Koupání se v krvi bezmocných

Recenze

Vytvořeno 13. 5. 2013 3:00

Autor: Štěpán Cháb

Zobrazeno: 2008

Japonská mentalita je odlišná. Podobnou mentalitu v Evropě těžko hledat. Evropané jsou tragédi, v koutku schoulení, pláčí nad svým osudem, nad rozpínavostí souseda, nad špatně rozehraným životem. Dle Evropana bylo už narození vcelku zásadní chybou. Evropan si ovšem nestěžuje, jen pláče. Japonec na to jde ze zcela jiné strany.

Námětem je kniha Konec stříbrného věku velmi přitažlivá. Roztomile evropsky uplakaná. Vládní šetření na obyčejných lidech. Vysoké daně, všude samé poplatky, úsměvy lemující už jen tváře exekutorů. Už nám ti lumpové zase berou, aniž by také něco dávali. Jasutaka Cucui před sebou žene právě tuto uplakanost nad svévolí vrchnosti, jen zachází do absurdního modu, kde červenému kříži se odevzdává krev po kýblech a nepříliš dobrovolně. Vládní nařízení je vládní nařízení, přes to vlak nepojede.

Globální upřednostňování mládí a odsouvání stáří na druhou kolej začíná sklízet své ovoce. Mladí se nemnoží a netvoří tím další mladé, toužící jen po nekonečné záplavě zbytečné zábavy a populace tedy začíná stárnout. Dříve radostný odchod do důchodu je po vládním zásahu sledován s hrůzou v oku. Po dosažení sedmdesátého roku má geront přikázáno zúčastnit se bitvy o holý život s dalšími sedmdesátníky. Nelítostné sekání v režii stižených dnou a částečnou inkontinencí. Hurá, bude sranda.

Jasutaka Cucui, sám vitální sedmdesátník, předložil světu svou kritiku systému. Sžíravou kritiku něčeho, co lidi už svou podstatou trhá na kusy. Světu založenému prakticky výhradně na finančním zisku, začnou časem sami lidé překážet a začne upřednostňovat peníze. Perspektivnost s dravčím profilem vyhovuje, tvoří profit, lidskost a solidarita překáží, netvoří nic, jen podporuje potřebné, které nepotřebuje ale už vůbec nikdo. V rámci šetření se začnou potřební odstraňovat. Aby morální úzus vlády zůstal čistý jako ta lilie, nařídí, že se mezi sebou potřební mají vyvraždit sami a to formou televizní reality show. Rovnou začněme u nejpočetnější skupiny potřebných, tedy u důchodců.

Ač je námět knihy nosný, výsledek se blíží spíše rozpakům. Namísto do trefné kritiky je čtenář vhozen do děje, kde padají hlavy a rozevírají se sekerou čela. Kde násilí následuje za násilím, aby se zvrhlo v ještě větší násilí. Prostor lidskosti nedal Cucuci prakticky žádný, čtenář se nedočká v rychle pádícím ději filozofických menopauz, kde by autor odsuzoval či přitakával svému úmyslu vybít všechny, kteří si dovolili honosit se květovanou tváří staroby. Postavy knihy se nevzpouzely nařízení, slepě, a dá se i říci, že tupě, následovaly instrukce nutící je k boji. Cucui tím vyjádřil absurditu lidské stádovitosti a potřeby nevyčnívat, mlčet, držet krok a hubu. Ale, jakožto plačícímu Evropanovi, čtenáři musí nutně chybět odsouzení, ta vnitřní rozervanost postav, která se přiklání k dobru, ač páchá zlo.

Cucui nechal na scénu svého románu nastoupit celou plejádu přestárlých Rambů, Rockyů a Terminátorů, kteří po sdělení cíle jdou a třebas vytrženou plaňkou ze sousedovic plotu ubijí celoživotního přítele. Kteří v osmdesáti letech přeskakují mladicky plot a pokouší se znásilnit kolemjdoucí stařenku. Cucui to, co kritizuje, to jest neúctu ke stáří, sám vskrytu podporuje tím, že starcům a stařenám odpírá právo na moudrost, dělá je stejně tupými a nezkušenými, jakými jsou nynější mladíci. Dává gerontům do vínku touhy mladých. Cucui ve výsledku systém nekritizuje, ale přikyvuje mu.

Konec stříbrného věku je kniha, která kdyby se napojila na transfúzní jednotku, naplní zásobu krve na několik dalších desetiletí. Bohužel by v sáčcích s krví plavaly kusy mozku a střev. Japonci jsou divná láce, kritizují systém jeho budováním.

Knihu Konec stříbrného věku vydalo nakladatelství Odeon