Recenze: Knihy pro dospělé
-
Recenze
-
Vytvořeno 31. 7. 2009 1:00
-
Autor: Marta Šimečková
Dnešní čtenáři touží především po silném příběhu. A žádný příběh není přitažlivější než ten, v němž je hlavním tématem láska, která musí čelit různým překážkám. To zřejmě dobře věděl nejen William Shakespeare, když psal svou nejslavnější hru Romeo a Julie, ale i Margit Sandemová, autorka Ságy prokletých, která love story hlavních hrdinů opředla řadou mýtů a pověr. Jaký je výsledek tohoto netradiční spojení tradiční červené knihovny s prvky fantasy literatury? A do jakého žánru lze nakonec tuto ságu zařadit?
Pojďme se nejdříve podívat na samotný příběh. Děj prvního dílu pojmenovaného Morová rána čtenáře zavede do Norska roku 1581. Do doby, kdy celý kraj zasáhne zákeřná epidemie a kdy se dívka Silje ocitá sama v neznámém městě, protože svůj domov i své blízké ztratila. Ta se jedné noci ujme malinké holčičky a opuštěného miminka, přestože sama nemá téměř nic a neví, jak se o tyto dvě strachem se třesoucí děti bude moci postarat. Náhodou se setkává se zvláštním mužem se zlověstnýma očima jménem Tengel, který ji jakýmsi zvláštním kouzlem přitahuje. Zavede ji k hodným lidem, kteří se o Silje i její malý doprovod postarají, čímž začíná šťastnější období pro tuto trojici i pro samotného Tengela.
Již v prvních kapitolách této knihy se vyskytují narážky na pověsti o Prokletých – o předcích hrozného Tengela, který žil před mnoha a mnoha lety ve spojení s ďáblem a který uměl čarovat. Jeho potomkem je právě ona postava podivného muže s rozměrnými rameny, který tolik přitahuje Silje. S touto postavou se do popředí dostává podivný svět, v němž se mísí reálné s vymyšleným. Svět, který může nést pojmenování jako Země stínů, Noční království či Říše Prokletých. Tato druhá rovina příběhu nejvíce vystupuje do popředí v prvním a třetím dílu, kde je jeho nositelem ne Tengel, ale jeho neteř Sol – překrásná dívka, kterou přitahují kouzla a všudypřítomné zlo. Právě motiv čarodějnictví je dalším ústředním motivem. Postavy, které jsou nadány zvláštní mocí, se se svým nadáním vyrovnávají různě: čtenář vidí, jak se některé snaží „být normální“, jiné naopak dávají své umění na obdiv před ostatními.
Jak z historie víme, čarodějnictví bylo vymycováno, neboť nebylo v souladu s křesťanským učením. Podle názvu druhého dílu, který zní Hon na čarodějnice, bychom se mohli domnívat, že právě toto pronásledování „zbloudilých duší“ bude dalším mezníkem v životě hlavních postav. Pro milovníky Kladiva na čarodějnice však musím konstatovat, že štěstí hrdinů bude hrozbě vystaveno jen chvíli. Autorka se zřejmě v této fázi rozhodla, že bude hrát na city čtenářek toužících po romanci. Budou svědkyněmi toho, jak Silje září štěstím v manželství s Tengelem, jak se tento podivín stává dobrým člověkem a jak skvělé jsou jejich děti. Tedy až na jedno... Na Sol, která v sobě skrývá ono dávné prokletí. Ta je hlavní hybatelkou děje ve třetím díle. Pomyslné žezlo přebírá mladší generace a kolo se znovu otáčí: z dětí jsou dospělí lidé, kteří si hledají své místo pod sluncem a zakouší první slasti i strasti lásky.
Příběh v této fázi již nelze řadit mezi klasickou fantasy literaturu. Ta se projevovala nejvíce v první části, kdy čtenář dychtil vědět, jak je to vlastně s oněmi mýty a se samotnou postavou Tengela. Přestože i ve třetím díle Propast tvoří kouzla nedílnou součást příběhu, nejedná se o magii podobnou umění Harryho Pottera, ale o používání lektvarů či mastí, jejichž účinky mají logické vysvětlení. Proč by údajná čarodějnice nemohla někoho zabít jen tím, že ho bodne trnem, když je tento osten namočen v jedu? Proč by nemohla čarodějnice odletět na tajemný ostrov a souložit s ďáblem, když se ukáže, že to byly ve skutečnosti jen halucinace? V této chvíli zklamaní příznivci fantasy literatury začnou možná knihu odkládat, avšak čtenářky, které s oblibou čtou romány pro ženy, budou naopak číst dychtivě stránku za stránkou, aby se dozvěděly, jak to s jejich oblíbenými postavami dopadne.
Již je vám jasné, že bych tuto ságu neoznačila jako fantasy román, ale jako prózu pro romantické dušičky, které dokáží prožít silný příběh, jenž ty více citlivé dožene někdy až k slzám. Nachystejte si proto kapesníčky především ve čtvrtém dílu, v němž se budete muset rozloučit s některými postavami a v němž naopak nastoupí další generace Prokletých. Přiznávám se, že jsem byla u čtení dílu Touha zvědavá, jak si autorka poradí se závěrem celé ságy. Jak to ale u ság bývá, konce jsem se nedočkala, naopak: poslední řádky napovídají tomu, že se můžeme těšit na další pokračování.
Ságu prokletých doporučuji všem čtenářům, kteří mají rádi romantické příběhy s hlavními ženskými hrdinkami. Vyprávění je navíc opředeno starou kletbou, takže i milovníci tajemna se mají na co těšit. Z fantasy literatury v ní naleznete jen nepatrné drobečky, neboť hlavním tématem je láska a nejrůznější překážky, které z příběhu o rodinném štěstí vytváří drama plné nečekaných zápletek.