
Africké sny a realita
- Recenze
- Vytvořeno 20. 9. 2013 3:00
- Autor: Jiří Lojín

V posledních letech se turizmus rozmáhá nebývalým tempem. Oblohou křižují ve dne v noci stovky letadel, na místech - kdysi nepřístupných - se tísní davy cestovatelů, zaznamenávajících každý detail do paměti svých digitálních fotoaparátů. Do světa se vypravili i obyvatelé zemí, jejichž politické zřízení cestám do zahraničí nepřálo.
Domů si přivezou vzpomínky, mohou se o ně podělit se sousedy a přáteli, na obrazovku počítače promítnou všechny pořízené fotografie a zasvěceně pohovoří o místních zvycích, milých a ochotných domorodcích a přírodních krásách, jež měli možnost shlédnout. Ve skutečnosti cizí zem vůbec nepoznali. To, co viděli, byly jen kulisy pro ně a jim podobné. Zuzana Beranová ve svém románu Všechny vůně Afriky představuje čtenáři jinou tvář černého kontinentu, než o jaké bude vyprávět kamarád, který se právě vrátil ze safari.
Hlavní hrdinka Tereza přijíždí do Keni pracovat na české ambasádě. Má v plánu proniknout do místního života a přiblížit se domorodým lidem. Netuší, jak veliký problém to je. Nestačí jen dobrá vůle a znalost domácího jazyka. Brzy po svém příletu do Nairobi způsobí vážný konflikt a vyslouží si prokletí jednoho ze stařešinů. Její práce jí však umožní pochopit některé aspekty myšlení místních obyvatel lépe a rychleji, než počítala.
Pomoc lidem, kteří se ocitli v nouzi, je podstatnou částí knihy a tvoří vedlejší dějové linie románu. Díky nim se příběh konzulární úřednice stává pestrým a potenciální hluchá místa jsou jednoduše překlenuta. Čechy, stejně jako občany jiných států, lákají do Afriky různé důvody. Jana Spáčilová přijela umřít. Stravuje ji nevyléčitelná nemoc a Afrika byla vždy jejím snem. Aleš si předsevzal nesnadný a nesmyslný úkol přejít dlouhou vzdálenost na africkém kontinentu pěšky. Zdeněk Klusáček vyvezl svou ženu a děti na drahý výlet. Martina se chce vdát za domorodce. Jindřich přijel pořídit nevídané fotografie. Jednotlivé příběhy těchto lidí mají svůj začátek, konec a pointu. Mohly by to být jednotlivé povídky, jediná vazba, kterou mezi sebou mají, je česká ambasáda a Tereza.
Struktura, kterou autorka zvolila, sice přispívá celkové rozmanitosti, a tím i přitažlivosti knihy, ale působí i několik problémů. Některé příběhy uzavírají příliš brzy. Zpočátku sledujeme cestu Jany Spáčilové, ztotožňujeme se s její touhou zemřít na milovaném místě, ale její stopa se vytrácí v okamžiku, kdy to ještě není potřeba. Formou citací zápisků z jejího deníku mohla být přítomna až do konce. Dále v románu necítím pohyb času, vše jako kdyby se odehrávalo v jednom jediném dni. Přitom zrovna v případě Martiny muselo mezi prvním setkáním s Terezou a její druhou cestou do Afriky uplynout hodně vody. Podstoupila léčbu v nemocnici, zařídila spoustu administrativních náležitostí potřebných k svatbě, musela se zbavit majetku v České republice.
To hlavní, co se autorce daří, je názorná ilustrace kulturních rozdílů mezi Evropou a Afrikou. Turisté, ale někdy i lidé pracující v zahraničí, mají tendenci poměřovat místní život svými zvyky, nedokáží si připustit, že myšlení jiných lidí může být diametrálně odlišné, vycházející z jiných základů a pozorující své okolí jinýma očima. Víru pak považují za hloupou pověrčivost, jiný žebříček hodnot za primitivizmus a rituály po staletí udržující rovnováhu za krutost. Velmi dobře zvolenou scénou na začátku knihy je migrace pakoňů. Očím změkčilého „milovníka“ zvířat se může jevit jako nepochopitelný masakr, v němž zbytečně umírají stovky tvorů. Z globálního pohledu nejde o jednotlivce, ale o zdárné přežití celého druhu, pro který je taková migrace jako oheň dávající prostor pro vyrašení nové vegetace. Podobně – bez zbytečných příkras a romantiky – popisuje Zuzana Beranová celou Afriku, přírodu i lidi. Nezavírá oči ani před hladem a nemocemi. Jak se jí povedl tento záměr se při čtení knihy - v pohodlí naší civilizace - velmi těžko hodnotí a já si na to ani netroufám. Mohu jen soudit, že se autorka nesnaží přikrášlovat, ale ani šokovat senzačními výmysly.
