Intriky, úplatky, tresty

Recenze

Vytvořeno 4. 10. 2011 2:00

Autor: Lenka Martinková

Když jsem si vybírala knihu Klášterní madrigal – Historie jednoho panství od Vlastimila Vondrušky, většina známých, kteří toto dílo už měli přečtené, mě od koupě zrazovala. Prý to není Vondruškův styl a celkově se mu příliš nepovedla. Já se podle jejich rad nezachovala, teď jsem přírůstek uložila do knihovny k ostatním „Vondruškům“ a jsem plně spokojena.

Řekněme, že se autor poněkud naváží do práce úředníků, a to jak městských, tak státních. Nikoho nejmenuje a celý děj se odehrává ve vymyšlené vesnici kdesi na hranicích Českého království. Stejně tak není ani jasné, ve které dějinné epoše by se měl příběh udát – podle tvrzí je možné spekulovat o středověku, vzhledem k oděvu rytíře z Hůrky bych se přiklonila k renesanci a jiné doplňky svádí k úvahám o minulém století. Zato práce úřadů, vrchnosti i rychtáře až příliš nápadně připomíná dnešek – 21. století.

Svým způsobem si Vondruška opravdu pohoršil. Ačkoli se v jeho historických detektivkách vyskytují postavy všech lidských povah, v madrigalu sklouzl  mezi podvodníky, zrádce, hříšné poddané a vrchnost.

V průběhu celé knihy na příhodných místech představuje nové postavy, které do příběhu zasáhnou a posunou ho dál. Samozřejmě jsou nejdůležitější hříšní mniši ve zdejším klášteře, kteří sem jsou posíláni za trest. O moc lépe na tom nejsou ani poddaní – jaký pán, takový kmán. Hřeší, jak je to jen možné, a za svoje činy se vůbec nestydí. V okamžiku, kdy do skriptoria kláštera přijde listina, která jednu z vesnic povyšuje na město, poddaní začínají kout pikle, jak se tomuto nebezpečí co nejlépe vyhnout. Tehdy se také potvrdí, že je mnohem lepší jít se stádem než přespříliš vybočovat.

Vondruška nezesměšňuje pouze  úřady a lidské nešvary. Se stejnou razancí se vypořádá i s mezinárodními organizacemi, jako je GREENPEACE, kterou v knize přejmenuje na iniciativu GREENPRYČ, vedenou vesnickými drbnami. Likvidují mlází, aby hřích omezily na minimum. Autor také na chování rychtáře Bláhy úspěšně předvádí, že většina předvolebních slibů jsou jen lži.

Děj se na mnoha místech zastavuje a stále se nemá k tomu, aby se pohnul dopředu. Na začátku každé kapitoly se rozebírají činy a pohnutky jednotlivých postav, v mnoha případech jde o objasňování erotických způsobů přesvědčování mužů, aby nakonec dobrovolně udělali to, co po nich ženy požadují. Vlastimil Vondruška však nezamlčuje ani starou známou pravdu, že chlapa je potřeba chválit – o tom svoji neteř Martinu poučuje zkušená šenkýřka Běla Nudličková.

Ať se na knihu dívám z jakéhokoli úhlu, pokaždé na ní najdu něco prospěšného. Jednou jsou v ní důležité rady do života umě zabalené do zajímavého příběhu, podruhé se pobavím při popisech podvodů mnichů i urozených pánů… Jindy si však Vondruška nebere servítky a kteroukoli postavu nechá mluvit jako obyčejného vesnického burana, z čehož často vznikají zapeklité problémy.

I když to autor nikde v knize nepřiznal, jde vlastně o karikaturu (nejen) českého národa. A musím uznat, že ačkoli moji známí říkají něco docela jiného, já jsem s románem plně spokojená.

Ukázka z knihy:

„To bude zase nějaká bejkárna! Adame, ten tvůj klášterní podomek je přece úplný pitomec. Minule tvrdil, že převor chce na panství zavést robotu. A co z toho bylo nakonec? Naštípali jsme řeholníkům dřevo na zimu.“
„Já ho naštípal!“ upozornil věcně Adam. „Ale tentokrát je to pravda! Budeme mít na panství město. Musíme se postavit proti! Kde je město, tam je úřad. Kde je úřad, tam jsou vyhlášky. Kde jsou vyhlášky, tam jsou biřicové. Kde jsou biřicové, tam se lidem bere svoboda. Kde se lidem bere svoboda, tam je útlak. Kde je útlak, tam…“
„Nu, tam je co?“ pobízel rychtář laskavě svého čeledína.
(…)
Chvíli přemýšlel a pak vítězoslavně zakončil:,,Kde je útlak, tam je útlak!“

(Vlastimil Vondruška: Klášterní madrigal – Historie jednoho panství. Moravská Bastei MOBA 2011, s. 18.)