Zahradníčkova relikvie

Recenze

Vytvořeno 26. 9. 2012 2:00

Autor: Břetislav Orlík

Legenda o svaté Veronice uvádí, že dodnes zachovaná relikvie, potní rouška, nese autentický otisk Kristovy tváře. Veronika ji Kristu podala, aby ulevila jeho tváři pokryté krví. Rouška potom získala zázračnou moc uzdravovat nemocné. Nakolik je předmět historicky relevantní, se spolehlivě usoudit nedá. Nám však vyvstává relevantní symbol pro ducha doby, historické i té nedávné naší.

Jan Zahradníček tvořil v letech 1924 – 1960, vystřídalo se u něj velké množství vnějších vlivů i vnitřních rozpoložení. Jeho tvorba však neprošla tak razantními změnami, jako tomu bylo například u Vítězslava Nezvala. Poetika od prvních sbírek nese přívlastky apelativní, lyrická, tragická, s vysokou koncentrací obrazů. V jeho tvůrčí konfesi stojí nejvýše víra. Ale jak už to tak u básníka bývá, je to víra netradiční. Víra na křídlech katolicismu i expresionismu, symbolismu a subjektivismu. Víra protknutá Halasem, Březinou i Holanem, válkou, vězením, životem a smrtí. A já si vzpomínám, já skuhrat nechci / i na popravišti bych něhou vzdych / Jsou to přec naši – snové naši křehcí / jenom pel nesetřít jim z křídel zářivých.

Zahradníček, mimo vlastní básnickou činnost, působil jako redaktor a překladatel. Roku 1948 byl však vyloučen ze Svazu československých spisovatelů, 1951 zatčen a rok nato se stává jednou z obětí vykonstruovaného politického procesu. Sbírka Rouška Veroničina vyšla za jeho života, datace se počítá k roku 1949. Společně s La Salettou předchází vrchol – Znamení moci. Zahradníček pomocí biblických obrazů vytváří prostor pro uvědomění si krutostí a nespravedlivostí našeho světa. Těžká doba s sebou nese těžké verše. Poezie jako jedna z možných forem vyjádření tak získává závažný úděl. A slunce se směje, slunce se směje / slyšíc, že Bohu přičítají / tumory, války a hladomory / jako by slunci vyčítali / tmu. Téma života a existence provází příznačný motiv strachu. Plynoucí čas dává zprávu, že ne řád společnosti, ale řád života je dílčím duchem každé doby. Oči člověku pomáhá otevřít všudypřítomný Bůh. S vírou se pak může stát součástí našeho rozhodování. Pokud však převládne moc člověka, vzniká hřích.

Roku 1952 byl Jan Zahradníček odsouzen k třinácti letům vězení. Trest mu byl zkrácen, půl roku po svém propuštění ovšem umírá, příčinou jsou zdravotní následky dlouhého věznění. Píše se rok 1960. F. X. Šalda jej pro jeho osobité a silné verše staví na roveň k Březinovi.

A kdybych loňskou růži / chtěl utrhnout v zahradě červnové / anebo růži utrženou / na čelo keře vrátit zase / nemohu / stejně jako nemohu vstoupit do přesličkových hájů třetihorních / Minulost je pro nás uzamčena, nic se v ní nedá / poopravit / nic nemohu přidat ke svým slovům a ke svým krokům / nemohu se modlit, kde jsem klnul / nemohu plakat, kde jsem se smál.

Knihu Rouška Veroničina vydalo nakladatelství Vyšehrad v roce 2012.