Recenze: Knihy pro dospělé

Daisy Millerová zasluhuje smrt!

1 1 1 1 1 (1 hlas)
divky

Hrůzy, které nás potkávají v běžném životě, dokážou nahnat strach daleko více, než jakkoliv dobře vymyšlený horor. Horor, i když skvěle vystavěný, je jen pohádka vyvolávající příjemné mrazení, realita děsí více. Ázar Nafísíová ve své knize Jak jsme v Teheránu četly Lolitu zdánlivě píše o literatuře. Jak jinak, je to její obor. Ale mezi literárními rozbory a diskusemi o vybraných knihách a jejich hrdinech vyplouvá na povrch skutečný svět Íránské islámské republiky, který byl po revoluci v roce 1978, zvláště pro ženy, plný ponižování a nebezpečí.



knihaByt, v němž profesorka Nafísíová a jejich sedm studentek na soukromých hodinách, při kterých rozebírají některá díla světové literatury – Nabokova, Austenové, Fitzgeralda, Jamese –, se stává místem, z něhož se rozbíhají nitky vyprávění do různých stran.

Jedna se táhne vzpomínkami autorky – jak prožívala revoluci, jaké naděje vkládala do změn po pádu mnoha let vládnoucí dynastie Pahlaví, jak se ale společnost uzavřela po uchopení moci islamisty. Místo očekávané svobody se život v Íránu ocitl v sevření zákazů a příkazů, ženy přišly o většinu svých práv, začaly být ponižovány a kontrolovány ve všech oblastech. Povinným nošením čádoru a šátku zmizely z ulic pestré barvy:

Tady v islámské republice moje barevné vidění zhrublo, řekla Manna a pohrávala si v prstech s lístky růží, které otrhala ze stonků. Ráda bych nosila divoké barvy, jako jsou ostře růžová nebo tomatově červená. Cítím takový hlad po barvách, že mi nestačí vidět je jen v pečlivě zvolených slovech poezie.
(Nafísíová,Á. Jak jsme v Teheránu četly Lolitu. Litomyšl: Paseka, 2011, str.24.)

Po masivních zásazích cenzury, které způsobily zmizení filmů z kin, knih z knihkupectví i satelitních antén ze střech domů, po drastických omezeních témat výuky na vysokých školách se autorka - jak píše - začala cítit jako vyhnanec ve vlastní zemi. Postupem doby se její působení na univerzitě stalo neúnosným a musela z ní odejít. Touha učit jí vedla k založení malé studijní skupiny, se kterou se čtenář setkává na začátku knihy.

Další dějová linka se odvíjí v zážitcích jejích žaček. V každé z nich zůstává nějaká traumatizující vzpomínka, vyplývající ze střetu s totalitním režimem. Některé si prošly vězením, ze kterého se ani nemusely vrátit, jiné byly nuceny do tradičních sňatků domluvených rodiči, další si prošly zkušenostmi sexuálního násilí, na jehož základě byly navíc kriminalizovány za nemravné chování. Představu, jak snadno je mohla zvůle podporovaná totalitními zákony ničit, si čtenář neudělá z detailních popisů, ale z krátkých zmínek a náznaků. Propaganda týkající se mravnosti zasahovala všechny vrstvy obyvatel, včetně dětí.

Níma nám na jednom z pozdějších setkání vyprávěl, jak desetiletý syn jedné jeho známé probudil v noci rodiče a s pláčem se jim svěřil, že se mu právě zdál „zakázaný sen“. Zdálo se mu, že je na pláži, kde se nějací muži a ženy líbají, a nevěděl, co má dělat.
(Nafísíová,Á. Jak jsme v Teheránu četly Lolitu. Litomyšl: Paseka, 2011, str.58.)

