Novela mládeži nepřístupná

Recenze

Vytvořeno 29. 1. 2013 2:00

Autor: Jiří Lojín

Erotická literatura se objevuje v historii pravidelně a poměrně často, a přestože záměrem autorů je především provokovat nebo deklarovat vlastní svobodomyslnost, nevyvolává v dnešní době žádné zvláštní emoce. Erotika se dnes masivně promítá téměř do všech knih a její přítomnost se stává rutinní cestou, jak zpestřit děj a postavy zlidštit. Novela Hany Lundiakové s nepříliš průhledným titulem Černý Klarus je na erotických scénách převážně postavena, přesto se nedá říct, že by to bylo téma jediné.

Anotace se snaží potenciálního čtenáře přesvědčit o tom, že jde o novelu eroticko-sentimentální. To je zjednodušený pohled logicky vycházející z marketingové pozice. Černý Klarus je slepenec – ten výraz nemá mít pejorativní význam – nesouvisejících povídek, které spojuje pouze hlavní hrdinka Clea. Povídky – pokud se je rozhodneme tak označovat – nejsou odděleny, autorka rozlišuje pouze období dětství a dospělosti, přesto však hraniční čáry mezi nimi objektivně existují.

První část je fragment Cleina dětství, období, kdy si výrazně začíná uvědomovat svou sexualitu. Je to provokativní téma, i když ne tak jako v době, kdy Sigmund Freud začal veřejně a důrazně mluvit o existenci dětské sexuality. Cleina vzpomínka je velmi konkrétní, na rozdíl od ostatních částí novely má pevné rysy a zůstává zakotvena v určitém časovém období. Tragické ukončení této etapy zároveň vytváří pomyslný referenční bod, k němuž se děj novely může vracet.

Zbytek textu je vágnější, rozplývá se v prostoru a čase. Fragmenty – povídky – se začínají podobat snům. Za sny není člověk odpovědný, nemusí se kvůli nim cítit provinile a může v nich „beztrestně“ prožívat situaci, kterou by v běžném životě považoval za tabu. Cleiny sny jsou ale smíšeny s realitou, vykazují znaky obou světů – ze snového si berou spontánnost a bezstarostnost, je lhostejné, jakým způsobem se Clea dostává na to které místo a hlavně proč, v rozporu s veškerou racionalitou dělá to, co dělá. Reálný svět se prezentuje konkrétními kulisami a některými osobami.

Analyzovat jednotlivé autorčiny sny není práce pro čtenáře, možná by byl zmaten i zmíněný doktor Freud, ne snad pro nedostatek erudice, jako spíše proto, že Hana Lundiaková své vize již částečně dešifruje a smazává hranici mezi spontánní fantazií a její interpretací. O čem tedy její sny jsou? O močení do vody, které lze chápat i jako splynutí a přírodou. Nebo o velkolepém živočišném milování s mužem, kterého nazývá K. – na tomto místě je potřeba varovat před nadinterpretací – K. není odkaz na díla Franze Kafky, v novele Černý Klarus se vyskytují i R. a I., ale zpět k fantaziím autorky. Následuje představa ještě monstróznějších sexuálních orgií s muži i ženami, kterých si Clea užívá pozorována nezúčastněným mecenášem. Autorka nechá svou hrdinku, aby si veškeré pocity užívala naplno, a ostatní postavy jsou naprosto mimo záběr, anonymní, bez citů, jako figuríny, které jsou pouze používány. S popisem sexuálního aktu má mnoho spisovatelů problémy. Vědí, že jej do svého textu prostě musí dát, že bez něj bude jejich kniha neživá, ale najít taková slova, která by nepůsobila křečovitě, někdy až směšně, se jim často nedaří. V tomto bodě však Hana Lundiaková obstála, zajisté, napsat erotickou novelu bez schopnosti umělecky vyjádřit  tento aspekt lidského života, by byla katastrofa. Bohužel, jsou i takové případy.

Další fragmenty se ale spíše než erotiky dotýkají svobodného a spontánního vyjádření.  Například úlet na Frankfurtském Buchmesse, který - velmi spoře - osvětluje název novely.

„Měla bys teď říci jméno,“ začne vnitřní dialog mezi malými špunty v její cestováním i speedem rozjitřené hlavě.
„Ale já nevím, jaké jméno.“
„Ale víš, jen to musíš vyslovit.“
„Já to nedokážu.“
„Ale dokážeš!“
„Vyslov ho.“
Leží v zákopu festivalového dění, nikdo ji nevidí a ona sama už nevidí nikoho. Pěnové ticho v jejích uších se prolíná s teplým hučením v útrobách a krvi. Chce to říct, pojmenovat tuhle fantastickou říši , toto skvostné smetiště, ve kterém žije svůj veselý osud, chce to zašeptat – avšak náhle to vykřikne. Pobaveně, radostně a také dost šíleně:
„Klaaaaa-ruuuuu-s!“
(Lundiaková, H. Černý Klarus. Praha: Novela bohemica, 2012. s. 62.)

Novelu a také pomyslný kruh uzavírá epizoda s rodiči, bratrem a kamarády. Výrazným motivem je koupání v bahně vypuštěného rybníka, motiv zcela snový, neboť plácání se v bahně reality skutečného vypuštěného rybníka by bylo nesnesitelně smrduté.

Novelu Černý Klarus velice příhodně doplňují černobílé fotografie různých autorů dotvářející snově-erotickou náladu knihy. Sentimentální ladění textu, které je záměrem a východiskem, občas autorku nutí vidět poetiku ve věcech i činech za každou cenu a vedou tedy k jakési póze. Přesto je Černý Klarus zajímavým a dobře koncipovaným dílem mladé autorky.

Knihu Černý Klarus vydalo nakladatelství Novela bohemica