Recenze: Knihy pro dospělé

Věčný polštář z trávy Antonína Límana

1 1 1 1 1 (0 hlasů)
trava

Věčný polštář z trávy je knihou vzpomínek význačného českého japanologa a překladatele Antonína Límana. Její název se odvíjí od Sbírky deseti tisíc listů ze starého Japonska (Manjóšú), kterou přeložil do češtiny a vydal. Sám k němu říká: Populární metafora „polštář z trávy“ (kusamakura) je spjata se životem poutníka, člověka, jenž se musel odebrat daleko od domova, vystavit se nejisté existenci na cestách a spát jen na trsu trávy. Jinými slovy, je to metafora jak vyšitá pro emigranty, jako jsem já.

knihaAntonín Líman vypráví v šesti kapitolách o všem, co prožil, viděl, o lidech, které potkal. O každém poctivě říká, jaký byl v jeho očích, jak se choval k okolí – nehodnotí nikoho podle národnosti, stranické příslušnosti či víry.  Jeho životní osudy – to je velká houpačka.

Prožil pěkné dětství v rodině živnostníka ve Staré Boleslavi. Ano, osud ke mně byl v dětství štědrý, ale doufám, že jsem z toho něco vrátil. Ráj, do kterého jsem nahlédl, jsem si v srdci uchoval po celý život a něco z něj se mi snad podařilo předat několika generacím mých studentů… Dobré školní výsledky ukazovaly na možnosti dalšího vzdělání, jenže po únoru 1948 to bylo jinak. K maturitě doškobrtal, ale jako syn živnostníka nemohl pokračovat na vysoké škole. V té době se vlastně vzdělával sám – hodně četl. Po roce „nicnedělání“ usoudila rodinná rada, že budu muset jít někam do práce… Nastoupil jako účetní do nejmenšího provozu nábytkářské firmy Interiér. Po dvou letech přešel, po půlročním churavění, do Státního ústavu jazykového, kde se učil ruštinu a angličtinu. Odtud to měl k tlumočení v Čedoku jen skok.

V kapitole, v níž líčí období, kdy se stal tlumočníkem v Čedoku, se otevřeně vyjadřuje k tehdejší době, k nátlakům StB, k polistopadovému honu na čarodějnice: Když jsem se v roce 1992 dozvěděl, že i moje jméno je na Cibulkově seznamu, napsal jsem o celé věci článek do knihy Osočení (´68 Publishers, 1993) paní Zdeny Salivarové, kde jsem vypsal pravdu a tím to pro mne skončilo. Kdo v té situaci nebyl, nemůže soudit, a kdo nezažil padesátá léta, už tím méně. Lidé, kteří byli na černé listině režimu, moc dobře věděli, co se jim může stát a co se denně jejich známým a příbuzným opravdu stávalo. V sedmdesátých létech už strana jenom otravovala lidem život, v padesátých vraždila.

Studovat na vysoké škole tak začal až v šedesátých letech, v době uvolnění. Hlásil se na ruštinu. Zkoušející profesor se ho tenkrát při přijímacích zkouškách najednou zeptal: A vy opravdu chcete studovat ruskou literaturu? Co kdybych vás zavedl nahoru na anglistiku? Zkoušku absolvoval velmi dobře, dokonce mu zkoušející profesor Vančura nabídl kombinaci angličtiny s dalším jazykem. Vybral si japonštinu.

V roce 1966 mu byl, opět s obtížemi, povolen výjezd do Japonska, kde se dále vzdělával. Sem za ním vycestovala i žena Eva s ročním synem. Odsud pak již směřovali, po obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy, do Kanady.  Zpět do vlasti se mohl podívat až po dlouhých čtyřiadvaceti letech.

Vzpomínky Antonína Límana jsou plné zajímavých osudů, názorů, setkání s lidmi ze všech koutů světa. Jsou psány s nadhledem, vtipně a moudře. Velmi pěkně glosují život živnostníků za první republiky, osudy poválečného Československa, strastiplná padesátá léta, uvolnění v šedesátých letech. Také čtenáře seznamují s Japonskem očima člověka, který pochopil japonskou duši. Velmi zajímavé je autorovo hledání podobností mezi českou pohanskou tradicí a japonskými zvyky, kde našel řadu nečekaných paralel.

Antonín Líman žije dnes v Kanadě, užívá si důchodu, překládá, tu a tam také přednáší na univerzitách v Japonsku i Čechách. Vydal kompletní překlad obsáhlé Sbírky deseti tisíc listů ze starého Japonska (Manjóšú) a jeho překlad dvojice novel Masudži Ibuseho Na vlnách (2007) byl roku 2008 vyznamenán prestižní Cenou Josefa Jungmanna.

Co dodat na závěr? Nejlépe slova toho, kdo poznal řadu států a jejich příslušníků a jehož moudrý pohled na svět kolem nás dokáže urovnat kmitající myšlenky podnětným směrem:  Jako staří básníci z Manjóšú budu do poslední chvíle posílat domů svá slova a těšit se z jejich odezvy, ať už jsem fyzicky kdekoliv.

Knihu Věčný polštář z trávy vydalo nakladatelství Radioservis

 

Soutěže

Aktuality

  • V soutěži Cena Česká kniha mohou opět hlasovat čtenáři

    Cena Česká kniha doznala v letošním roce určité změny. Více se o nich dočtete na stránkách soutěže zde. Pro naše čtenáře je však důležité, že mohou opět poslat hlasy svým favoritům. Několik z hlasujících, kteří budou mít štěstí při losování, může vyhrát pěknou knihu

    Číst dál...  
  • Představujeme CREW KIDS, novou edici nakladatelství Crew

    Superhrdinky, a dokonce i superzáporačky, musí chodit do školy. A pro ně je zřízená superhrdinská škola, kde učí i studují lidé se superschopnostmi a v lavicích najdeme například Batgirl, Harley Quinn, Supergirl, Wonder Woman či Poison Ivy. 

    Číst dál...  

Doporučujeme

Nové komentáře

Cena Česká kniha

Z čtenářského deníku

  • Jarmila Glazarová: Vlčí jáma

    Jana, která osiřela po první světové válce, se dostává k adoptivním rodičům, kteří žijí ve Slezsku a jsou bezdětní. Jana se stává ošetřovatelkou své adoptivní matky, stará se o domácnost a snaží se své nové rodině být užitečná. Postupem času ale odhaluje tajemství tohoto nesourodého páru. Na první pohled totiž vypadají Klára a Robert šťastně, na ten druhý je ale vidět, že tento pár rozhodně šťastný není.

    Číst dál...  
  • Drašar

    Nacházíme se v době, kdy je český jazyk považován za mluvu vesničanů. Čeština je vytlačena z nejvyšších společenských funkcí, kultury i státní správy. Na školách se vyučuje německý jazyk, jazyk vzdělanců. Dochází k velké germanizaci (poněmčování) společnosti… A do této doby se narodí Josef Václav Michl. Dlouho očekávaný syn, kterému jsou předurčeny velké skutky a který se má stát chloubou rodiny.

    Číst dál...  

Přihlášení