Na co bychom raději zapomněli

Recenze

Vytvořeno 25. 7. 2012 2:00

Autor: Jiří Lojín

Vždy existuje něco, co bychom nejraději vymazali ze vzpomínek, něco, nač nejsme hrdí, zač se stydíme. Pokud jde o trauma individuální, nebývá pokus o jeho překonání většinou moc úspěšný, jak je to ale v případě okamžiků hanby celého národa? Nebývá příjemné, pokud nám je někdo připomíná, a román Olgy Barényiové Pražský tanec smrti to dělá formou nebývale nešetrnou.

Olga Barényiová má všechny důvody proto, aby k Čechům necítila žádné sympatie, přestože se narodila v Kroměříži a své knihy psala česky. Byla provdána za Němce a její literární kariéra se odehrávala právě za německé okupace. Lze předpokládat, že její šťastné dny osvobozením Prahy skončily. Bylo by jednoduché její knihu odsoudit jako pomlouvačnou a nenávistnou, označit ji za snůšku pomluv motivovanou nenávistí k Čechům. Bohužel, některé doklady i vzpomínky některých pamětníků naznačují, že to není tak jednoduché.

Román Pražský tanec smrti byl poprvé vydán v Mnichově na konci padesátých let, u nás byl vydán poprvé až v roce 2012. Autorka v něm popisuje krátké období Pražského povstání, jež nazývá revolucí. Pro její záměr je to označení vhodnější, výraz „povstání“ evokuje boj proti utlačovatelům, zatímco „revoluce“ spíše chaos, zvůli, boj o moc a neslavné vůdce, které revoluce nakonec pozře. Takový je i děj románu. Jeho hrdinové bloudí Prahou, snaží se přežít a nepadnout do spárů rozvášněné lůzy, provokované krvelačnými hlášeními pražského rozhlasu.

Český čtenář je konfrontován s příběhem Olgy Barényiové, popírajícím většinu informací o Pražském povstání, s nimiž jsme se setkávali v hodinách dějepisu i při oslavách jeho výročí. Autorka pečlivě vkládá do děje hrůzná zvěrstva, z kterých se některá opravdu udála, a vykresluje český národ jako národ zrůd a zbabělců. Útočí na city čtenáře, emotivně popisuje utrpení nevinných obětí – žen i dětí -, staví do popředí případy lidí zabitých pro zábavu, z vypočítavosti či z touhy po zisku. Není to lehké čtení, v pozadí se neustále ozývá hlas, který říká, že takoví nejsme. Zkušenost z dějin tento hlas ale umlčuje, střízlivý úsudek připomíná, co dokáže s davem udělat propaganda. Nedávný rozpad Jugoslávie veškerou naději, že se lidé z druhé světové války poučili, pohřbívá. Neobstojí ani argument, že se lidé mstili za křivdy, které byly spáchány na nich a na jejich blízkých, ani ten, že Němci měli na svědomí nesrovnatelně větší zvěrstva.

V doslovu zmiňuje Marta Škubalová o knihy českých autorů, které zpracovávají kritickým způsobem období konce druhé světové války, z poslední doby třeba Peníze od Hitlera Radky Denemarkové a Vyhnání Gerty Schnirch Kateřiny Tučkové. Mezi nimi a Pražským tancem smrti existují podstatné rozdíly. Pomineme-li více než padesát let, které dělí jejich vznik, je to především účel, pro který byly psány. Radka Denemarková a Kateřina Tučková přistupují k problému se záměrem otevřít jej a vyrovnání se s ním, Olga Barényiová tvrdě obžalovává z pozice člověka, který se necítí být spojen s národem, který mu ublížil.

Pokud se oprostíme od obsahu – není to zcela jednoduché, je to cvičení ve schopnosti nadhledu –, můžeme se více zaměřit na literární stránku. Styl Olgy Barényiové se blíží prvorepublikovým  knížkám pro ženy. Je v ní neodolatelný krásný a statečný hrdina, který si jde za svými ideály, nenaplněná láska, špionážní zápletka, osudy nepravděpodobně propletené a svádějící na konci všechny dohromady. Děj je místy chaotický a pokulhává v něm logika, většina postav se nevyvíjí a trpí černobílostí. Tím ovšem podobnost s pokleslými romány končí. Závažné téma, jež zpracovává, román kvalitativně katapultuje nahoru. Není podstatné, že je to právě téma, které českému čtenáři po chuti příliš není.

