Kdo napíše můj příběh?

Recenze

Vytvořeno 13. 10. 2012 2:00

Autor: Jiří Lojín

Mnich Paschalis, který sepisuje životní příběh svaté Starosty, se ve chvíli rozjímání sám sebe ptá, kdo napíše jeho příběh. Lidé, kteří obklopují Olgu Tokarczukovou v malé vesnici v pohraničí, si tyto otázky nekladou. Možná si ani neuvědomují, že historie jejich života zemře spolu s nimi. A tak autorka, podobná kronikáři z minulých dob, zachycuje útržky jejich života, aniž si to tito lidé uvědomují.

Olga Tokarczuková je jednou z nejvýraznějších osobností současné polské literární scény. S jejími knihami se máme v českém překladu možnost setkávat, ne však tak často, jak by si zasloužily. Lze však říct, že její nejvýznamnější díla, ke kterým patří Běguni a Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých, se u nás objevila téměř vzápětí po jejich vydání v Polsku. Román Denní dům, noční dům se k českému čtenáři nyní dostává již podruhé.

Je vůbec pro knihu Olgy Tokarczukové označení román správné? Na tuto otázku není jednoduchá odpověď, knihu lze vnímat různými způsoby - jako klubko propletených povídek, krátkých esejů nebo postřehů, z nichž se příběh teprve rodí. Snad bych ji jen nedoporučoval použít jako kuchařku, i když se v ní objevují recepty z hub. Některá jídla bychom přežili, jiná, třeba ta z muchomůrek, by byla naše poslední. Pokud ale čtenář tuto na první pohled nesourodou směs vnímá jako celek, musí o něm jako o románu - možná z nedostatku jiného vhodného výrazu - uvažovat. Českému čtenáři je román velmi blízký, odehrává se v pohraničí, které mělo podobný osud jako pohraničí české. Po válce i zde došlo k vysídlení Němců a nastěhování nových obyvatel, kteří k tomuto místu neměli žádný vztah. Stopy přerušené historické kontinuity jsou na pohraničí patrné dodnes a život v něm není ani v současnosti lehký.

Základ románu Olgy Tokarczukové je tvořen řadou vyprávění, která jsou podobná povídkám, propojeným místem, lidmi a sny. Vzájemně se proplétají a ovlivňují, delší jsou rozděleny a přerušovány kratšími. Kniha obsahuje dvě nosná témata. Jsou to osudy autorčiných sousedů a lidí s krajem spojených a životopis místní svaté, nazývané Starosta neboli Starostlivá, sepisované mnichem Paschalisem. Tyto linie tvoří literární kontrapunkt – na jedné straně sepisuje autorka příběhy, proti tomuto tématu stojí vyprávění o sepisování příběhu. Život Starosty, dříve Wilgy ze Schonau, je dramatický, plný násilí a středověké krutosti. Mnichovi, který jej sepsal, autorka přisoudila homosexuální zkušenost a touhu po převlékání se do ženských šatů.

Olga Tokarczuková má velmi specifický způsob vyprávění. Zřetelně se v něm odráží ticho samoty, které ji obklopuje ve chvílích, kdy klade slova na papír, dramata, která jimi popisuje, se na čtenáře nevalí, jsou to jen slabé ozvěny, jež je možné vychutnávat. Autorka se nás nesnaží do příběhu vtáhnout, nechce, abychom byli jeho součástí. Ona jej vypráví a v jejím vyprávění ožívají nejen lidé, ale i příroda.

Oheň zešílel, byl jako uragán, jako vzdušná trouba. Vystrašeným, chvějícím se vzduchem jsem viděla, jak jsou navždy spalovány konečky trávy, jak mizí  loňské dílo slunce. Ohnivá trouba hučela, dokud oheň nespolykal sám sebe a nezemřel.
(Tokarczuková, O. Denní dům, noční dům. Přeložil Petr Vidlák. Brno: Host, 2012 str.110)

Každý z autorčiných sousedů je postavou, o které by bylo možné napsat samostatný román. Román naplněný obyčejnými věcmi, jež se stanou neobyčejnými ve chvíli, kdy na ně pohlédneme zblízka. Část této neobvyklosti dodává autorka použitím detailů, na nichž zapracovala její fantazie. Stará sousedka Marta, o níž často hovoří, v jejích představách každou zimu uléhá do sklepa, ve kterém přezimují brambory, a teprve na jaře se probouzí. Martiny poznámky, jež bychom za normálních okolností brali jako blábolení nevzdělané stařeny, v románu dostávají jiný, hlubší smysl. Podobně dokresluje postavu učitele, jenž byl za války nucen jíst lidské maso a po letech v něm tato vzpomínka iniciuje představu, že se z něj stává vlkodlak.

Poválečný odsun Němců se, stejně jako v současné české literatuře, odráží i v knize Denní dům, noční dům. Nepopisuje drastické scény msty porobeného národa, vztah Poláků a Němců vyznívá vcelku smířlivě, přesto i zde vyvstává typický obrázek vylidněného pohraničí, uměle dosídleného lidmi, kteří neměli žádný vztah k hospodářství, k půdě ani ke kraji, do kterého se přistěhovali. Mnohdy si ani nevěděli rady se zařízením, které po Němcích zbylo. Místo hospodaření se zabývali hledáním „pokladů“, majetku, který si Němci nemohli odnést s sebou a zakopali jej do polí nebo je ukryli v domech s představou, že se brzy vrátí.

V románu ze zapomenutého kraje mísí Tokarczuková jednoduchý až primitivní život místních lidí s moderními technologiemi – počítači a internetem. Internet je pro ni zdrojem informací, které do své knihy promítá, vkládá do ni sny, jež jiní lidé na síti zveřejňují. Internet je pro autorku také prostředkem virtuálního cestování. Putování je jedním z výrazných rysů děl Olgy Tokarczukové, který se objevuje v oceňované knize Běguni, stejně jako v předchozích, například Anna In v hrobech světa. Zdálo by se, že kniha, která je pevně zakotvená v pohraniční vesnici, nemá s cestováním nic společného, přesto se v ní prvky cestopisu objevují, mimo jiné i v tom, jak autorka vnímá své sousedy – jako když se cizinec na svých cestách seznamuje s místními obyvateli.

Knihu Denní dům, noční dům vydalo nakladatelství Host