Recenze: Knihy pro dospělé

Nový život Žítkovských bohyní

1 1 1 1 1 (2 hlasů)
sluchatka

Od vydání knihy Kateřiny Tučkové Žítkovské bohyně neuplynul ani rok a mezitím se stala věc na naší kulturní scéně málokdy vídaná – do žebříčku nelépe prodávaných knih se dostal titul, který nenese primárně obvyklé znaky bestsellerů, a navíc expanduje do dalších médií. Můžeme se těšit i na filmové zpracování. Zatím však Žítkovské bohyně máme možnost číst v klasickém i elektronickém vydání a nejnověji si je můžeme poslechnout jako audioknihu, vydanou firmou ADK Prague ve spolupráci s nakladatelstvím HOST.

 

 

knihaÚspěch románu Kateřiny Tučkové vede k otázce, čím je pro čtenáře tak přitažlivý. Není to odpočinkové čtení, vyrovnává se se závažnými tématy a nejsou v něm scény strhující svou dynamikou. Děj střídají dlouhé pasáže strohých protokolů, zavalující čtenáře šroubovaným pseudoslohem komunistických policejních a úředních složek, a pohled do minulosti, kde vidíme zbabělce, přisluhovače a udavače, není vůbec příjemný. Ani závěr nepotěší právě optimistickým vyzněním. V několika větách jsem představil Žítkovské bohyně jako náročné čtení, které ocení pravděpodobně pouze hrstka intelektuálů, knihu předurčenou sice pro ocenění za svou kvalitu a nepodbízivost, ale odsouzenou k prodeji pouze několika málo exemplářů. Část tohoto hodnocení platí – opravdu jde o kvalitní a nepodbízivou literaturu. Naštěstí není román odsouzen k živoření v zaprášených koutech knihkupectví. Povedlo se Kateřině Tučkové vykřesat v české čtenářské obci vztah k opravdu kvalitním knihám, částečně ubitý záplavou thrillerů, romantických a dojímavých románků, bezduchých ale napínavých detektivek? Zdá se, že ano. Je dvojnásobný důvod k radosti. Jsme stále národem, jenž touží po kvalitní literatuře, a máme spisovatele, i velmi mladé, kteří ji dokážou nabídnout.

 

Představovat Žítkovské bohyně je po kritikách a recenzích, které zaplavily noviny, časopisy a internet, téměř nošení něčeho někam, přesto pro úplnost několik vět o obsahu knihy, potažmo audioknihy. Dora Idesová v rámci svého vědeckého výzkumu mapuje osudy takzvaných žítkovských bohyní, žen obývajících zapadlé končiny Bílých Karpat, provozujících léčitelství, bylinkářství, věštění a podobné okultní praktiky. Dora z jednoho takového rodu pochází a odtud pramení její zájem. Po násilné smrti její matky byla - spolu s bratrem Jakoubkem - vychovaná tetou Surmenou. Surmena byla komunistickým režimem sledovaná a posléze internovaná v léčebně duševně chorých, kde zemřela. Dora krok po kroku odhaluje historii svého rodu i jiných bohyní a dospívá k velmi překvapivým závěrům.

 

