Bezmocný Bůh

Recenze

Vytvořeno 7. 3. 2013 2:00

Autor: Jiří Lojín

Zobrazeno: 1837

V průběhu staletí se představa Boha vytvářela, neustále modifikovala, ztrácela a znovu rodila. Nešlo o to unifikovat ji, kodifikovat její podstatu, nebo dokonce ideu fyzické podoby. Taková snaha by šla přímo proti podstatě božství. Bůh je přece nevyzpytatelný a lidským rozumem nepostižitelný. Přesto si troufám tvrdit, že každý člověk přemítající o Bohu si ho personifikuje. Je to berlička, pomocí níž se naše nedokonalé mysli mohou božské podstatě alespoň trochu přiblížit. Samozřejmě, že existují mnohem originálnější představy Hospodina než pouhého stařečka sedícího na obláčku, shovívavě shlížejícího na pošetilé lidstvo a jeho ubohé snažení. Miloš Krmášek ve své knize Já, Bůh představuje jednu z variací na toto věčné téma.

Miloš Krmášek měl doposud na svém kontě povídky, převážně charakteru sci-fi, publikované v časopisech i antologiích, a karikatury uveřejňované jako kreslené vtipy nebo jako doprovod ke knihám jiných autorů. Jeho povídky se dočkaly různých ocenění, přesto se autor nedal na profesionální spisovatelskou dráhu.

V naší fantazii může být Bůh čímkoliv nebo kýmkoliv. Tak proč by nemohl být obyčejným českým kulisákem v nevýznamném malém divadélku? Starý Bůh má už odslouženo, a tak svou funkci předá hrdinovi knihy, jenž má pro to nejen předpoklady ne příliš jasných charakterových vlastností, ale i příhodné jméno Očenáš. Přestože autor čtenáři vnucuje myšlenku, že se náš hrdina stal skutečným Bohem, představuje spíše jakéhosi Boha – nedochůdče. Jeho hlavním handicapem je absence vševědoucnosti. Nejenže je tento nedostatek u nejvyšší bytosti nepochopitelný, ale působí Jakubu Očenášovi nemalé problémy. Navíc první problém, který začíná po svém zbožštění řešit, jsou jeho tajné erotické sny. Krmáškova kniha se tak rozpadá na dvě hlavní části. Jedna se týká typického problému seriózních mužů pokročilého věku, kteří najednou zjistí, že jim před očima utekly šance na vzrušující erotická dobrodružství. Toto téma by se samozřejmě dalo pojednat bez hrdinovy božské podstaty, ta spíše překáží a vyvolává otázky, proč má muž s takovým darem tragický nedostatek nadhledu. Ale zpět k Jakubovi a jeho problému. Je to seriózní ženatý muž, svou ženu má rád, přesto v koutku mysli – vlastně i srdce – sídlí myšlenka, že se okolo něj pohybuje množství krásných žen a dívek, se kterými by mohl zažít nějaké dobrodružství. Cítí tíhu fádního života. Zdá se, že klidný život uprostřed přátel a milovaných lidí a bez podstatných problémů lze velmi snadno interpretovat jako nudný. Běžný pocit frustrace, pramenící z neřešitelného dilema touhy po dobrodružství, na straně jedné a strachu, že by mohl ublížit svým blízkým, vede autora k vytvoření několika situací, které může po trapném konci smáznout zásahem své božské moci.

Druhá část knihy je jednoznačně utopická. Jakub, nespokojený se stavem současného světa, vymyslí systém, jakým by mohl lidstvo pozvednout z marastu absence morálních hodnot. Záhadná nemoc postihující lidi chystající se provést nějakou nepravost není ve sci-fi literatuře žádnou novinkou, stejně jako různé druhy církví, jež si lidé mají tendenci vytvářet, jakmile pozbudou dosavadních jistot. Vykořenění vždy vede ke zmatku a hledání nových cílů.

Miloš Krmášek v knize ventiloval své názory na současný svět, ale hlavně své zklamání soudobou společností. Zakrývá je sice ironií a občasným humorem, ale tím, že ve své utopické vizi vidí jakési východisko, přiznává, že považuje člověka za vychovatelného represí, což trochu připomíná komunistické ideje. Autor má sklony k filozofování a kniha je plná momentů dávajících postavám možnost hluboce se zamyslet a pronášet sáhodlouhé úvahy na nějaké, mnohdy absurdní téma. A pokud to tak žádná z postav neučiní, ujme se toho autor a dokáže dlouze a mnoha přebytečnými slovy uvažovat třeba nad lidskou inteligencí.

S inteligencí je to přinejmenším obdobné. Ono totiž s názory na inteligenci byly odjakživa patálie. Není jednoduché ji mít, není jednoduché ji nemít, není jednoduché ji rozpoznat. Někdo řekl, že padesát procent lidí z celé populace je hloupých. Kdo se je ale odváží vyjmenovat? Takže říkejme raději, že padesát procent je chytrých, což je alespoň zdánlivě decentnější. Kámen úrazu ovšem spočívá v tom, ty chytré už vůbec nejde zodpovědně označit. Zkuste to. Inteligence totiž není jen jedna, ani dvě, ani tři, jak se přiznávalo kdysi, logicko-matematická, emoční, sociální – ale nespočetné množství druhů.
(KRMÁŠEK, Miloš. Já, Bůh. Liberec : Bor 2012, str. 71.)

Zabředávání do podobných témat je rušivé. Zpomalují děj do té míry, že už se o nějakém ději ani nedá mluvit. Čím to je, že Krmáškova kniha postrádá spád i v místech, která si o to doslova říkají? Určité vysvětlení najdeme v ilustracích doprovázejících text. Jsou dílem autora knihy a tvoří kreslené vtipy. Z nich je poznat, že Miloš Krmášek má mnohem blíže ke krátkým textům, ve kterých je nucen vyjádřit myšlenku jednou větou, koncentrovaně, nerozptylován možností filozofování, v němž by se mohl stát nudný.

Knihu Já, Bůh vydalo nakladatelství Bor