Recenze: Knihy pro dospělé

Zakázali mu žít, ale nedovedli zakázat, aby byl nesmrtelný

1 1 1 1 1 (1 hlas)
il

Titulek je jakási parafráze na Čapkovu životní situaci. Cestopisné fejetony z pera Karla Čapka (vydané v roce 2011 nakladatelstvím Fragment) se původně váží k roku 1923. „Na tomto světě má se však vidět všechno; vše stojí za vidění, každá ulice a každý člověk, každá věc chudá i slavná.“ [1] Proč číst cestopisy vydané tak dávno, když výpovědní hodnota informace staré jednu hodinu už je v dnešním světě braná jako zastaralá?


knihaČím déle se s Čapkem setkávám prostřednictví písmenek, tím více si ho vážím jako člověka s hlubokou etikou a odvahou. A to bych zdůraznila ještě předtím, než se dostanu k Benátkám, Oslu či Londýnu. Není možné oddělit Čapka cestovatele a Čapka filozofa. Na svých cestách hojně pozoruje, popisuje a ilustruje (zejména přírodu, divoká zvířata či tanečnice). Hodnotí pouze tam, kde se zjevují dámy „s kobylími obličeji“. Na ty je nějak vysazený. Tuhle maličkost mu ráda odpouštím. Mám pocit, že stojím vedle Čapka na nádraží, sedím v kupé nebo trpím žaludeční nevolností na lodi. Uhlazenost je rázem pryč, když spisovatel potkává švitořící pánbíčkáře: „Držte ty zobáky“. 

Spirituální bytosti prostě nerady ortodoxní věřící. Karel Čapek při cestách promlouvá s cestovateli, pastory, dělníky. Jen tiše úpí při ženských otázkách  stran potopení lodi. „Ženatý člověk“ – výraz, který Čapek používá, může být sám autor, stejně tak jako kdokoliv kdosi v jeho blízkém okolí. Jako cestovatel se zastává místního folklóru (třeba u severní oblasti, jejíž duši popisuje jako něžnou a polodivou). Kritizuje turismus, který je založený na kalkulu a nijak místním nepomáhá rozvíjet kulturní odkaz předchozích etap vývoje. Spisovatel je krásným příkladem klasicky vzdělaného člověka, který může promlouvat s etnografy, stejně jako s větrem na moři. Naší dnešní generaci schází vztah k latině, řečtině, francouzštině… Všechny ty světy nám jsou dostupné pouze na týden během letní sezóny a vrcholem pochopení místních je, že se naučíme pár výrazů týkajících se jídla. Přestali jsme se radovat ze života. Nebo snad jen obědváme menší porci těžkostí, a tak máme pocit, že je náš stereotyp maličkých problémů neúnosný. Ztratili jsme se na cestě za pravdou o naší existenci.

S autorem cestujeme po Itálii, Anglii, Španělsku, Holandsku a po severu. Čapek také nahlédne do útrob afrického kontinentu. Čapek je spokojený na cestách, obavy mu dělá evropská politika. Čapkova protektorátní bolest se v této knize ještě neprojevuje, přesto už v této knize klíčí obavy o osud Evropy: „Jak dnes věci v Evropě vypadají, měl by se pocestný předem informovat, nekoná-li se náhodou ve městě, kam ho cesta vede, občanská válka, převrat nebo nějaký kongres.“ [2] 

Je-li to cestopis, je velmi oduševnělý. Autor sám přiznává, že nepsal průvodce nebo rádce na cesty. Třeba Norsko mi připadalo dost jednotvárné. Ale lépe je to ověřit v praxi. Čapek je můj Hemingway bez hraničních pocitů zmaru a opileckých excesů. Je vlastně jeho opak, i pokud mluvíme o vztahu k ženám. Čapek také není nervózní. Přesto oba autory pojí melancholie. Vize, které bychom dnes přisoudili spíše A. C. Clarkovi. Pocit smutku smíšený s nutností vidět a promlouvat s ostatními. „Žijeme v nedobré době a naše srdce je sevřeno starostí; ale svět je veliký.“ [3]

Není chybou cestovat na malé vzdálenosti, krůček po krůčku. Možnosti každého z nás jsou odlišné, stejně jako životní zkušenost. Varující je stagnace, pocit, že všechno víme, že nejde věci, které jsou nám nepříjemné, změnit. Bojíme-li se změny, ignorujeme moudrost, která se k nám přibližuje. Chceme-li vidět sami sebe jako lidi, musíme změnami procházet. A v tom je tento cestopis přínosem. Ukazuje, jak moc toho neznáme, ačkoliv máme informační zdroje přehlednější (a velmi snadno dostupné na síti). Chybí nám ta velikost ducha. Život se nedá naměřit na počet úhozů do klávesnice za minutu, počet zaťuknutých lajků za den, stejně jako je nemožné setrvávat ve vězení svého strachu a čekat na úspěch.

[1] ČAPEK, Karel. Cestopisné fejetony. 1. vyd. Praha: Fragment, 2011, 499 s. Díla českých a světových klasiků. ISBN 978-80-253-1301-5. Str. 5
[2] Tamtéž str. 338
[3] Tamtéž str. 419

 

Soutěže

Aktuality

  • Paseka naživo. Nakladatelství poprvé zpřístupní veřejnosti slavný pražský dům od Jana Kotěry

    Cyklus autorských čtení v Nakladatelství Paseka spojí literaturu s architekturou. Zájemci budou moct poprvé navštívit slavný Laichterův dům, který na začátku 20. století navrhl Jan Kotěra, a halu s dekorativními vzory od Jana Preislera. První čtení v rámci cyklu Paseka naživo proběhne 23. srpna, debutující Anna Cima představí román Probudím se na Šibuji.

    Číst dál...  
  • Založena Česká akademie komiksu

    V pražském Café Neustadt byla v pondělí 25. června založena Česká akademie komiksu. Smyslem nového spolku je především s větší důstojností i propagací udělovat komiksové ceny Muriel, jejichž vyhlašovatelem od nynějška bude právě ČAK.

    Číst dál...  

Doporučujeme

Nové komentáře

Z čtenářského deníku

  • Jarmila Glazarová: Vlčí jáma

    Jana, která osiřela po první světové válce, se dostává k adoptivním rodičům, kteří žijí ve Slezsku a jsou bezdětní. Jana se stává ošetřovatelkou své adoptivní matky, stará se o domácnost a snaží se své nové rodině být užitečná. Postupem času ale odhaluje tajemství tohoto nesourodého páru. Na první pohled totiž vypadají Klára a Robert šťastně, na ten druhý je ale vidět, že tento pár rozhodně šťastný není.

    Číst dál...  
  • Drašar

    Nacházíme se v době, kdy je český jazyk považován za mluvu vesničanů. Čeština je vytlačena z nejvyšších společenských funkcí, kultury i státní správy. Na školách se vyučuje německý jazyk, jazyk vzdělanců. Dochází k velké germanizaci (poněmčování) společnosti… A do této doby se narodí Josef Václav Michl. Dlouho očekávaný syn, kterému jsou předurčeny velké skutky a který se má stát chloubou rodiny.

    Číst dál...  

Přihlášení