
Mezi hrušní a jabloní vílí hovínko
- Recenze
- Vytvořeno 1. 5. 2014 2:00
- Autor: Štěpán Cháb

Mračna se vzdula, a přesto ze sebe nevydala ani kapku vody. Hnala se po obloze, hrozila na nebohé pod sebou, mračna se hnala i nad Wernischem a jeho sbírkou básní S brokovnicí pod kabátem. Je člověk ctný, pije-li pivo z pet lahve? Je ctěnější, nepije-li ho? Má život smysl? A má ho, i když je duše oddělena od těla? Otázky malých myslí, které nehledají odpovědi, ale důkazy o tom, že jejich existence je lepší nežli ty ostatní (existence těch myslí, nikoliv otázek, aby bylo jasno, když už je mračno). Protože pět prstů na ruce máme všichni a mračna se přehnala a nezapršelo.
Druhé město vydalo Ivanu Wernischovi sbírku básní. Už zase. Ivan Wernisch je totiž básník. A člověk. A překladatel. A prodavač. A dvorní dáma Druhého města. Ve výsledku je to prostě takový rodák. Začněme definicí – psát recenzi na básnickou sbírku je kravina. Z této definice vycházejme. Důvod platnosti definice je prostý – báseň je citové vzplanutí mateřského jazyka a k citovému vzplanutí nelze přistupoval analyticky. Dost. Basta. Konec. Vymalováno. Smyslem všech recenzí je upozornit na nově vydané dílo. Co chtít víc? Ivan Wernisch vydal novou sbírku básní S brokovnicí pod kabátem. Byli jste upozorněni. Pořád vám to nestačí? Ale!
Zdráhám se použít tvrdých slov doporučuji/nedoporučuji, krásná/nepovedená, nová/ochozená,…protože bych definoval (toto je počtvrté, co jsem použil slovo definice a její odvozeniny, och, jaký to kotoul) svůj pohled na sbírku, nikoliv sbírku samotnou. Proto jsem se rozhodl, v komentářích za to budu jistě bit, popsat výhradně své pocity ze čtení (ne, není to to samé, je třeba vnímat jemné nuance řečeného). Může se stát, že se při tom dostanu do jistých nesnází s logikou. Ale nešť, pro jednou se to snese. A nevím, jak lépe popsat básnickou sbírku…inu, věděl bych, mohl bych zanalyzovat verš nevázáný, v mistrovství oděný nebo v agonální (teď jsem to tam prostě plácl, to je pocit) stereotyp vytesaný, ale neudělám to, báseň je cit a tak nastává čas pro emoce.
Vlčí smečka se zahryzává do temene vyděšené ovce
Básně většinou lžou, ukazují svět krásnější nebo ohavnější, téměř nikdy neukazují svět jaký je. Wernisch kupodivu udělal v kotrmelci kotoul a napsal několik básní, které prostě jsou takové, jak lze vidět svět. Bez okras či hnilobných doplňků. Prostě jeden skončil na pivu a proti němu sedí děvka a je taková, no, taková, jaké děvky bývají, a tak se jeden sehne a s rozpaky kreslí na stůl do rozlízaného piva obrázky, aby zmizel svět okolo něj. Wernisch podchytil okamžik, zatřásl s ním a na zem popadaly kousky tmy, z které je tak příjemné pak skládat veršův. Možná je to definice (och, popáté) dobrého básnictví, možná nikoliv. U básní člověk nikdy neví, protože básník čtenářovi vlkem a čtenář básníkovi nemlich to samé.
Sjezd pracovníků luhačovické JZD oceňuje přínos umělce
Hrátky s jazykem, no božínku, to je věc. Vzpomeňme společně Durrellova Papouše z Mluvícího balíku. Ve volných chvílích předříkával málo používaná slova Velkého slovníku, aby se chudinky také někdy provětraly. Básník zastává právě roli Papoušovu. Ovšem narozdíl od Papouše, vypouští básník slova na procházku ve dvojicích, v trojicích, aby se lépe poznala, aby se objevila nějaká souvztažnost, pro ostatní netušená. Gumostav, leknín, třaskavec. Slova, která se v běžné řeči nesejdou. Básník udržuje řeč živou a ohebnou. Hurá.
Wernisch píše Wernischovi: Milý Ivane…
Básník je mladý a zamilovaný. Básní, jinak by pošel. I Wernisch takový byl, teď už nikoliv. Wernischovi táhne přes sedmdesát, Bůh mu přej stovku, ale přesto má do hrobu blíže, než k matčiným rodidlům, a proto v jeho básních chybí živelnost. Wernisch popisuje většinou všednost, nevšedně, krásně, ale smířeně. Už v sobě nenachází onu hrůznou chuť ničit se životem. Sbírkou nedokázal pomoci člověku, který křičí – Kriste pane, padá to, všechno to na mě padá – tím, že si postižený z jeho veršů mohl postavit chatrný, ale bezpečný úkryt.