Režisérka Jitka Škápíková svěřila čtení románu dvěma výborným hercům, Tereze Bebarové a Miroslavu Táborskému. Oba se museli vyrovnat s některými nástrahami, které v textu číhaly. Jazyk se mění od spisovného ve vyprávění a vnitřních monolozích, přes přímou řeč, vedenou obecnou až nespisovnou češtinou nebo nářečím, až k strohé řeči protokolů, zpráv a udání. Režisérka nechtěla zůstat u pouhého „suchého“ čtení textu knihy, vedla herce k vyjádření různých postav a různých emočních poloh. Je nutno přiznat, že zvláště v případě Terezy Bebarové se nesetkalo se stoprocentním úspěchem. Zvlášt na začátku románu často přehrává a emoce, které se snaží vyjádřit, jsou přepjaté a rušivé. Bohužel byla nucena občas číst i věty, které pronášejí muži. Chápu, že nebylo možné, aby tam vstupoval několika slovy mužský hlas, ale snaha herečky hrát muže je v těchto případech zbytečná a působí nepatřičně. Bylo by lepší knihu číst a nesnažit se o její dramatizaci. Miroslav Táborský byl však pro svou roli vybrán naprosto ideálně. Jeho četba protokolů a zpráv působí přirozeně, jako kdyby je předčítal úředník, který má ze své celoživotní jednotvárné nudné práce zvrácené potěšení. Mezi nejlepší a nejpůsobivější scény patří ta, ve které se vesnice loučí se zesnulým Matyášem Idesem, Dořiným otcem. Miroslav Táborský četl úlohu zpěváka hovořícího za mrtvého a dokázal románové postavě pozoruhodným způsobem vdechnout duši, která ho oživila. Psané formě Žítkovských bohyní jsem trochu vyčítal, že se v ní málo uplatňuje místní dialekt, který se v Bílých Karpatech, místě odříznutém od okolního světa, poměrně silně uplatňuje. Pro audioknihu se tento nedostatek stal výhodou, protože pro herce by bylo vystižení cizího nářečí problémem možná až neřešitelným.

 

Audioknihy nemají zatím tolik příznivců jako klasické, papírové. Jde o relativně nové médium, nesporně ale mají velkou budoucnost a masovější rozšíření je teprve čeká. Žítkovské bohyně ve zvukové podobě ožily. A třebaže člověk, který nejprve četl knihu, může mít jinou představu o jejím ztvárnění, přináší kniha vnímaná sluchem nové podněty, některá místa vyznívají jinak, naše představa je konfrontována s představou jiného člověka – režiséra, herce. Drobné výhrady, které k audioknize Žítkovské bohyně mám, nemění nic na tom, že jde o výjimečné dílo a nahrávka trvající více než dvanáct hodin je výsledkem skvělé umělecké práce.

 

Audioknihu Žítkovské bohyně vydala firma ADK Prague ve spolupráci s nakladatelstvím Host. K dostání na stránkách internetového obchodu Radioservis

Soutěže

Aktuality

  • Založena Česká akademie komiksu

    V pražském Café Neustadt byla v pondělí 25. června založena Česká akademie komiksu. Smyslem nového spolku je především s větší důstojností i propagací udělovat komiksové ceny Muriel, jejichž vyhlašovatelem od nynějška bude právě ČAK.

    Číst dál...  
  • Vyhlášení cen za českou detektivní literaturu

    Cena Jiřího Marka pro nejlepší detektivku vydanou v roce 2017 putuje k Vilému Křížkovi za historický příběh Smrt má vůni inkoustu (nakladatelství Mystery Press).

    Číst dál...  

Doporučujeme

Nové komentáře

Z čtenářského deníku

  • Jarmila Glazarová: Vlčí jáma

    Jana, která osiřela po první světové válce, se dostává k adoptivním rodičům, kteří žijí ve Slezsku a jsou bezdětní. Jana se stává ošetřovatelkou své adoptivní matky, stará se o domácnost a snaží se své nové rodině být užitečná. Postupem času ale odhaluje tajemství tohoto nesourodého páru. Na první pohled totiž vypadají Klára a Robert šťastně, na ten druhý je ale vidět, že tento pár rozhodně šťastný není.

    Číst dál...  
  • Drašar

    Nacházíme se v době, kdy je český jazyk považován za mluvu vesničanů. Čeština je vytlačena z nejvyšších společenských funkcí, kultury i státní správy. Na školách se vyučuje německý jazyk, jazyk vzdělanců. Dochází k velké germanizaci (poněmčování) společnosti… A do této doby se narodí Josef Václav Michl. Dlouho očekávaný syn, kterému jsou předurčeny velké skutky a který se má stát chloubou rodiny.

    Číst dál...  

Přihlášení