V zajetí střediskové vesničky
- Recenze
- Vytvořeno 28. 9. 2013 1:00
- Autor: Jiří Lojín
Dokážu si představit, že pro člověka s touhou psát je nesmírně lákavé inspirovat se drobnými příhodami, které se stávají jemu samému nebo lidem okolo. A obliba takové literatury u čtenářů potvrzuje, že je to není úplně špatná volba. Ne každý má rád fikci, odpozorované a odposlouchané historky mají punc reálnosti a drobný klep občas potěší více, než sofistikovaně koncipovaný příběh. Přesně touto cestou šla Jarmila Křížová, když psala svou knihu Naše patálie a lapálie.
Porozhlédneme-li se po svém okolí, nemusí to být nikam daleko, stačí do zorného pole zabrat třeba jen svou nejbližší rodinu, zjistíme, že lidé okolo nás jsou ve skutečnosti tak trochu groteskní postavičky a jejich chování při správném odstupu a úhlu pohledu může být zdrojem dobré zábavy. Stačí se dívat a dokázat správně vnímat. Dlouhá léta to dokazují spisovatelé ve všech zemích. Mnohé jejich knihy se staly - díky historkám inspirovaným nejbližší rodinou - známé a oblíbené. Nemá smysl je dlouze vyjmenovávat, namátkou lze zmínit třeba spisovatele jako Gerard Durrell, Ephraim Kishon, Betty MacDonaldová, o své rodině se ráda zmiňuje i Halina Pawlowská či Ivan Kraus. Až na výjimky jde vesměs o čtení lehké, humorné, jehož jedinou ambicí je pobavit.
Jarmila Křížová předkládá čtenáři koncept života jako sled patálií a lapálií, přičemž v úvodu rozebírá diametrálně odlišné významy těchto slov. Přestože obvykle o jejich přesném smyslu neuvažujeme, podvědomě je většinou používáme ve správném kontextu, snažíme se vybřednout z vážných patálií a nad drobnými lapáliemi jen mávneme rukou. Ve dvaceti povídkách může čtenář nahlédnout do života autorky a spolu s ní se pousmát nad problémy, které nám běžně život přináší. Jarmila Křížová začíná pěkně zeširoka, první postřehy se týkají jejího raného dětství a školních let. Podobně časově rozmáchlý je i druhý konec časové osy – poslední povídky nás už zavádějí téměř do současnosti.
Když čtete knihu Naše patálie a lapálie, nemůžete se ubránit dojmu, že sedíte v malém bytě své tety, pijete bylinkový čaj a ona vám vypráví to, nač zrovna připadne. Řekne něco o sobě, ba i o sestře, vaší mamince, prozradí, jaké rošťárny spolu vyváděly, ty ale s odstupem doby znějí spíše úsměvně, než nějak dramaticky. Pak si ta dobrá žena náhle vzpomene na historku ze svatby vaší sestřenice a rozpovídá se i o ní, zatímco vám nalévá další šálek mátového thé.
Kniha na autorku prozrazuje, že má ráda český jazyk, vládne jím způsobem až starosvětsky uhlazeným a to určitě potěší čtenáře, který si češtiny váží a dokáže ocenit vlídné zacházení s ní. Povídky však osloví spíše ty, kteří dávají přednost jednoduchému, nenáročnému ději a chtějí si u knihy hlavně odpočinout. Nenajdeme v nich žádnou výraznou pointu, její jakousi náhražkou je douška uvozená větičkou „Co dodat na závěr?“ Často se v textu projevuje silné pokušení dosáhnout žertovného účinku prostřednictvím šroubovaných vět, takový způsob však balancuje na hraně dobrého vkusu, to je škoda. Křečovitá snaha o humor se odráží i v názvu knihy.
Autorka na sebe prozrazuje ještě jednu věc – film Vesničko má středisková na ni způsobil opravdu hluboce. Téměř v každé povídce jej cituje nebo alespoň citaci naznačuje. Nemám proti tomuto filmu ani nejmenší, uznávám dokonce, že hlášky z něj už napevno zakotvily v myslích, ba i v srdcích českého obyvatelstva. Domnívám se však, že jejich nadužívání v literatuře není úplně šťastné, navíc skóre jednostranných citací představuje autora ve špatném světle.