Byla či nebyla to analýza?
Co mě na sbírce doslova ničilo, byla velká písmena na začátku každého verše. Překážela mi ona automatická oprava Wordu, která i za čárku dala zase a jenom velké písmeno. Jsem si jist, že to nebyl záměr. Tuna se mohl redaktor Druhého města pochlapit a promluvit panu Wernischovi do díla. Samozřejmě po konzultaci se zmíněným panem Wernischem.
WERNISCH, Ivan. S brokovnicí pod kabátem. Vyd. 1. Brno. Druhé město, 2014, 140 s. ISBN 978-80-7227-345-4.
Nejlépe hodnocené články
Soutěže
Aktuality
-
Vlastislav Toman odešel, Hadži zůstává
Ráno 11. května 2022 se na facebookovém profilu Nakladatelství Josef Vybíral objevila smutná zpráva – v nedožitých třiadevadesáti letech odešel dlouholetý (1956-1992) šéfredaktor ábíčka Vlastislav Toman.
Číst dál... -
Ostravské výstaviště ožilo. Na Černé louce proběhl knižní festival
Ve dnech 11. a 12. března 2022 po dlouhých dvou letech otevřelo výstaviště Černá louka své brány do světa všech příznivců knižní tvorby. Probíhal zde knižní festival, který se v této podobě, tedy s doprovodným programem, poprvé konal v roce 2019. Setkání se spisovateli a jinými osobnostmi mezi stánky s knihami bylo po době plné zákazů a omezení jako balzám na duši.
Číst dál...
Nové komentáře
-
Prašina
no tatop kniha se mi zdála taková temná já mám ráda temno ale pořádně nedávala smysl nedokázala jsem ... -
Milník v žánru fantasy
Já jsem zrovna jeden z těch, co zná z fantasy všechno a nic ho nepřekvapí - teda ne že bych jí tolik ... -
François Villon: Já u pramene jsem a žízní hynu
Mám rád Fischerův překlad, ale krásný je i překlad Loukotkové. Můžete se přesvědčit v knize Navzdory ... -
Tropy: Obrazná pojmenování v užším smyslu
:D jen škoda, že to nenapsal o 6 dní dřív, potom by to bylo přesně 2 roky... jinak dobrá stránka ;-) ... -
I vzplála světlá naděje
Krásný referát -
François Villon: Já u pramene jsem a žízní hynu
Diagnózu má každý, jen někteří se života doopravdy zeptali, jakou :-) Někdo ty okamžiky, v nichž ... -
François Villon: Já u pramene jsem a žízní hynu
a ještě na okraj - i pocit sice lze často vysvětlit rozumově, ale poezie nevzniká ani není vyhledávána ... -
François Villon: Já u pramene jsem a žízní hynu
Odpověděl jsem ve Villonově duchu - skrz protiklad, aniž bych vyloučil původní smysl :-) Zřejmě se ... -
François Villon: Já u pramene jsem a žízní hynu
Nechci Vás sežrat :-) Že ta báseň nemá smysl? Zkuste si poslechnout na YouTube moji zhudebněnou verzi ... -
Jan Neruda – Povídky malostranské
moc děkuju za čtenářák bez vas bych to nedala,jste můj zachránce
Doporučujeme
Knihy
Z čtenářského deníku
-
Jarmila Glazarová: Vlčí jáma
Jana, která osiřela po první světové válce, se dostává k adoptivním rodičům, kteří žijí ve Slezsku a jsou bezdětní. Jana se stává ošetřovatelkou své adoptivní matky, stará se o domácnost a snaží se své nové rodině být užitečná. Postupem času ale odhaluje tajemství tohoto nesourodého páru. Na první pohled totiž vypadají Klára a Robert šťastně, na ten druhý je ale vidět, že tento pár rozhodně šťastný není.
Číst dál... -
Drašar
Nacházíme se v době, kdy je český jazyk považován za mluvu vesničanů. Čeština je vytlačena z nejvyšších společenských funkcí, kultury i státní správy. Na školách se vyučuje německý jazyk, jazyk vzdělanců. Dochází k velké germanizaci (poněmčování) společnosti… A do této doby se narodí Josef Václav Michl. Dlouho očekávaný syn, kterému jsou předurčeny velké skutky a který se má stát chloubou rodiny.
Číst dál...