Babiččin dům
- Recenze
- Vytvořeno 7. 9. 2013 3:00
- Autor: Jiří Lojín
Prvotina mladé prozaičky Jany Šrámkové Hruškadóttir vydaná v roce 2008 naznačila, že práci autorky se i v budoucnu vyplatí sledovat. S prvotinami je to těžké – není možné objektivně posoudit, jde-li o ojedinělou erupci tématu, zrajícího v autorovi po celý jeho dosavadní život, či o počáteční projev výrazného talentu. Proto jsou u spisovatelů, kteří svou první knihou zaujmou, možná zajímavější jejich další díla. Když pominu knížku pro děti Putování žabáka Filemona z roku 2010, je to právě letos vydané Zázemí, které by mohlo potvrdit kvalitu Jany Šrámkové jako autorky.
I když se chci věnovat knize Zázemí, musím se neustále vracet k novele Hruškadóttir a často se mi to stávalo i při čtení. Nebylo to jen podvědomou snahou srovnat obě knihy a zhodnotit Zázemí z hlediska posunu, který autorka za pět let dělících od sebe obě díla prodělala, ale především proto, že jsou si obě knihy v lecčems podobné. Tím prvním je jazyk. Autorka pečlivě volí slova a rozvíjí věty. Nesnaží se o moderní strohost, přináší zpět poetiku, která je sice latentně obsažena ve všech věcech i jevech okolo nás, ale málokdy ji dokážeme vnímat. Spěch a starosti ji zakrývají a je potřeba vážit si lidí, kteří jsou schopni ji pro nás odkrýt a zprostředkovat nám ji.
Výrazným vedlejším tématem novely Hruškadóttir je vztah k domu. Přestože jsem přesvědčený, že mnoha čtenářům uniklo nebo na ně tolik nezapůsobilo, byl jsem překvapený, jak silně a emotivně autorka takový vztah prožívá a jak přesvědčivě o něm dokáže psát. Zázemí mě definitivně utvrdilo v přesvědčení, že téma spjatosti s domem, s určitým místem, se kterým člověk srostl, je pro Janu Šrámkovou nesmírně důležité a vědomě či nevědomě se s ním neustále potýká. Popsat pocity, kdy člověk takové místo fyzicky ztrácí, může snad jen ten, kdo něco podobného prožil. Jedná se o velmi intimní prožitek, pro Janu Šrámkovou není dům nemovitostí či majetkem, ale domovem, přesto že se jedná o dům babiččin. Důležité je vnitřní spojení, které se nevytrácí ani v okamžiku, kdyby tento prostor přestal ve skutečnosti existovat. V nitru člověka přetrvává dále.
Zázemí nemá děj. Sestává z jednotlivých fragmentů, kousků skládačky. Když se je pokusíme dát dohromady, abychom získali celkový obrázek, zjistíme, že jich chybí takové množství, že neuvidíme nic než jinak přeskládané kousky. Celek nikoliv. Jde o vědomě zvolenou koncepci a Jana Šrámková, aby nenechala čtenáře na pochybách, to předesílá na samém začátku své knihy. Nejprve se o tom zmiňuje v souvislosti s autorským čtení Martina Ryšavého – jeho knihy Cesta na Sibiř.
Ukázka z knihy byla dějová, spousta dialogů. Pořád nějaká akce. Přesně co mě v literatuře nijak zvlášť neoslovuje. Dlouho jsem odolávala, myslím, že podstatně déle než většina přítomných, ale po chvíli text vtáhl i mě. Musela bych ho přečíst víc, abych dovedla pojmenovat, čím to je, ale zmocňoval se mě dětsky radostný pocit. Něco starosvětského. Jednoduchého, poctivého, nezáludného. Bez fíglů.
(Šrámková, J. Zázemí. Praha: FRA, 2013. s. 18-19.)
