Recenze: Knihy pro dospělé

Dopisy a sny

1 1 1 1 1 (0 hlasů)
kniha

Těžko zazlívat milujícím rodičům jejich snahu pomáhat svým dětem, chránit je a odstraňovat jim z cesty veškeré překážky. Kde ale končí rodičovská láska a začíná sobecká snaha ovládat, se velmi nesnadno určuje. V novele Ivany Myškové Nícení najdeme mnoho míst, nad nimiž se můžeme v tomto směru zamyslet a snažit se hranici mezi láskou a sobectvím najít.

 


knihaPokud po novele
Nícení sáhneme, musíme být připraveni, že žádný souvislý děj nenajdeme. Vlastně by se děje v knize nedořezal. Hermína – hlavní hrdinka – píše dopisy. Různé. Adresované, neadresované, odeslané, neodeslané. Z jejich obsahu pomalu vyplouvá na povrch Hermínina složitá osobnost, její fobie i příčiny iracionálního chování. Zdá se, že člověkem, který hrdinku nejvýraznějším způsobem ovlivnil, je její matka. Sama hrdinka si přiznává, jak veliký vliv na ni má, a nazývá ji „Předobraz“. To ovšem neznamená, že ji obdivuje, že by chtěla být jako ona. Onen „Předobraz“ je nechtěný. Často se začínáme podobat svým rodičům - čím jsem starší, tím více - aniž bychom to dělali vědomě, či po tom toužili.
Nezúčastněný pozorovatel by určitě usoudil, že Hermína má milující matku, která jí všestranně pomáhá. Hermína to vidí jinak. Blahosklonnost, s níž matka za svou dceru vše dělá, trpitelská póza je pro Hermíninu duši devastující natolik, že se neustále promítá do jejího života i do jejích snů. Rozklíčovat symboly, jimiž je novela protkaná, není jednoduché, Ivana Myšková čtenáři nepodává pomocnou ruku. Smíchává zdánlivou realitu transformovanou očima Hermíny do jakési subjektivní koláže, v níž převládají emoce a volné asociace.

Nemocnice – noc. Jdu spoře osvětlenou chodbou na procedury, s neznámou samozřejmostí si je ale dělám sama. Lehám si na lehátko (nemocnice je pustá, nablízku žádný ošetřovatel ani noční hlídač) a zavádím si snad nějakou infuzi, čekám na číslo 3 nebo 4, pořád mám ale pocit, že to ještě nestačí, skončím teprve, až naskočí pětka.
Lehátko z jiného úhlu nebo jsem si na jiné sedla, všude se svítí: odmotávám si obvaz z nohy, tu se v místnosti objeví dva muži, jeden druhého veze na vozíčku, vozíčkář se hlasitě směje, právě se dozvěděl, že už nikdy nebude chodit, že zůstane na vozíku. Druhý ho doveze k lehátku, popadne ho a povalí přímo na mě. Vozíčkář se směje ještě divočeji, laškuje se mnou. Nejprve se bráním, ale pak se upokojím – bude nám spolu dobře.
(Myšková, I. Nícení, Praha: FRA 2012, str.96)

Podstatnou část dopisů tvoří sny. Nelze je určitě rozlišit od představ či skutečnosti, text nese stopy surrealistických vizí. Účinek je umocněn bohatým jazykem, jímž autorka vládne. Není náhodou, že v anotaci knihy je použita charakteristika z pera Alexandry Berkové (1949 – 2008), která hovoří o vytříbenosti a kultivovanosti výrazu. Je nutno přiznat, že styl Ivany Myškové je tvůrčímu stylu Alexandry Berkové podobný, přestože obě ženy dělí více než třicet let. Témata objevující se v novele Nícení jsou samozřejmě blízká věku autorky, v prózách Alexandry Berkové se spíše reflektovala zkušenost ženy středního věku.

Debutu mladé autorky dali porotci, nominující knihy do nejužšího výběru Ceny česká kniha, přednost před knihami mnohem zkušenějších autorů. Přestože titul nakonec cenu nezískal, sama nominace je pro začínající autorku velkým úspěchem, ale i významným závazkem.

Knihu Nícení vydalo nakladatelství FRA 

Soutěže

Aktuality

  • Více času na čtení (tentokrát trochu jinak) O poslechu audioknih a možnosti žít za dva

    Na podzim roku 2015 zahájilo internetové knihkupectví Martinus kampaň zvanou Více času na čtení. Ta se v principu odrážela od skutečnosti, že rozbalit si na Vánoce darovanou knihu je jedna věc, ale mít čas si ji skutečně přečíst, to už je věc jiná.

    Číst dál...  
  • Laureátkou 33. ročníku Ceny Jiřího Ortena je Hana Lehečková s novelou Svatá hlava nabízející ponor do „slabé" duše

    V pořadí 33. ročník Ceny Jiřího Ortena (CJO) pro mladé talentované autory do 30 let zná svou vítězku. Je jí literární redaktorka, spisovatelka a dramatička Hana Lehečková, která odbornou porotu jmenovanou Svazem českých knihkupců a nakladatelů (SČKN) upoutala svou novelou Svatá hlava. Kniha vyšla v nakladatelství Vyšehrad v roce 2019 a čtenáři předkládá zápisky schizofrenika žijícího v pohraniční vesnici. Autorka prostřednictvím této perspektivy důmyslně ohledává vnitřní i vnější okraje nemocného světa, ale i naší "normálnosti". Slavnostní vyhlášení Ceny Jiřího Ortena 2020 spojené s autorským čtením tří autorů nominovaných do užšího výběru proběhlo 15. září od 17 hodin v Zrcadlové kapli Národní knihovny v pražském Klementinu.

    Číst dál...  

Nové komentáře

Doporučujeme

Z čtenářského deníku

  • Jarmila Glazarová: Vlčí jáma

    Jana, která osiřela po první světové válce, se dostává k adoptivním rodičům, kteří žijí ve Slezsku a jsou bezdětní. Jana se stává ošetřovatelkou své adoptivní matky, stará se o domácnost a snaží se své nové rodině být užitečná. Postupem času ale odhaluje tajemství tohoto nesourodého páru. Na první pohled totiž vypadají Klára a Robert šťastně, na ten druhý je ale vidět, že tento pár rozhodně šťastný není.

    Číst dál...  
  • Drašar

    Nacházíme se v době, kdy je český jazyk považován za mluvu vesničanů. Čeština je vytlačena z nejvyšších společenských funkcí, kultury i státní správy. Na školách se vyučuje německý jazyk, jazyk vzdělanců. Dochází k velké germanizaci (poněmčování) společnosti… A do této doby se narodí Josef Václav Michl. Dlouho očekávaný syn, kterému jsou předurčeny velké skutky a který se má stát chloubou rodiny.

    Číst dál...  

Přihlášení