
Láska jako Řím
- Recenze
- Vytvořeno 23. 6. 2009 1:00
- Autor: Marta Šimečková

Hlavní hrdinkou je Matylda – spisovatelka, která je vyslána do Říma na konferenci o postavení ženy v Evropě. Má zde reprezentovat Českou republiku, avšak sama cítí, že toho není hodna. Její sebevědomí je natolik nízké, že si dělá legraci i sama ze sebe a ze svého psaní. Kniha však vtipem příliš neoplývá, naopak. Matylda se nedávno rozešla se svým Starým láskou, s nímž toužila po společném životě, nikoliv po dvou dnech týdně. Ano, Starej láska dával přednost své manželce, kterou se však nerozpakoval podvádět s Matyldou. Ta, ačkoliv věděla, že by kvůli ní rodinu neopustil, stále potají doufala v jakýsi zázrak, který se neuskutečnil. Na prohru nebyla připravena. Tento vztah ji vzal veškerou chuť k životu, už nechce být nikdy šťastná, ani netouží najít toho pravého:
Za ty dva roky, co ho neviděla, kvůli němu vybrečela devatero moří. Byla žárlivá a sebestředná. Chtěla ho jen pro sebe.
Co kdyby si teď na maličkou chviličku zapnula mobil a napsala mu? Odpověděl by jí? Mohla by mu napsat, že na palubě letadla právě došlo k teroristickému útoku. Třeba by ho to zasáhlo. (...) Matylda už nechtěla nikoho poznávat. Hlavně žádné muže. Nechtěla se zamilovat, nechtěla z nich být nervózní, nechtěla romantiku. Chtěla svýho starýho, blbýho. Jeho vůni, náruč. Tahle touha však byla nebezpečnější než všechny milostné avantýry, co by mohla ještě zažít. Nebezpečnější než létání. [1]

V této chvíli se přibližujeme k oné druhé rovině vyprávění. Hlavní hrdinka začíná hovořit o psaní, které je pro ni záležitostí obživy, nikoliv něčeho vyššího. Je to pro ni úniková cesta ode všech povinností i od samotného života. Sama by možná nebyla schopná žít, život jí zajistí fiktivní hrdinové a jejich životní osudy, které mohou – narozdíl od reality – končit happy-endem. Spisovatel je snílek, který věří v lepší budoucnost, naráží ale do bariér povinností, nudy a nepochopení. Kritika spisovatelů z úst Matyldy vyznívá jako výkřik vlastní bezmocnosti:
Spisovatelé jsou do sebe zahledění, nemocní sobci. Chudáci, kteří celý život hledají někoho, kdo je bude opatrovat, kdo to s nimi vydrží, i když tuší, že nikdy nikoho nenajdou. Na spisovatelích není nic k obdivování. Jsou nebezpeční, primitivní a mluví jenom o sobě. Obdiv zasluhují jejich manželky, manželé a děti. [2]
Podobných pasáží o údělu spisovatelů a o vlastním psaní naleznete v knize více. Právě tyto úvahy zachraňují příliš jednoduchý děj. Důležitější, než-li Matyldin zvláštní vztah s pohledným Chlapečkem, je totiž spojení přítomnosti ve vzpomínkami a úvahami o životě, psaní i o smrti. Touha po odchodu z tohoto světa a pocit méněcennosti je natolik silný, že se před hlavní hrdinkou začne zjevovat zhmotněná smrt, která ji začne tahat za vlasy, pronásledovat na každém kroku a hrát s ní děsivou hru. Jak skončí? Kdo bude vítězem a kdo se dočká prohry? To se již dočtete v románu Láska jako Řím, který vydalo nakladatelství Motto.
[1] Obermannová, I. Láska jako Řím. Praha: Motto, 2009, s. 11.
[2] Tamtéž, s. 18.
Čtěte také:
Zázrak nebo propad do sklíčenosti?
Nejlépe hodnocené články
Soutěže
Aktuality
-
Vlastislav Toman odešel, Hadži zůstává
Ráno 11. května 2022 se na facebookovém profilu Nakladatelství Josef Vybíral objevila smutná zpráva – v nedožitých třiadevadesáti letech odešel dlouholetý (1956-1992) šéfredaktor ábíčka Vlastislav Toman.
Číst dál... -
Ostravské výstaviště ožilo. Na Černé louce proběhl knižní festival
Ve dnech 11. a 12. března 2022 po dlouhých dvou letech otevřelo výstaviště Černá louka své brány do světa všech příznivců knižní tvorby. Probíhal zde knižní festival, který se v této podobě, tedy s doprovodným programem, poprvé konal v roce 2019. Setkání se spisovateli a jinými osobnostmi mezi stánky s knihami bylo po době plné zákazů a omezení jako balzám na duši.
Číst dál...
Nové komentáře
-
Prašina
no tatop kniha se mi zdála taková temná já mám ráda temno ale pořádně nedávala smysl nedokázala jsem ... -
Milník v žánru fantasy
Já jsem zrovna jeden z těch, co zná z fantasy všechno a nic ho nepřekvapí - teda ne že bych jí tolik ... -
François Villon: Já u pramene jsem a žízní hynu
Mám rád Fischerův překlad, ale krásný je i překlad Loukotkové. Můžete se přesvědčit v knize Navzdory ... -
Tropy: Obrazná pojmenování v užším smyslu
:D jen škoda, že to nenapsal o 6 dní dřív, potom by to bylo přesně 2 roky... jinak dobrá stránka ;-) ... -
I vzplála světlá naděje
Krásný referát -
François Villon: Já u pramene jsem a žízní hynu
Diagnózu má každý, jen někteří se života doopravdy zeptali, jakou :-) Někdo ty okamžiky, v nichž ... -
François Villon: Já u pramene jsem a žízní hynu
a ještě na okraj - i pocit sice lze často vysvětlit rozumově, ale poezie nevzniká ani není vyhledávána ... -
François Villon: Já u pramene jsem a žízní hynu
Odpověděl jsem ve Villonově duchu - skrz protiklad, aniž bych vyloučil původní smysl :-) Zřejmě se ... -
François Villon: Já u pramene jsem a žízní hynu
Nechci Vás sežrat :-) Že ta báseň nemá smysl? Zkuste si poslechnout na YouTube moji zhudebněnou verzi ... -
Jan Neruda – Povídky malostranské
moc děkuju za čtenářák bez vas bych to nedala,jste můj zachránce
Doporučujeme
Knihy
Z čtenářského deníku
-
Jarmila Glazarová: Vlčí jáma
Jana, která osiřela po první světové válce, se dostává k adoptivním rodičům, kteří žijí ve Slezsku a jsou bezdětní. Jana se stává ošetřovatelkou své adoptivní matky, stará se o domácnost a snaží se své nové rodině být užitečná. Postupem času ale odhaluje tajemství tohoto nesourodého páru. Na první pohled totiž vypadají Klára a Robert šťastně, na ten druhý je ale vidět, že tento pár rozhodně šťastný není.
Číst dál... -
Drašar
Nacházíme se v době, kdy je český jazyk považován za mluvu vesničanů. Čeština je vytlačena z nejvyšších společenských funkcí, kultury i státní správy. Na školách se vyučuje německý jazyk, jazyk vzdělanců. Dochází k velké germanizaci (poněmčování) společnosti… A do této doby se narodí Josef Václav Michl. Dlouho očekávaný syn, kterému jsou předurčeny velké skutky a který se má stát chloubou rodiny.
Číst dál...