Petr Hruška - Darmata nikoli nadarmo

Recenze

Vytvořeno 2. 8. 2012 2:00

Autor: Marek Lollok

Petr Hruška je básník málomluvný, tichý. Jak jeho sbírky (Darmata jsou od r. 1995 jeho šestým souborem), tak všechny jeho básně jsou spíše kratší a úspornější, hledající a pozvolné. Častokrát se v jeho posledních básních, zahrnutých do sbírky Darmata, vynechávají zejména přísudky; předkládané obrazy se tak ještě víc zpomalují a evokují namáhavé, pomalu postupující jmenné ohledávání a ohmatávání toho, co člověka bezprostředně obklopuje (pro příklad „tmavá linka na střepu mínojské keramiky“, „srdce cihlou“, „siluety dravých ptáků na skle“ apod.). Projev se stává koncentrovaný a naléhavý zároveň, klidný či uklidňující však v žádném případě není.

Kniha Darmata hovoří především o nejbližších rodinných vztazích. Enigmatickým titulem, v němž se ozývá „drama“ stejně jako zastaralejší „dar, darmo“ (vzpomeňme i na Hruškova učitele Šiktance s jeho darmodějem), označují právě situace mezi lidmi, jež spolu, přinejmenším nějaký důležitý životní úsek, musí žít.

V Hruškově pojetí se však mezi blízkými neodehrává nic nadarmo ani zadarmo. Vše je třeba každý den znovu a znovu dobývat; ale dobývat nikoli silou, ale neustálou všímavostí a účastí. Je nutné neustále oslovovat a reagovat na oslovení, i kdyby podmínky k tomu uslyšet se a setkat se nebyly příznivé. („Chlapče! / Viděl jsi mě, / jak si nesu plnou lahev. […] Mačkal a hladil jsi / svoji čepici, / když se mě tvá matka ptala, / jestli mi něco říká láska. // Máš její oči a moje prsty. / Jsi připraven, / chlapče. // […] Dneska u řeky / řval jsi něco na mě / přes kalné peřeje a nebylo ti rozumět, znělo to jako // Darmata! Ochcaná darmata! […]“)

Básnická zamyšlení se povětšinou obrací k dceři, synu, ale také – zrcadlově – zachycují pocit matky či otce, případně partnera. Ať už jde např. o moment šněrování boty (Bota), okamžik uvědomění si konce dětství svých potomků (Prsa, Dcera) či o pozorování „těžkého masa otce“ (Přebytek otce), vždy se jedná o detail napohled drobný a bezvýznamný, ale obsahující v sobě leccos podstatného. Jako bychom se od okraje jevu dostávali k jeho jádru, které ovšem není pojmenováno explicitně, ale jen v náznaku. Pak stačí i miniatury typu: „Tmavá linka na střepu / mínojské keramiky // ještě neříkej – / s tebou to nebyl život.“

Jako refrén (celkem čtyřikrát) se ve sbírce vrací nápěv, který bychom mohli vnímat jako samotné východisko Hruškovy poezie, která se tak vehementně brání velkým slovům a vůbec upovídanosti: „A viděl jsem, / jak vyzáblý / je ten dopis do léčebny, přestože obsahoval všechny důvody, / pro které má smysl vrátit se zpátky, / sem, / do světa důvodů.“ Následují pak čtyři různé obrazy podobající se vyfotografovanému okamžiku, mobilizující nás k co nejplnějšímu zakoušení přítomnosti.

Jako výrazně samostatnou linii sbírky bychom mohli vidět Hruškovo vypořádávání se s počítačovou realitou a jí se přizpůsobující lidskou mentalitou. V básních Řeknu ti, Řeknu víc, Odpověz (první s přípodotkem „z odposlechnutého rozhovoru dvou chlapců“ a další dvě „podle emailu“) nemluví o ničem, co bychom alespoň vzdáleně neznali – fenomén digitálních her a automatizovaných emailových spamů jsme přece nemohli minout, i když s počítačem pracujeme jen svátečně. Hruška v tomto případě nevymýšlí nic nového, jen možné bizarnosti virtuálního světa zalamuje do veršů a metodou duchampovské lokální akcentace z nich vytváří umělecký artefakt, přičemž v neposlední řadě upozorňuje na jejich obdivuhodnou podivnost. V případě básní Řeknu víc a Odpověz podle mého názoru však totéž říká dvakrát – v tomto případě, jako se to v jeho poezii děje opravdu málokdy – se zdá být umístění obou básní do sbírky zbytečné.

Kniha Darmata je opět skromnou a velmi kompaktní Hruškovou prací, těžící zejména z osobního básníkova prožitku a zkušenosti, mimo jiné silně determinované životem v severomoravské metropoli. V edici nakladatelství Host ReX sv. 12, vydaná v kvalitní šité vazbě s raženou texturovanou obálkou a jemnými ilustracemi Kataríny Szanyi, jde o jednu z nemnoha důležitých knih naší nejnovější poezie.

Ukázka:

Duben

Sixtinská kaple…
zaklel někdo ráno za skladem
Vítr to popadl a odnášel
ale zatrhlo se to o holý bez
a zavlálo

Ještě odpoledne
když děcka už zase váhavě odemykají
mlčící byty
přepažené sluneční příčkou
a dospělí chodí po slevách
a existenci
a zlaté zuby svitnou
v mazáčkem usmání výčepů

to tam bylo
(Hruška, P.: Darmata, Brno: Host, 2012)