Recenze: Knihy pro dospělé

Knížka ryze pro chlapy – anebo ne?

1 1 1 1 1 (0 hlasů)
kniha

Když se sejdou dva mužští, kteří absolvovali dvouletou vojenskou prezenční službu, začnou okamžitě vzpomínat na ony dva roky. Posloucháte-li je chvíli, zdá se vám, že byli v lázních nebo na dovolené. Vykládají o úžasném období nezřízeného veselí a nicnedělání, kdy psina stíhala psinu. Jen si občas zaskotačili na cvičáku a hned hurá do hospody a za „babama“.  Myslím, že jsem situaci popsala naprosto přesně a snad každý se k takovémuto povídání nachomýtl. Na stejnou notu hraje i knížka Bílí baroni Jiřího Kučery, ve které se však dva roky vojny prodloužily na šest. Hlavním hrdinou je student medicíny na vojenské vysoké škole v Hradci Michal Kunc. A jak víme, studium medicíny je šestileté.



knihaJsme v osmdesátých letech minulého století. Michala potkáváme po ukončení střední školy a odchodu do Hradce. Těší se, chce být doktorem stůj co stůj. To ještě netuší, že celý první rok bude služba v kuchyni a pobíhání po vršcích kolem kasáren důležitější než nějaká anatomie. Ta honička se dá zvládnout jediným způsobem – jakmile to jde, opít se. Pak je přece život snesitelnější. A většinou se užije spousta legrace. Michal je skvělým studentem a vojenskými povinnostmi prochází, či spíše je obchází, se svérázným nadhledem. Pilně mu sekundují spolužáci-spolubojovníci. Naštěstí je ročníkový velitel moudrý muž a ví, že vojenský doktor by měl umět především léčit, že zvládnutí pořadových cvičení mu je na operačním sále k ničemu. Spojením zelených uniforem s bílými plášti tak autor získal příjemnou základnu pro příběh plný humorných situací – vojna a nemocnice jsou vždycky zárukou veselí, ačkoli i to je vlastně absurdní.

Jiří Kučera zvolil rozverný styl vyprávění v ich formě. Veselé historky popisuje svižně a s určitou nostalgií. Je pravda, že v posluchárně fakulty hlavního hrdinu moc nenajdeme, spíš v hospodách a pivnicích města Hradce a v kasárnách. Přednášky asi zas tak veselé nebývají. Zato nesmyslných vojenských rozkazů si užijeme ažaž. Autor přitom nic nezesměšňuje, pouze s nadhledem konstatuje výmysly zelených mozků, čímž dosahuje velmi vtipných závěrů. I když vojenských situací je víc, vybrala jsem úryvek z fakulty. Myslím, že skvěle vystihuje autorův přístup k textu:

O examinátorech se vykládají různé historky, které se předávají jako perly studentské ústní tvořivosti z ročníku do ročníku. Většinou vykreslují zkoušejícího jako démona, lačnícího po krvi studentů, nebo naopak jako lidumila, dělícího se se studentem o skývu. Skalpy pedagogických běsů v podobě udělaných zkoušek jsou potom vysoce ceněnou trofejí na opasku studentského válečníka, který se jimi pyšní jako páv ocasem a vábí naivní prvandy do postele, což se mu zhusta daří. Jedním z takových mýtů je, že dveře examinátorovy pracovny je třeba otevřít rázně, neboť tak je hned patrno, že student je pevný v kramflecích a přichází zvítězit. Zkoušejícímu dobrákovi je to zpravidla fuk, ale katanovi to zaimponuje. Je to samozřejmě kravina, ale rituály není radno podceňovat, takže lze spatřit, jak se jaderný fyzik hopkající jako králík vyhýbá spárám mezi dlaždicemi, akademik neprojde ani za nic pod žebříkem, i kdyby měl přijít pozdě k prezidentovi republiky, a přednosta kliniky při spatření kominíka hledá knoflík tak dlouho, až skončí u vlastního poklopce, takže vypadá jako plzký úchyl, a to většinou ve chvíli, kdy míjí manželku jediného sponzora své chudé kliniky.
Když na mne přišla řada, rázně jsem otevřel dveře pracovny, zapomenuv na varování sekretářky, a za docentova výkřiku „pomalu, prosím!“ jsem na sebe strhnul závěs. Zamotal jsem se do něj a ve snaze rychle vstát jsem vždy přišlápnul jeho cíp a opět upadnul. Znuděný foxteriér správně poznal, že je legrace, seskočil z pohovky a začal nadšeně skákat kolem komického motovidla pod závěsem, radostně štěkaje.
Konečně se mi podařilo vstát. Když jsem se shýbal pro závěs, praskly mi kalhoty ve švu od kostrče k pupku. Sekretářka, nesoucí docentovi čaj, přišla právě včas, aby spatřila velký zelený zadek s rychle rostoucím bílým srpkem slipů. Rozesmála se tak, že jí šálek s čajem sklouznul z talířku, jehož obsah opařil psovi záda a starožitný porcelánový koflík se s veselým zvoněním rozbil o parkety.