České vydání románu Pražský tanec smrti je počin, pro který lze najít argumenty pro i proti. Považuji jej za jeden ze střípků pro lepší pochopení historie našeho národa, ale bylo by nesprávně tomuto vidění Pražského povstání jednoznačně podlehnout. Musí zapadat do hlubší znalosti historie i toho, co zmiňované době předcházelo.

Knihu Pražský tanec smrti vydalo nakladatelství Plus

Komentáře   

 

+1 Odp.: Na co bychom raději zapomněli — klamm_2 2013-01-04 13:07

To by mě zajímalo, jak lze pochopit historii na základě románu, tedy fikce, která s historickými fakty - zvláště v tomto případě - zachází velmi volně? Celý argumentační rámec recenze je nesmyslný.

Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat

 

 

-1 Na co bychom raději zapomněli — Jiří Lojín 2013-01-05 10:49

Asi se shodneme v tom, že nejlepší cesta k pochopení historie je její studium. A pravděpodobně i v tom, že je takové studium náročné a málokdo je schopný a ochotný mu věnovat čas a energii. Pro většinu lidí je mnohem schůdnější poučit se o minulosti z filmů a knih. O hodnověrnosti takových pramenů lze pochybovat – většina autorů s historickou látkou pracuje velmi volně, ale to, co se z jednotlivých knih o daném tématu dozvídáme, jsou střípky, ze kterých jsme si schopni poskládat základní představu, na které lze, v případě zájmu, stavět. Román, pokud nemluvím o sci-fi nebo fantasy, není čistá fikce, a pokud mluvíme o knize Pražský tanec smrti, platí to také. Autorce sice jde primárně o to, aby vylíčila utrpení nevinných Němců a zvěrstva krutých Čechů, ale bohužel jsou mezi „fakty“ i fakta.

Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat

 

 

0 Odp.: Na co bychom raději zapomněli — Pavla1 2014-02-14 22:49

Rozhodně bych nesouhlasila s větou, že na základě románu nelze pochopit historii. Samozřejmě, že román není odborná literatura, ale je-li kvalitní, nezatracovala bych jeho význam. Historie, přiblížená formou románu, je totiž čtenáři rozhodně bližší než erudovaná díla odborníků. A může čtenáře právě k té odborné literatuře přivést. Neměli bychom totitž zapomínat na jednu důležitou věc - historie je především o vyprávění příběhů, protože těch je minulost plná.

Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat

 

 

-1 Na co bychom raději zapomněli (pokračování... ) — Jiří Lojín 2013-01-05 10:50

Nejsem zastánce omluvy Němcům za jejich odsun, ani nezapomínám na to, co se dělo za války, faktem však je, že na jejím konci se objevily případy, na které nemůžeme být hrdí. Nepřipomíná to jen kniha Olgy Barényiové, ale velké množství dalších, pokud máte zájem, mohu je jmenovat. Význam této tkví v tom, že je dobré vyposlechnout si názor i strany, která se cítí ublížena, přestože je tento názor smíšen s fikcí.
Jestli je argumentační rámec nesmyslný či není, je těžko soudit. Argumentovat není úkolem recenze a ani nevím, k čemu by měly nějaké argumenty vést. Cílem je vzbudit v čtenáři chuť a zvědavost přečíst si knihu, zamyslet se nad ní. Historie není vždy tak černobílá, jak se ji učíme ve škole.

Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat

 

 

-3 Hrozné počtení — Karel Drlík 2014-02-14 12:23

V knize píše ,že příslušníci SS byli odváží, plije na odboj a partizány.
A to jak píše o pražském povstání v r.1945 je prostě hnus a kniha vhodná do knihovny revanšistů , sudeťáků a nepřátel českého národa.
Zodpovědná instituce která povolila vydat v češtině tuto ohavnost patří soudit pro propagaci fašizmu !

Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat

 

 

0 Odp.: Hrozné počtení — Pavla1 2014-02-14 22:51

Nevím, knihu jsem nečetla, ale z jejího pohledu se mi ty citované výroky jeví jako celkem logické. Upozorňuji, že to neznamená, že s jejími názory souhlasím.

Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat

 

 

0 Odp.: Hrozné počtení — Jiří Lojín 2014-02-19 06:41

Vážený pane, zcela chápu Váš názor a věřte mi, že mi podobné myšlenky také proletěly hlavou. Na druhé straně je potřeba vnímat, že existuje jakási "druhá strana", nezavírat před tím oči a nepřipustit zadržování informací, ať už pod jakoukoliv ušlechtilou záminkou. Podobné knihy patří na pulty knihkupectví, čtenáři jsou inteligentní lidé a dokážou zpracovat i takové informace, aniž by se z nich stali fašisté.

Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat

 

Přidat komentář

JComments