci stojí malé nádraží, kolem něhož vede silnice do Jihlavy, a ta je ucpaná prchajícími lidmi a ustupujícím německým vojskem. Po snídani jsem na domě vyvěsila československou vlajku, kterou jsme celou válku schovávali rozloženou na tři díly, a pohádala jsem se kvůli tomu se sestřenicí Franci, která mě přijela na kole navštívit. Aniž mi řekla slovo, šla vlajku sundat. Dostala jsem hrozný vztek. Situace je opravdu nebezpečná, nevím, jak se zachovat, ale když odešla, zase jsem vlajku vyvěsila.
Ve čtyři hodiny Rusové podnikli děsivý hloubkový nálet. … [3]
Zcela jiný je medailon a vyprávění Pavlíny Bořek-Dohalské, která patří k nejmladší generaci. Spíše než o restitucích byla řeč o jejích dalších osudech. O tom, jak dlouho hledala sebe sama a co jí nakonec přineslo životní naplnění. Poslední kapitola je pak věnována Dianě Sternbergové, jež v restituci dostala zpět Častolovický zámek a zdevastované sídlo v Zásmukách. Šlechtična mluví o svém návratu, o přátelství s Olgou Havlovou i prvních krocích a postupném zvelebování navráceného panství.
Každá kapitola je úplně jiná – stejně tak jako osud každého ze zmíněných šlechticů. Dohromady však publikace poskytuje nesmírně cenné svědectví o době počínající druhou světovou válkou přes nástup komunistů k moci a zabavování rodových majetků šlechty, mezičas, kdy se členové jednotlivých rodů museli začít potýkat s běžnými problémy života – začít pracovat, uživit sebe a rodinu, a to bez výjimky – emigranti i ti, kteří zůstali. Stejně tak různorodé jsou jejich pohledy na restituce. Někteří se vracet ani nechtěli, neboť nechtěli oživovat bolestné vzpomínky, jiní se vraceli do vlasti, neboť jen tady mohli konečně po letech vdechnout blahodárný vzduch, který jim opět dával smysl života.
Křižovatky české aristokracie je nesmírně emotivní kniha, která musí zacloumat s každým čtenářem. Doporučila bych ji bez výjimky k přečtení každému. Mladým lidem, aby si uvědomili, co se vůbec v našich zemích dělo, starším generacím, aby zavzpomínaly a poznaly nový úhel pohledu na danou problematiku. Ač jsem předchozí tři publikace nečetla, rozhodně to hodlám napravit. Nejnovější Votýpkova kniha mě totiž skutečně hluboce zasáhla a oslovila.
[1] VOTÝPKA, Vladimír. Křižovatky české aristokracie. 1. vyd. Praha - Litomyšl: Paseka, 2014. ISBN 978-80-7432-441-3. Str. 37.
[2] Tamtéž str. 38.
[3] Tamtéž str. 183–184.
Nejčtenější články
Aktuality
-
7. ročník festivalu HorrorCon
Již 7. ročník HorrorConu se dočkal několika změn. Tentokrát se všichni fanoušci horroru ve všech jeho formách umění vypraví 22. října do klubu Kotelna v pražských Strašnicích a navíc přijede jeden exkluzivní zahraniční host.
Číst dál... -
Duna potřetí
Roku 1965 americký spisovatel Frank Herbert vydal, podle mnohých, nejlepší sci-fi knihu všech dob. Dílo s jednoduchým titulem Duna je dodnes čtené, diskutované a na jeho motivy vznikají hollywoodské blockbustery i počítačové hry. Planeta Arrakis samotného tvůrce lákala natolik, že se do jejího prostředí ještě několikrát vrátil. Třetí díl nazval Děti Duny a jako audioknihu jej publikovalo nakladatelství OneHotBook.
Číst dál...
Nové komentáře
-
Evžen Boček: „Zatuhnul jsem v 19. století“
Pri citani vsetkych siestich casti Aristokratky som sa vynikajuco pobavil, nieco nove naucil a vsetkym ... -
Jan Neruda – Povídky malostranské
Velmi moc děkuji za zápisky zítra mám mít čtenářský deník a knížku jsem ani neotevrela velmi moc ... -
Matematika základ života
Dík za kritické poznámky. Pokusíme se opravit. JH -
MUSTREAD podle Gatese a nejprestižnějších deníků. Co je tak skvělého na Sapiens?
Kniha obsahuje nepravdivá tvrzení a naprosto nelogické závěry. Knihu hodnotím jako škvár bez ... -
Páté jablko promlouvá
Román Páté jablko mne zajímal už proto, že mne s příběhy postav spojoval sad a obchod, který měli ... -
Jarmila Glazarová: Vlčí jáma
Tento román jsem viděla několikrát zpravovaný jako film, ovšem netušila jsem že Robert umírá. To ... -
Prašina
no tatop kniha se mi zdála taková temná já mám ráda temno ale pořádně nedávala smysl nedokázala jsem ... -
Milník v žánru fantasy
Já jsem zrovna jeden z těch, co zná z fantasy všechno a nic ho nepřekvapí - teda ne že bych jí tolik ... -
François Villon: Já u pramene jsem a žízní hynu
Mám rád Fischerův překlad, ale krásný je i překlad Loukotkové. Můžete se přesvědčit v knize Navzdory ... -
Tropy: Obrazná pojmenování v užším smyslu
:D jen škoda, že to nenapsal o 6 dní dřív, potom by to bylo přesně 2 roky... jinak dobrá stránka ;-) ...
Knihy
Z čtenářského deníku
-
Jarmila Glazarová: Vlčí jáma
Jana, která osiřela po první světové válce, se dostává k adoptivním rodičům, kteří žijí ve Slezsku a jsou bezdětní. Jana se stává ošetřovatelkou své adoptivní matky, stará se o domácnost a snaží se své nové rodině být užitečná. Postupem času ale odhaluje tajemství tohoto nesourodého páru. Na první pohled totiž vypadají Klára a Robert šťastně, na ten druhý je ale vidět, že tento pár rozhodně šťastný není.
Číst dál... -
Drašar
Nacházíme se v době, kdy je český jazyk považován za mluvu vesničanů. Čeština je vytlačena z nejvyšších společenských funkcí, kultury i státní správy. Na školách se vyučuje německý jazyk, jazyk vzdělanců. Dochází k velké germanizaci (poněmčování) společnosti… A do této doby se narodí Josef Václav Michl. Dlouho očekávaný syn, kterému jsou předurčeny velké skutky a který se má stát chloubou rodiny.
Číst dál...
Komentáře
Ráda bych sehnala levněji i Příběhy české šlechty a Paradoxy české šlechty.
Kdybyste někdo o nějaké věděl, napište mi prosím na e-mail: Jaroslava.jahodova
děkuji