Recenze: Knihy pro dospělé

Elektrický mozek

1 1 1 1 1 (0 hlasů)
sachy

Černá ovce aneb Pohřební chvalořeč na elektrický blázinec od Ascanio Celestiniho je kniha veskrze prodchnutá mírně cynickým humorem, jenž však nepostrádá jistou míru laskavosti, a melancholií. Děj se odvíjí především ve vzpomínkách, v nichž jsou velebena šedesátá léta 20. století, jako ta vůbec nejlepší v celé historii lidstva a nám ze zpětného pohledu může připadnout, že tomu tak skutečně bylo.



knihaTuto dobu máme za éru lásky. Nad promiskuitou a bezstarostností se vznášel mimořádně brutální konflikt ve Vietnamu, schylovalo se k Pražskému jaru, došlo k Šestidenní válce na blízkém východě a to vše v oparu LSD, pod jehož vlivem se otevíraly brány poznání a lidé na tripu tak objevili svůj vnitřní vesmír svojí velikostí a tajuplností srovnatelný s tím, v němž trávíme veškerý čas, jenž nám je v jsoucnu vyměřený. Myslím tím samozřejmě naši hmotnou schránku limitovanou zrodem a smrtí. Jestli následuje něco po ní či ne, není známo. Můžeme jen tápat a hádat. Mimoto nám pak zbývá ještě naděje s vírou.

Příběh jako takový by se dal svým způsobem považovat i za morbidní. Jeho ústředním vypravěčem je chlapec. Pro formu textu tak je příznačná naivnost s jednoduchostí výrazu a svým stylem lze přiřadit k magickému realismu. Je také obsažená nemalá míra kritiky konzumu.

Postava chlapce pak prokazuje neklamné znaky rozpolcenosti a jakoby odtržení od reality, respektive jiného pohledu na ni. Je její neodmyslitelnou součástí a zároveň nám evokuje bytost z jiné planety. Tím nastavuje společnosti a jejímu zřízení zrcadlo, kdy to, co v něm uzříme, není zpravidla lichotivé. V kontrastu k zaběhnutým úzům je nám tu předestřena dětská spontánnost, která se však postupem mění v jistou mentální zastydlost. Vypravěč není s to kooperovat se zažitými zvyky a ač je prakticky neškodný, je nutné ho, jako anomálii, eliminovat za brány ústavu určeného pro choromyslné, kteří kadí pod sebe do povlečení, močí do odpadkových košů, vydávají zvířecí skřeky, polykají psychofarmaka, potýkají se s bezbřehou apatií, vytvářejí dojem zeleniny a to vše pod dohledem řádových sester, které nad nimi bdí a zahrnují je láskyplnými pšouky, jež postřehnou leda díky čichu, neb jsou hluché jako pařezy… Samozřejmě, že ne všechny, ale jenom některé. Nebo abych byl přesnější, týká se to pouze jediné z nich.

V průběhu vyprávění vstupuje do příběhu Nicola, jenž je od samotného počátku opatřený záhadou. Kdo to je? Co tam pohledává ten podivín?

Nicola a bezejmenný chlapec tvoří symbiosu, která je svojí podstatou schizofrenní. Ale oba osudy i přes počáteční optimismus pramenící z nespoutané živelnosti šedesátých let, kdy vše bylo dokonalé a výhradně krásné, míří neúprosně k tragickému finále. Jenomže jde skutečně o tragédii? Nedá se prostě konstatovat: Takový je život?

Černá ovce nepostrádá meditativnost, hravost a v mnoha aspektech ji lze považovat za satiru, která si bere na paškál moderní nákupní centra, v nichž občané tráví víkendy, někteří třeba i svoji dovolenou, přičemž zaměstnanci, aby zbytečně nemrhali časem, tak z nich ani nevycházejí. Namísto platu dostanou potravinové lístky a aby měly na čem spát, poskytne jim zaměstnavatel matrace s dekou. To vše pod záštitou demokracie, ale ta původní, z doby antiky, byla přeci na otrocích založená.

„Všichni se chtěli narodit v šedesátých letech, ale někdo se bohužel narodil dřív. A stydí se, že se narodil v padesátých letech, kdy žila spousta ubožáků, co si v obchodech nemohli nic koupit, a ještě teď můžeme vidět v černobílých filmech, které vysílají soukromé televizní stanice, že jsou oblečeni jako chudáci. Tenkrát i bohatí nosili obleky, jaké si dnes kupují jen albánští emigranti, co přijíždějí do Itálie na nafukovacích člunech. V té době se všichni báli války, která sotva skončila. Tehdy se v celém domě našel jen jediný člověk, který měl doma televizi, všichni k němu chodili a pokaždé mu zamořili jeho krásný obývák závistí.“
(Celestini, A. Černá ovce: Pohřební chvalořeč na elektrický blázinec. Přel. M. Feltlová. Dybbuk: Praha, 2012, s. 11)

Knihu Černá ovce: Pohřební chvalořeč na elektrický blázinec vydalo nakladatelství Dybbuk

 

Soutěže

Aktuality

  • 100 let, 100 knih

    Oslavy stého výročí republiky jsou za námi. Alespoň v Brně, kde se ve dnech 26. května – 17. června 2018 konal festival Re:publika. Brněnské výstaviště v těchto dnech ožilo nebývalým množstvím akcí, kromě klasických výstav prezentujících různé obory si tu mohli návštěvníci zajít na koncert, taneční party, přednášku nebo autorské čtení. A právě na literární sekci se podíváme blíže.

    Číst dál...  
  • Beseda s Alenou Mornštajnovou v malebném Českém Krumlově

    29. května 2018 se konala beseda a autorské čtení české spisovatelky Aleny Mornštajnové. Příjemný večer si její čtenáři užili v prostorách kavárny Egon Schiele Art Centrum, kde se sešli nad kávou i vínem.

    Číst dál...  

Doporučujeme

Nové komentáře

Z čtenářského deníku

  • Jarmila Glazarová: Vlčí jáma

    Jana, která osiřela po první světové válce, se dostává k adoptivním rodičům, kteří žijí ve Slezsku a jsou bezdětní. Jana se stává ošetřovatelkou své adoptivní matky, stará se o domácnost a snaží se své nové rodině být užitečná. Postupem času ale odhaluje tajemství tohoto nesourodého páru. Na první pohled totiž vypadají Klára a Robert šťastně, na ten druhý je ale vidět, že tento pár rozhodně šťastný není.

    Číst dál...  
  • Drašar

    Nacházíme se v době, kdy je český jazyk považován za mluvu vesničanů. Čeština je vytlačena z nejvyšších společenských funkcí, kultury i státní správy. Na školách se vyučuje německý jazyk, jazyk vzdělanců. Dochází k velké germanizaci (poněmčování) společnosti… A do této doby se narodí Josef Václav Michl. Dlouho očekávaný syn, kterému jsou předurčeny velké skutky a který se má stát chloubou rodiny.

    Číst dál...  

Přihlášení