
Bravurní souhra faktů a mýtů
- Recenze
- Vytvořeno 6. 8. 2012 2:00
- Autor: Marta Šimečková

Jméno Kateřiny Tučkové má většina čtenářů spojeno s jejím románem Vyhnání Gerty Schnirch (2009), který se dočkal řady významných literárních ocenění. Málokdo ale ví, že tato mladičká brněnská autorka má na svém kontě i několik odborných publikací zaměřených na české výtvarné umění a že je i autorkou životopisu Můj otec Kamil Lhoták (2008). V těchto pracích předvedla, že umí nasbírat dostatek faktů, uspořádat je a smysluplně zpracovat. Její příklon k faktografii se ostatně potvrdil už v románu Vyhnání Gerty Schnirch a s největší pravděpodobností se stane autorčiným leitmotivem i v budoucí románové tvorbě. Tomu ostatně nasvědčuje i její nejnovější román Žítkovské bohyně.
Na stránkách této knihy se přenesete do Žítkové, malé vesnice ležící na kopcích Bílých Karpat. Odlehlost místa od veškeré civilizace se podepsala na místních obyvatelích, a to nejen na způsobu jejich obživy, ale i na uchování místního dialektu nebo starých zvyků. K základním tradicím tu patří bezmezná úcta k bohyním, tedy k vybraným ženám dědícím po svých předkyních zvláštní schopnosti léčit všechny lidské neduhy, tělesné i duševní, věštit budoucnost i minulost nebo poroučet přírodním živlům. Historie činnosti těchto svérázných bohyň lze vystopovat několik staletí zpátky, až k údobí honů na čarodějnice. Autorka v románu odhaluje, že těmito ženami stíhanými za provozování čar a kouzel mohly být právě tyto bohyně. Podle mnohých to může být smělá myšlenka, avšak autorka vše potvrzuje fakty, nasbíranými ze smolných knih, městských kronik a jiných archiválií. A ve svých odhaleních jde ještě dál. Zjišťuje, že s bohyněmi měli své plány i nacisti a že hon na ně pokračoval ještě v období poválečném, za komunistů spatřujících v lidovém léčitelství podvodnou činnost a snahy o podvracení sociálního zřízení.
Osudy bohyní před námi pomalu rozplétá hlavní hrdinka románu Dora Idesová, čtyřicetiletá pracovnice etnografického ústavu AV ČR. Ta se snaží o rehabilitaci bohyní, zejména své tety Surmeny, která byla pronásledována StB jako nepřítel státu, poté vězněna a odvezena do psychiatrické léčebny, kde nakonec podlehla „léčení“ místního psychiatra, zarytého stoupence režimu. Studuje životy žen na stránkách operativních svazků StB, v polských či slovenských archivech i z vyprávění místních obyvatel. Netuší ale, že se pod fakty skrývá i jiné odhalení, které zasáhne do jejího vlastního života jako ostrá sekera, snažící se utnout její vlastní štěstí. I když ona sekera asi není to správné přirovnání, protože tato odehraje ošklivou roli v životě hlavní postavy, a to hned v jejím dětství. Ale to si už budete moci sami přečíst na začátku románu.
Kniha mě mile překvapila stylem vyprávění. Je strohé, autorka nepotřebuje žádné sáhodlouhé popisné části, v nichž by popisovala prostředí, vzezření postav nebo jejich vnitřní pochody. Podpěrným sloupem celého vyprávění jsou naopak fakta, vyčtená z bohatého materiálu. Čtenáři jsou předloženy dokumenty, které jsou téměř totožné s originály, většinou jen se změněnými vlastními jmény. Autorka tak oživuje běžné vyprávění, kterému dodává na váze, neboť vše dokládá skutečnými materiály.
Díky tomu (nebo spíše kvůli?) je čtenář na pochybách, co vše je v knize skutečné a co si autorka sama vymyslela. Ostatně to je na knize velice přitažlivé. Hrou na fikci a na pravdu tak, jak je „zahrána“ v tomto románu, si může čtenář lámat hlavu řadu dní, obzvlášť když si ještě přečte epilog, v němž ho autorka už zcela očitě tahá za nos. Sami si pak můžete udělat závěr o tom, jestli autorka už nezašla příliš daleko. Podle mého názoru ne. Naopak většinu z nás neviditelným prstem vybídne, abychom hledali další informace o osudu žítkovských žen, ať už na stránkách internetu nebo v místních archivech či jiných knihách, které jsou několikrát v románu jmenovány. Tím si budeme moci sami udělat obrázek o tom, co se skutečně odehrálo a co je výplodem autorčiny fantazie.
Autorka v románu naznačuje ještě jednu důležitou otázku, a to kde končí věda a kde naopak už začíná víra. Proti sobě stojí vlastně dva „protivníci“ – žítkovské bohyně a místní obyvatelé se svými pověrami a vírou ve zvláštní schopnosti a proti nim Dora Idesová, vědkyně, která tuto lidovou víru popírá a snaží se ji adekvátně vysvětlit vědeckými metodami. Sami se pak můžete přesvědčit, která z těchto stran nakonec v pomyslném souboji vyhraje...