Její hrdinka Tereza se nepotýká s africkou realitou jen sama za sebe. Jejím úkolem je pomáhat i českým občanům v nesnázích. Většina problémů však vzniká právě nepochopením situace, v níž se tito lidé ocitli, a nerespektováním mentality místních obyvatel. Typickým případem je právě Martina. Ta si sní svůj sen o manželství s Afričanem a ani trpká realita ji nedokáže z jejích snů vzbudit. K procitnutí potřebuje opravdu tvrdé rány, a to doslova. Má ale štěstí, jakého se mnoha dívkám v podobné situaci nedostává.
Příběhy obsažené v románu Zuzany Beranové Všechny vůně Afriky mají reálný základ. V tom je přednost a síla knihy. Její další kladnou stránkou je spád děje. Autorka je dobrou vypravěčkou, dokáže kombinovat napínavý děj s nadhledem, ironií i náznakem humoru v situacích, kdy postavám už dobrá nálada opravdu dochází. Drobné výhrady vůči knize mám, v recenzi jsem je naznačil, ale můj celkový dojem je velmi dobrý. Z románu je cítit zkušenost a přehled. A přesto, že Zuzana Beranová Afriku opravdu miluje, nepodléhá tendenci ji idealizovat a předkládat čtenáři obrázek kolorovaný zářivými barvami.
Knihu Všechny vůně Afriky vydalo nakladatelství Jota
Nejčtenější články
Nejlépe hodnocené články
Aktuality
-
Duna potřetí
Roku 1965 americký spisovatel Frank Herbert vydal, podle mnohých, nejlepší sci-fi knihu všech dob. Dílo s jednoduchým titulem Duna je dodnes čtené, diskutované a na jeho motivy vznikají hollywoodské blockbustery i počítačové hry. Planeta Arrakis samotného tvůrce lákala natolik, že se do jejího prostředí ještě několikrát vrátil. Třetí díl nazval Děti Duny a jako audioknihu jej publikovalo nakladatelství OneHotBook.
Číst dál... -
Vlastislav Toman odešel, Hadži zůstává
Ráno 11. května 2022 se na facebookovém profilu Nakladatelství Josef Vybíral objevila smutná zpráva – v nedožitých třiadevadesáti letech odešel dlouholetý (1956-1992) šéfredaktor ábíčka Vlastislav Toman.
Číst dál...
Nové komentáře
-
Páté jablko promlouvá
Román Páté jablko mne zajímal už proto, že mne s příběhy postav spojoval sad a obchod, který měli ... -
Jarmila Glazarová: Vlčí jáma
Tento román jsem viděla několikrát zpravovaný jako film, ovšem netušila jsem že Robert umírá. To ... -
Prašina
no tatop kniha se mi zdála taková temná já mám ráda temno ale pořádně nedávala smysl nedokázala jsem ... -
Milník v žánru fantasy
Já jsem zrovna jeden z těch, co zná z fantasy všechno a nic ho nepřekvapí - teda ne že bych jí tolik ... -
François Villon: Já u pramene jsem a žízní hynu
Mám rád Fischerův překlad, ale krásný je i překlad Loukotkové. Můžete se přesvědčit v knize Navzdory ... -
Tropy: Obrazná pojmenování v užším smyslu
:D jen škoda, že to nenapsal o 6 dní dřív, potom by to bylo přesně 2 roky... jinak dobrá stránka ;-) ... -
I vzplála světlá naděje
Krásný referát -
François Villon: Já u pramene jsem a žízní hynu
Diagnózu má každý, jen někteří se života doopravdy zeptali, jakou :-) Někdo ty okamžiky, v nichž ... -
François Villon: Já u pramene jsem a žízní hynu
a ještě na okraj - i pocit sice lze často vysvětlit rozumově, ale poezie nevzniká ani není vyhledávána ... -
François Villon: Já u pramene jsem a žízní hynu
Odpověděl jsem ve Villonově duchu - skrz protiklad, aniž bych vyloučil původní smysl :-) Zřejmě se ...
Knihy
Z čtenářského deníku
-
Jarmila Glazarová: Vlčí jáma
Jana, která osiřela po první světové válce, se dostává k adoptivním rodičům, kteří žijí ve Slezsku a jsou bezdětní. Jana se stává ošetřovatelkou své adoptivní matky, stará se o domácnost a snaží se své nové rodině být užitečná. Postupem času ale odhaluje tajemství tohoto nesourodého páru. Na první pohled totiž vypadají Klára a Robert šťastně, na ten druhý je ale vidět, že tento pár rozhodně šťastný není.
Číst dál... -
Drašar
Nacházíme se v době, kdy je český jazyk považován za mluvu vesničanů. Čeština je vytlačena z nejvyšších společenských funkcí, kultury i státní správy. Na školách se vyučuje německý jazyk, jazyk vzdělanců. Dochází k velké germanizaci (poněmčování) společnosti… A do této doby se narodí Josef Václav Michl. Dlouho očekávaný syn, kterému jsou předurčeny velké skutky a který se má stát chloubou rodiny.
Číst dál...