Třetí a poslední významná linka se týká americké literatury, kterou profesorka rozebírá se svými studenty jak na univerzitě, tak později na soukromých hodinách. Pohled, kterým profesorka Nafísíová knihy analyzuje, je výhradně z úhlu posuzování vlastností hlavních hrdinů a optikou společenské situace, vládnoucí v Íránu. Perzekuce, které byly ženy v Íránu vystavovány, pokrytectví, jež kontroly mravnosti provázelo, způsobily, že se Ázar Nafísíová nedokáže oprostit od modelu ženy jako oběti ani v literárních rozborech. Nejpatrnější je to právě u Nabokovovy Lolity, kde nepřipouští jinou interpretaci, než že Humbert je padouch a Lolita oběť, bez jakéhokoliv pokusu o Humbertovo zlidštění. Všechny profesorčiny žákyně tuto interpretaci přijímají a ani se nesnaží o ní diskutovat. Paradoxně tak zaujímají stejné vyhraněné stanovisko, jako militantní iránští muži k ženské postavě novely Henryho Jamese Daisy Millerová, která si v jejich představách pro svou zkaženost zaslouží zemřít, a chtějí tento názor v praxi prosadit v případě jakékoliv íránské ženy, která se vymyká jejich normě mravnosti.

Každému je přece jasné, že Daisy Millerová je špatná; je zpátečnická a zkažená. My žijeme v revoluční společnosti a naše radikální ženy projevují svůj odpor k dekadentní západní kultuře tím, že jsou cudné.  Neflirtují s muži. Pan Ghomí hovoří téměř bez dechu, s horlivostí a zápalem, jenž je v souvislosti s literárním dílem do značné míry nemístný. Daisy je špatná a zasluhuje smrt, burácí.
(Nafísíová,Á. Jak jsme v Teheránu četly Lolitu. Litomyšl: Paseka, 2011, str.211.)

Totalitní režim Íránu popisovaný Ázar Nafísíovou chápeme jiným způsobem než čtenáři, žijící v zemích, které podobné zřízení nikdy nezažily. Přesto režim, který si pamatujeme z dob socialistického státu, byl pro život - hlavně žen - daleko přijatelnější. Mohu jen konstatovat, společně s Margaret Atwoodovou, jejíž výrok je uveden na zadní straně přebalu knihy, že Jak jsme v Teheránu četly Lolitu je „Kniha, kterou by měl přečíst každý čtenář.“. Pomůže nám to znovu si uvědomit, jakým způsobem lze zneužít každou, sebekrásnější myšlenku i jakékoliv náboženství.

Knihu Jak jsme v Teheránu četly Lolitu vydalo nakladatelství Paseka

 

Soutěže

Aktuality

  • Představujeme CREW KIDS, novou edici nakladatelství Crew

    Superhrdinky, a dokonce i superzáporačky, musí chodit do školy. A pro ně je zřízená superhrdinská škola, kde učí i studují lidé se superschopnostmi a v lavicích najdeme například Batgirl, Harley Quinn, Supergirl, Wonder Woman či Poison Ivy. 

    Číst dál...  
  • Nová kniha Miloše Cajthamla Na odstřel získala prestižní Literární cenu Knižního klubu 2018

    PRAHA, 4. 9. 2018 – Laureátem 23. ročníku Literární ceny Knižního klubu se rozhodnutím odborné poroty stal Miloš Cajthaml, jeho novela Na odstřel o problematickém hledání mužského vzoru se prosadila v konkurenci 121 zaslaných rukopisů. Odměnou vítězi je vydání knihy pod renomovanou nakladatelskou značkou Knižní klub, prémie 100 000 Kč a originální skleněná plastika ve tvaru knihy. Vítězné dílo bylo slavnostně vyhlášeno 4. září 2018 v Kaiserštejnském paláci na pražské Malé Straně.

    Číst dál...  

Doporučujeme

Nové komentáře

Z čtenářského deníku

  • Jarmila Glazarová: Vlčí jáma

    Jana, která osiřela po první světové válce, se dostává k adoptivním rodičům, kteří žijí ve Slezsku a jsou bezdětní. Jana se stává ošetřovatelkou své adoptivní matky, stará se o domácnost a snaží se své nové rodině být užitečná. Postupem času ale odhaluje tajemství tohoto nesourodého páru. Na první pohled totiž vypadají Klára a Robert šťastně, na ten druhý je ale vidět, že tento pár rozhodně šťastný není.

    Číst dál...  
  • Drašar

    Nacházíme se v době, kdy je český jazyk považován za mluvu vesničanů. Čeština je vytlačena z nejvyšších společenských funkcí, kultury i státní správy. Na školách se vyučuje německý jazyk, jazyk vzdělanců. Dochází k velké germanizaci (poněmčování) společnosti… A do této doby se narodí Josef Václav Michl. Dlouho očekávaný syn, kterému jsou předurčeny velké skutky a který se má stát chloubou rodiny.

    Číst dál...  

Přihlášení