Román o šesti letech vojenského medika je velmi svižnou a veselou četbou. Myslím, že mužští si ji pěkně užijí (vyzkoušela jsem na tatínkovi), u žen předpokládám, že román vezmou jako sondu do života svých protějšků. Svým vtipným a rozverným románem autor dobře sekunduje Jaroslavu Haškovi a Miloslavu Švandrlíkovi. Ostatně o Černých baronech autor ústy hlavního hrdiny několikrát obdivně hovoří. Veselé příhody vojenských mediků z Hradce ilustroval Petr Urban.

Knihu Bílí baroni. Bílé pláště v zajetí zelených mozků vydalo Nakladatelství XYZ

 

Soutěže

Aktuality

  • Více času na čtení (tentokrát trochu jinak) O poslechu audioknih a možnosti žít za dva

    Na podzim roku 2015 zahájilo internetové knihkupectví Martinus kampaň zvanou Více času na čtení. Ta se v principu odrážela od skutečnosti, že rozbalit si na Vánoce darovanou knihu je jedna věc, ale mít čas si ji skutečně přečíst, to už je věc jiná.

    Číst dál...  
  • Laureátkou 33. ročníku Ceny Jiřího Ortena je Hana Lehečková s novelou Svatá hlava nabízející ponor do „slabé" duše

    V pořadí 33. ročník Ceny Jiřího Ortena (CJO) pro mladé talentované autory do 30 let zná svou vítězku. Je jí literární redaktorka, spisovatelka a dramatička Hana Lehečková, která odbornou porotu jmenovanou Svazem českých knihkupců a nakladatelů (SČKN) upoutala svou novelou Svatá hlava. Kniha vyšla v nakladatelství Vyšehrad v roce 2019 a čtenáři předkládá zápisky schizofrenika žijícího v pohraniční vesnici. Autorka prostřednictvím této perspektivy důmyslně ohledává vnitřní i vnější okraje nemocného světa, ale i naší "normálnosti". Slavnostní vyhlášení Ceny Jiřího Ortena 2020 spojené s autorským čtením tří autorů nominovaných do užšího výběru proběhlo 15. září od 17 hodin v Zrcadlové kapli Národní knihovny v pražském Klementinu.

    Číst dál...  

Nové komentáře

Doporučujeme

Z čtenářského deníku

  • Jarmila Glazarová: Vlčí jáma

    Jana, která osiřela po první světové válce, se dostává k adoptivním rodičům, kteří žijí ve Slezsku a jsou bezdětní. Jana se stává ošetřovatelkou své adoptivní matky, stará se o domácnost a snaží se své nové rodině být užitečná. Postupem času ale odhaluje tajemství tohoto nesourodého páru. Na první pohled totiž vypadají Klára a Robert šťastně, na ten druhý je ale vidět, že tento pár rozhodně šťastný není.

    Číst dál...  
  • Drašar

    Nacházíme se v době, kdy je český jazyk považován za mluvu vesničanů. Čeština je vytlačena z nejvyšších společenských funkcí, kultury i státní správy. Na školách se vyučuje německý jazyk, jazyk vzdělanců. Dochází k velké germanizaci (poněmčování) společnosti… A do této doby se narodí Josef Václav Michl. Dlouho očekávaný syn, kterému jsou předurčeny velké skutky a který se má stát chloubou rodiny.

    Číst dál...  

Přihlášení