Záblesky paměti ztraceného ráje

Recenze

Vytvořeno 3. 3. 2012 1:00

Autor: Petr Měrka

Kalorie, hladomor, rez měchýřkovitá….v knize talentovaného spisovatele amerického původu Paola Bacigalupiho se ocitáme v blíže neurčené budoucnosti. Jde o dobu po apokalypse.

Kromě pojmů expanze a smrštění se toho mnoho konkrétního o katastrofě samotné nedozvíme. Autor se spokojil s náznakem a čtenářovým důvtipem, neb odrazovým můstkem je současný neblahý stav ekologie a bezohledné lidské řádění, kterého se lidstvo na přírodě dopouští.

Jisté je, že převládá nedostatek fosilních pohonných hmot, jež jsou zde nahrazeny takzvanými kličkopružinami, které napájejí i třeba takové počítače. Voda a jakékoli potraviny jsou neobyčejně cenné, a to pro jejich minimální zásoby, neb prakticky vše napadá několikero různých a rychle se transformujících bakterií, které cokoli vhodné ke konzumaci přemění v nepoživatelný toxický humus.

Infekce neustále mutují, a tudíž permanentně hrozí jejich divoké rozbujení. Do toho neblaze zasahuje nepřetržité nebezpečí ze strany zvedající se hladiny oceánů, dvakrát tomu nepřidávají ani konflikty, vedené mezi znepřátelenými frakcemi na nadnárodní i vnitrostátní úrovni.

Bacigalupi tak předvádí člověka jako tvora, jenž se ani ve vypjatých chvílích nedokáže poučit ze svých chyb. Naopak, jakoby mu činilo rozkoš se jich dopouštět znovu a znovu.

Děj nás zavádí do Thajského království, které si díky své semenné bance podrželo celistvost, nezávislost, ale především životaschopnost. Ale i zde se vyskytují třenice mezi vládními garniturami, jež neprahnou po ničem jiném, než po moci. Nechávají opájet mamonem, lační a touží, a přitom si ani neuvědomí, že zcela pozbyly zdravého rozumu, a podnítí tak další zkázu nedozírných rozměrů.

Důležitou - byť zdánlivě okrajovou - roli zde hraje náboženství, konkrétně buddhismus a fanatická varianta islámu.

Duše zemřelých se příčí reinkarnaci, protože ani všechny jejich hříchy nejsou s to navodit zasloužený úděl, neb by svým následným znovuzrozením dospěly do světa, který je mnohonásobně horší, než kupříkladu takové katolické peklo, jehož názorný příklad nám poskytuje pravý díl slavného triptychu Hieronyma Bosche Zahrada pozemských rozkoší.

Bacigalupiho svět se de facto nachází v rozkladu a čeká na to, až bude lidská rasa nahrazena novou, vyšší formou, která konečně nebude notoricky nepoučitelná.

Pro tragicky nízkou míru natality přišli Japonci s novolidmi, jimž však zabránili v možnosti vlastní reprodukce. Mají sloužit jako otroci, popřípadě jako erotičtí společníci. Samozřejmě se jejich poněkud odlišná a - ve vztahu k fatálnímu přehřívání - daleko odolnější verze používá k bojovým účelům. Protože i když si následky oné blíže neurčené katastrofy vyžádaly značnou redukci počtu obyvatel planety Země, tak se přirozeně člověk ustavičně vyžívá ve vedení nesmyslných a krutých válek.

Ostatně si můžeme položit otázku, co ty pupkaté politiky na válce tolik interesuje, nebo snad dokonce sexuálně vzrušuje? Samí dřepí ukryti někde v nedobytném bunkru, zatímco civilisti, kterým jde jen o to slušně žít, jsou drceni nohama a páráni kly megadontů (forma zmutovaných slonů), trháni na kusy střelami tanků a ostrých pružin ručních zbraní, jež nahradily klasické projektily.

Bacigalupi nás zavádí do budoucnosti, avšak předkládá nám alarmující obraz civilizace, která se jakoby navrátila na úroveň barbarského středověku.

Román Dívka na klíček má pak asi jedinou vadu, a tou je jistá míra těžkopádnosti, jež je charakteristická pro první dvě třetiny knihy, v nichž se nás snaží autor uvést do specifických zákonitostí jím vykonstruované podoby reality. Ale bez toho by patrně nebyla navozena dokonale podmanivá atmosféra. Tuto rozvláčnost poté kompenzuje závěr, který je dynamický a sugestivně napínavý.

„V tomhle tonoucím městě se zdá být možné všechno. Ovoce a zelenina vstávají z hrobů, na širokých třídách se rozvíjí vyhynulé květy – a odkudsi z pozadí ministerstvo životního prostředí čaruje s genetickým materiálem dávných pokolení.“
(Bacigalupi, P. Dívka na klíček. Přel. R. Podaný. Argo: Praha, 2011, s. 10)

Knihu Dívka na klíček vydalo nakladatelství Argo

Komentáře   

 

0 RE: Záblesky paměti ztraceného ráje — Bakalář 2012-03-03 02:34

Jako úvod do prostředí to zní víc než lákavě. Chválím tak sugestivní popis. Ale nějak jsem v recenzi ztratil informaci, o čem je vlastně děj knihy. A až na poslední odstavec úplně chybí kritická složka. Skoro jako by ta recenze měla mít pokračování...

Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat

 

 

0 RE: RE: Záblesky paměti ztraceného ráje — Měrka 2012-03-03 05:00

nepíšu kritiky a v recenzi se snažím uchopit ideu knihy.
stran děje, plně ho vystihuje právě tento odstavec:

"Děj nás zavádí do Thajského království, které si díky své semenné bance podrželo celistvost, nezávislost, ale především životaschopnost . Ale i zde se vyskytují třenice mezi vládními garniturami, jež neprahnou po ničem jiném, než po moci. Nechávají opájet mamonem, lační a touží, a přitom si ani neuvědomí, že zcela pozbyly zdravého rozumu, a podnítí tak další zkázu nedozírných rozměrů."

hlavně od: Ale i zde... (pokračování je meritem Bacigalupiho knihy.)

Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat

 

 

0 RE: RE: RE: Záblesky paměti ztraceného ráje — Bakalář 2012-03-06 01:19

Dle mého názoru má být recenze vždy kritická, jinak to není recenze. Analytické hodnocení by se mělo doplňovat s představováním merita děje a stylu.

Pokud jde o děj, myslím, že by bylo vhodné zmínit něco o ústřední postavě/postavá ch. Jaké mají cíle, čeho se snaží dosáhnout. Zmíněný odstavec vnímám jako čtenář recenze a nečtenář knihy jenom jako popis prostředí v něm se vše odehrává.

Nicméně, celkově vzato, patří váš text k těm lepším, které se na tomto webu objevují, takže mě nemusíte brát tak vážně.

Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat

 

 

0 RE: RE: RE: RE: Záblesky paměti ztraceného ráje — Měrka 2012-03-06 04:54

mezi kritikou a recenzí je rozdíl. jak jsem uváděl výše, jde mi primárně o to představit ducha knihy. občas mívám kritické výtky, ale ty vždy vyvěrají z ryze subjektivního pohledu.
ke kritice jako takové se necítím dostatečně erudován.
co člověk to jiný názor.

Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat

 

Přidat komentář

JComments