Román Žítkovské bohyně vřele doporučuji všem čtenářům, kteří milují do všech detailů promyšlené vyprávění založené na faktech, kde navíc dojde k řadě překvapivých odhalení a převratů. Zároveň vás román donutí zamyslet se nejen nad historií žítkovských bohyň, ale i nad současným světem, který se snaží navenek propagovat jako svět vědy, nikoliv víry.
Ukázka z knihy:
– Zabila jsi bílého hádka?
Bílého hádka? Rozdupala hada, co ho Jakoubek vyšťáral kdovíkde, rozdupala potvoru, o které nevěděla, co je zač. Ano, zabila bílého hada.
– Tak teď nás, Bože, ochraňuj, řekla Surmena a sesunula se na dřevěnou lavičku.
Dora před ní rozpačitě stála, zatímco Jakoubek se odplížil za roh, zastrašený jejím nečekaným chováním. Teprve za dlouhou chvíli, když Dora nepřestávala naléhat, ať jí vysvětlí, co se stalo, Surmena promluvila: – Tam, kde zabijí bílého hádka, ochránce domácnosti, se stane hrozné neštěstí!
Nic horšího snad ani říct nemohla. V Doře se s těmi slovy vzedmulo něco, co v ní pomalu narůstalo v posledních měsících, týdnech, dnech. Nechuť přistupovat na všechna ta nesmyslná pravidla, kterýmis e Surmena a lidé ze žítkovských strání svazovali.
(Tučková, K. Žítkovské bohyně. Brno: Host 2012, s. 52.)
Knihu Žítkovské bohyně vydalo nakladatelství Host
Aktuality
-
7. ročník festivalu HorrorCon
Již 7. ročník HorrorConu se dočkal několika změn. Tentokrát se všichni fanoušci horroru ve všech jeho formách umění vypraví 22. října do klubu Kotelna v pražských Strašnicích a navíc přijede jeden exkluzivní zahraniční host.
Číst dál... -
Duna potřetí
Roku 1965 americký spisovatel Frank Herbert vydal, podle mnohých, nejlepší sci-fi knihu všech dob. Dílo s jednoduchým titulem Duna je dodnes čtené, diskutované a na jeho motivy vznikají hollywoodské blockbustery i počítačové hry. Planeta Arrakis samotného tvůrce lákala natolik, že se do jejího prostředí ještě několikrát vrátil. Třetí díl nazval Děti Duny a jako audioknihu jej publikovalo nakladatelství OneHotBook.
Číst dál...
Nové komentáře
-
Evžen Boček: „Zatuhnul jsem v 19. století“
Pri citani vsetkych siestich casti Aristokratky som sa vynikajuco pobavil, nieco nove naucil a vsetkym ... -
Jan Neruda – Povídky malostranské
Velmi moc děkuji za zápisky zítra mám mít čtenářský deník a knížku jsem ani neotevrela velmi moc ... -
Matematika základ života
Dík za kritické poznámky. Pokusíme se opravit. JH -
MUSTREAD podle Gatese a nejprestižnějších deníků. Co je tak skvělého na Sapiens?
Kniha obsahuje nepravdivá tvrzení a naprosto nelogické závěry. Knihu hodnotím jako škvár bez ... -
Páté jablko promlouvá
Román Páté jablko mne zajímal už proto, že mne s příběhy postav spojoval sad a obchod, který měli ... -
Jarmila Glazarová: Vlčí jáma
Tento román jsem viděla několikrát zpravovaný jako film, ovšem netušila jsem že Robert umírá. To ... -
Prašina
no tatop kniha se mi zdála taková temná já mám ráda temno ale pořádně nedávala smysl nedokázala jsem ... -
Milník v žánru fantasy
Já jsem zrovna jeden z těch, co zná z fantasy všechno a nic ho nepřekvapí - teda ne že bych jí tolik ... -
François Villon: Já u pramene jsem a žízní hynu
Mám rád Fischerův překlad, ale krásný je i překlad Loukotkové. Můžete se přesvědčit v knize Navzdory ... -
Tropy: Obrazná pojmenování v užším smyslu
:D jen škoda, že to nenapsal o 6 dní dřív, potom by to bylo přesně 2 roky... jinak dobrá stránka ;-) ...
Knihy
Z čtenářského deníku
-
Jarmila Glazarová: Vlčí jáma
Jana, která osiřela po první světové válce, se dostává k adoptivním rodičům, kteří žijí ve Slezsku a jsou bezdětní. Jana se stává ošetřovatelkou své adoptivní matky, stará se o domácnost a snaží se své nové rodině být užitečná. Postupem času ale odhaluje tajemství tohoto nesourodého páru. Na první pohled totiž vypadají Klára a Robert šťastně, na ten druhý je ale vidět, že tento pár rozhodně šťastný není.
Číst dál... -
Drašar
Nacházíme se v době, kdy je český jazyk považován za mluvu vesničanů. Čeština je vytlačena z nejvyšších společenských funkcí, kultury i státní správy. Na školách se vyučuje německý jazyk, jazyk vzdělanců. Dochází k velké germanizaci (poněmčování) společnosti… A do této doby se narodí Josef Václav Michl. Dlouho očekávaný syn, kterému jsou předurčeny velké skutky a který se má stát chloubou rodiny.
Číst dál...
Komentáře