Autorka se sice vymezuje vůči stylu knihy Martina Ryšavého, v jednom odstavci ho však dokáže i pochválit, nestaví se do role spisovatele, který svůj způsob tvorby považuje za jediný správný. Podobně je to při zmínce o knize Běguni Olgy Tokarczukové.
Čtu Běguny Olgy Tokarczukové. Nemám na to čas, ale zase jsem neprozřetelně slíbila recenzi. Vyčerpává mě to. Nemyslím ten úkol, pevně daný počet úhozů, termín s vykřičníkem v diáři. Ale ta kniha. Vlastně proti ní mám dost věcí. Stejně jako předešlé, tokarczukovská kompozice, postupy, vypravěčka. Přesto to zoufale dobře funguje. Pohlcuje mě to.
(Šrámková, J. Zázemí. Praha: FRA, 2013. s. 23.)
Přestože v ukázce padne zmínka o výhradách vůči knize polské spisovatelky, je koncepce Zázemí velmi podobná.
Zázemí, jak jsem se už zmínil, nemá děj. Vynořují se v něm vzpomínky na babičku, převážně na atributy, které ji reprezentují. Paměť tak občas pracuje, některé události zůstávají zasunuty někde v koutku, jiné se vynořují při nepatrných impulsech, stačí pohled na nějaký předmět, slovo, slabý závan vůně. Jana Šrámková zachycuje takové podněty, ne zážitky z dětství. Mezi těmito vzpomínkami se objevují nedávné a současné okamžiky. Narození dětí, chvíle strávené s nimi i s manželem, každodenní starosti. Nová kniha mladé autorky Jany Šrámkové je v některých částech podobná její prvotině, zachovává tak v určitém smyslu autorskou kontinuitu, opouští ale příběh. V každém případě ale má své důstojné místo mezi současnou českou literaturou.
Knihu Zázemí vydalo nakladatelství FRA
Aktuality
-
Březen 2024 odstartoval svůj běh Knižním festivalem v Ostravě
V prvních dvou březnových dnech proběhl v Ostravě 5. ročník Knižního festivalu. Jako vždy nadšení čtenáři nakupovali knížky, navštěvovali nejrůznější besedy, trpělivě stáli v dlouhých frontách na podpis svého oblíbeného spisovatele nebo jiné známé osobnosti. Mohli se také účastnit dvou živých rozhlasových vysílání.
Číst dál... -
Česká vlna nakladatelství Host
Není sporu o tom, že se nakladatelství Host v průběhu let podařilo pod svou značku shromáždit celou řadu vynikajících českých autorů. Svědčí o tom zájem čtenářů i odezvy v médiích. Host věnuje pozornost propagaci pravidelnou účastí na knižních veletrzích, ale také pořádá samostatné akce. Ta, která je nazvána Česká vlna, představuje čtenářům autory a jejich knihy.
Číst dál...
Knihy
Z čtenářského deníku
-
Jarmila Glazarová: Vlčí jáma
Jana, která osiřela po první světové válce, se dostává k adoptivním rodičům, kteří žijí ve Slezsku a jsou bezdětní. Jana se stává ošetřovatelkou své adoptivní matky, stará se o domácnost a snaží se své nové rodině být užitečná. Postupem času ale odhaluje tajemství tohoto nesourodého páru. Na první pohled totiž vypadají Klára a Robert šťastně, na ten druhý je ale vidět, že tento pár rozhodně šťastný není.
Číst dál... -
Drašar
Nacházíme se v době, kdy je český jazyk považován za mluvu vesničanů. Čeština je vytlačena z nejvyšších společenských funkcí, kultury i státní správy. Na školách se vyučuje německý jazyk, jazyk vzdělanců. Dochází k velké germanizaci (poněmčování) společnosti… A do této doby se narodí Josef Václav Michl. Dlouho očekávaný syn, kterému jsou předurčeny velké skutky a který se má stát chloubou rodiny.
Číst dál...