
Mufloni táhnou
- Recenze
- Vytvořeno 19. 11. 2012 1:00
- Autor: Jiří Lojín

Co má asi společného tah muflonů s kulturními památkami? Na první pohled nic, ale žádný strach, k souvislosti se brzy dostaneme. Mezitím se můžeme zabývat jinou otázkou. Může se zrodit humor v prostředí chladných kamenných chodeb, strnulých portrétů zámeckých pánů, hledících na nás zpoza propasti let, v knihovnách se stovkami zaprášených svazků německy a latinsky psaných náboženských knih? Doposud jsem taková místa považoval humoru nepřátelská. Evžen Boček, autor knihy Poslední aristokratka, mi dokázal, že jsem se mýlil.
Píše se rok 1996, hrabě Kostka z Kostky, doposud prostý americký učitel literatury, se ujímá svého panství, o které rod Kostků přišel v roce 1948. Nikdo z rodiny nemá kvalifikaci být šlechticem, konto v bance padlo na zálohy advokátovi, do Evropy je potřeba přestěhovat popel zesnulých předků a kočku jménem Carevna. Maminka Vivien je rodilá Američanka a čeština není jazyk, kterým by mluvila plynule. Jazykově nesrovnatelně lépe je na tom dcera Marie. Vlastně Marie III. Její dvě předchůdkyně se nedožily dvaceti let a tak se jméno pokládá tak trochu za rodovou kletbu. Marii III. je osmnáct, má před sebou necelé dva roky života? Po příjezdu do Čech se rodina seznámí se svými zaměstnanci – kastelánem Josefem, hospodyní paní Tichou a panem Spockem – dvojníkem slavné postavy ze Star Treku. Do panoptika obyvatel Kostky přibude ještě Deniska, dcera advokáta Bendy, kterému je rodina zavázána natolik, že souhlasí s její prozatím neomezenou internací na rodovém sídle. Pro advokáta je to záchrana v poslední chvíli, neboť delší soužití s Deniskou je pro něj devastující. Pro Mariin deník je dalším zdrojem bizarních situací.
Čtenáři se dostává do rukou svérázný deník nejmladší členky rodu Kostků, v němž popisuje den za dnem převratnou změnu, která nastala po restituci rodových majetků v Čechách. Mladá aristokratka se na svou rodinu a ostatní lidi, kteří ji obklopují, dívá s jiskřivým humorem, pod kterým jen nepatrně prosvítají skutečné problémy, jimž musí čelit. Autor ji představuje jako energickou a realistickou dívku, dívající se na svět se směsí ironického humoru a skepse, snažící se rodině pomoci ve zdánlivě drobných úkolech. Jde o zápisky fiktivní, panství ani rod Kostků neexistuje, přesto příhody mají reálné jádro, jsou inspirované bohatými zkušenostmi autora Evžena Bočka, který pracuje jako kastelán na zámku v Miloticích. Jeho zkušenost se odráží především v pasážích, v nichž popisuje kroky, které rodina podniká pro zvýšení návštěvnosti turistů – ty se svou reálností poněkud vymykají knize psané v duchu nevážném. Naopak velmi ironicky vyznívá krátká sonda do neznalosti základní historie návštěvníků hradů a zámků. Dotazy, kterými častují průvodce, si kastelán Boček určitě nevymyslel, ty prostě vymyslet nelze.
Kdo byl baroko? Odkdy je letopočet náš? Kvůli čemu ukřižovali jezuité Ježíše Krista? Co je Rembrandt? Kde ležel středověk? Proč byl Zeus? Za co se zavíralo do zpovědnice?K čemu sloužila hoboj? Na kterém zámku je Zeď nářků? Čím se poháněl šerosvit?
(Boček,E. Poslední aristokratka. Brno: Druhé město 2012)
Evžen Boček má dar vyprávět s humorem, který plyne hladce a není křečovitý. Občas se opírá o známá klišé, ale ta jsou do vět včleněna nenásilným způsobem a čtenář má pocit, že tam jednoznačně patří. Témata restitucí šlechtických majetků se často neobejdou bez politizování a kritických pohledů na lidskou závist a z ní vyplývající nenávist, což většinou vede k literárnímu národnímu sebemrskačství. Evžen Boček se tomu vyhnul a na lidské slabosti se dívá shovívavě a s úsměvem, nesnaží se čtenáři podsouvat, že negativním rysům českého národa není na světě rovno.