Shrnuto – jak jsem se již zmínil, jde o velmi nenáročné čtení vhodné na cestu vlakem nebo před spaním. Může přitáhnout čtenáře, kteří preferují knihy s reálnými jednoduchými tématy. Autorka volbou prostých příhod vysílá ke svému protějšku signál, že je obyčejný člověk, stejně jako on, a nesnaží se halit do aury výjimečnosti. Milovníci pečlivě koncipovaných děl a promyšlených příběhů by byli naopak knihou zklamáni.
Knihu Naše patálie a lapálie vydalo nakladatelství NZB
Nejlépe hodnocené články
Soutěže
Aktuality
-
Vlastislav Toman odešel, Hadži zůstává
Ráno 11. května 2022 se na facebookovém profilu Nakladatelství Josef Vybíral objevila smutná zpráva – v nedožitých třiadevadesáti letech odešel dlouholetý (1956-1992) šéfredaktor ábíčka Vlastislav Toman.
Číst dál... -
Ostravské výstaviště ožilo. Na Černé louce proběhl knižní festival
Ve dnech 11. a 12. března 2022 po dlouhých dvou letech otevřelo výstaviště Černá louka své brány do světa všech příznivců knižní tvorby. Probíhal zde knižní festival, který se v této podobě, tedy s doprovodným programem, poprvé konal v roce 2019. Setkání se spisovateli a jinými osobnostmi mezi stánky s knihami bylo po době plné zákazů a omezení jako balzám na duši.
Číst dál...
Nové komentáře
-
Prašina
no tatop kniha se mi zdála taková temná já mám ráda temno ale pořádně nedávala smysl nedokázala jsem ... -
Milník v žánru fantasy
Já jsem zrovna jeden z těch, co zná z fantasy všechno a nic ho nepřekvapí - teda ne že bych jí tolik ... -
François Villon: Já u pramene jsem a žízní hynu
Mám rád Fischerův překlad, ale krásný je i překlad Loukotkové. Můžete se přesvědčit v knize Navzdory ... -
Tropy: Obrazná pojmenování v užším smyslu
:D jen škoda, že to nenapsal o 6 dní dřív, potom by to bylo přesně 2 roky... jinak dobrá stránka ;-) ... -
I vzplála světlá naděje
Krásný referát -
François Villon: Já u pramene jsem a žízní hynu
Diagnózu má každý, jen někteří se života doopravdy zeptali, jakou :-) Někdo ty okamžiky, v nichž ... -
François Villon: Já u pramene jsem a žízní hynu
a ještě na okraj - i pocit sice lze často vysvětlit rozumově, ale poezie nevzniká ani není vyhledávána ... -
François Villon: Já u pramene jsem a žízní hynu
Odpověděl jsem ve Villonově duchu - skrz protiklad, aniž bych vyloučil původní smysl :-) Zřejmě se ... -
François Villon: Já u pramene jsem a žízní hynu
Nechci Vás sežrat :-) Že ta báseň nemá smysl? Zkuste si poslechnout na YouTube moji zhudebněnou verzi ... -
Jan Neruda – Povídky malostranské
moc děkuju za čtenářák bez vas bych to nedala,jste můj zachránce
Doporučujeme
Knihy
Z čtenářského deníku
-
Jarmila Glazarová: Vlčí jáma
Jana, která osiřela po první světové válce, se dostává k adoptivním rodičům, kteří žijí ve Slezsku a jsou bezdětní. Jana se stává ošetřovatelkou své adoptivní matky, stará se o domácnost a snaží se své nové rodině být užitečná. Postupem času ale odhaluje tajemství tohoto nesourodého páru. Na první pohled totiž vypadají Klára a Robert šťastně, na ten druhý je ale vidět, že tento pár rozhodně šťastný není.
Číst dál... -
Drašar
Nacházíme se v době, kdy je český jazyk považován za mluvu vesničanů. Čeština je vytlačena z nejvyšších společenských funkcí, kultury i státní správy. Na školách se vyučuje německý jazyk, jazyk vzdělanců. Dochází k velké germanizaci (poněmčování) společnosti… A do této doby se narodí Josef Václav Michl. Dlouho očekávaný syn, kterému jsou předurčeny velké skutky a který se má stát chloubou rodiny.
Číst dál...