Kniha Evžena Bočka je světlým bodem na současné literární scéně, ve stojatých vodách humoristické produkce „osvědčených“ autorů ji čtenáři určitě nepřehlédnou. Patří mezi ty, u kterých se na některých místech neubráníte smíchu. Slibným zakončením knihy „Konec prvního dílu“ naznačuje svým čtenářům, že by to nemuselo být poslední setkání. A abych nezapomněl, slíbil jsem, že dojde i na „muflony“. Tak říká kastelán Josef návštěvníkům, věčně procházejícím sály. Nezodpovězena tak zůstává pouze otázka, jak návštěvníkům říká kastelán Evžen Boček.
Knihu Poslední aristokratka vydalo nakladatelství Druhé město
Rozhovor s autorem si můžete přečíst ZDE.
Nejčtenější články
Aktuality
-
7. ročník festivalu HorrorCon
Již 7. ročník HorrorConu se dočkal několika změn. Tentokrát se všichni fanoušci horroru ve všech jeho formách umění vypraví 22. října do klubu Kotelna v pražských Strašnicích a navíc přijede jeden exkluzivní zahraniční host.
Číst dál... -
Duna potřetí
Roku 1965 americký spisovatel Frank Herbert vydal, podle mnohých, nejlepší sci-fi knihu všech dob. Dílo s jednoduchým titulem Duna je dodnes čtené, diskutované a na jeho motivy vznikají hollywoodské blockbustery i počítačové hry. Planeta Arrakis samotného tvůrce lákala natolik, že se do jejího prostředí ještě několikrát vrátil. Třetí díl nazval Děti Duny a jako audioknihu jej publikovalo nakladatelství OneHotBook.
Číst dál...
Nové komentáře
-
Evžen Boček: „Zatuhnul jsem v 19. století“
Pri citani vsetkych siestich casti Aristokratky som sa vynikajuco pobavil, nieco nove naucil a vsetkym ... -
Jan Neruda – Povídky malostranské
Velmi moc děkuji za zápisky zítra mám mít čtenářský deník a knížku jsem ani neotevrela velmi moc ... -
Matematika základ života
Dík za kritické poznámky. Pokusíme se opravit. JH -
MUSTREAD podle Gatese a nejprestižnějších deníků. Co je tak skvělého na Sapiens?
Kniha obsahuje nepravdivá tvrzení a naprosto nelogické závěry. Knihu hodnotím jako škvár bez ... -
Páté jablko promlouvá
Román Páté jablko mne zajímal už proto, že mne s příběhy postav spojoval sad a obchod, který měli ... -
Jarmila Glazarová: Vlčí jáma
Tento román jsem viděla několikrát zpravovaný jako film, ovšem netušila jsem že Robert umírá. To ... -
Prašina
no tatop kniha se mi zdála taková temná já mám ráda temno ale pořádně nedávala smysl nedokázala jsem ... -
Milník v žánru fantasy
Já jsem zrovna jeden z těch, co zná z fantasy všechno a nic ho nepřekvapí - teda ne že bych jí tolik ... -
François Villon: Já u pramene jsem a žízní hynu
Mám rád Fischerův překlad, ale krásný je i překlad Loukotkové. Můžete se přesvědčit v knize Navzdory ... -
Tropy: Obrazná pojmenování v užším smyslu
:D jen škoda, že to nenapsal o 6 dní dřív, potom by to bylo přesně 2 roky... jinak dobrá stránka ;-) ...
Knihy
Z čtenářského deníku
-
Jarmila Glazarová: Vlčí jáma
Jana, která osiřela po první světové válce, se dostává k adoptivním rodičům, kteří žijí ve Slezsku a jsou bezdětní. Jana se stává ošetřovatelkou své adoptivní matky, stará se o domácnost a snaží se své nové rodině být užitečná. Postupem času ale odhaluje tajemství tohoto nesourodého páru. Na první pohled totiž vypadají Klára a Robert šťastně, na ten druhý je ale vidět, že tento pár rozhodně šťastný není.
Číst dál... -
Drašar
Nacházíme se v době, kdy je český jazyk považován za mluvu vesničanů. Čeština je vytlačena z nejvyšších společenských funkcí, kultury i státní správy. Na školách se vyučuje německý jazyk, jazyk vzdělanců. Dochází k velké germanizaci (poněmčování) společnosti… A do této doby se narodí Josef Václav Michl. Dlouho očekávaný syn, kterému jsou předurčeny velké skutky a který se má stát chloubou rodiny.
Číst dál...