
Márquezovy coury
- Recenze
- Vytvořeno 29. 6. 2011 2:00
- Autor: Hana Veselá

Zatím poslední dílo nejslavnějšího kolumbijského autora Gabriele Garcíi Márqueze nese dosti kontroverzní název Na paměť mým smutným courám a také poměrně dosti kontroverzní téma srovnatelné s Lolitou Vladimira Nabokova nebo Umírajícím zvířetem Philipa Rotha. Jako u každé knihy i zde však záleží na stylu autora a podání pro vytvoření celkového dojmu.
Tato Márquezova krátká novela vypráví příběh devadesátiletého sloupkaře, uznávaného a považovaného za autoritu. Celý život bydlí ve svém rodném městě, ve svém rodném domě, sám pouze s posluhovačkou. Jestliže si ve svém profesionálním životě zasloužil uznání, tak jeho soukromý život představuje zcela opačné tendence libertina dnešní doby a věčného starého mládence. Nikdy nebyl ženatý a stýkal se s ženami pouze účelově na jednu noc. I v tom případě, kdy se nejednalo přímo o prostitutku, ji vždycky zaplatil. V den, kdy je mu devadesát let a většina lidí v jeho věku je mrtvých nebo těsně před smrtí, objevuje lásku a život, která mu dá impuls k tomu, aby napsal svůj příběh.
V den svých devadesátých narozenin se rozhodne dát si grandiózní dárek, noc s pannou. Zavolá své staré známé a majitelce veřejného domu Rose Cabarcasové, aby mu jednu sehnala. Mladá čtrnáctiletá dívka je však tak rozrušená, že ji musí dát uklidňující prostředky, takže se mezi nimi nic nestane, tedy jen zdánlivě, protože se během oné doby stačí zamilovat. „Sex slouží člověku pro útěchu, když v sobě nemá dost lásky.“ (str. 67) Začne ji navštěvovat pravidelně, ale mladá dívka stále jen spí a možná jen předstírá spánek. On ji zahrnuje dárky a ukazuje jí svůj svět. Během celého příběhu od ní neslyšíme ani slovo, neznámé skoro nic o jejím životě ani její pravé jméno. Realita života státu, kde se prostituují i mladé dívky nebo zabíjejí vysoce postavení lidé beze stopy, stojí v kontrastu s pohádkovou stránkou příběhu v centru s onou záhadnou a snovou dívkou a vyúsťuje dokonce i v pohádkový konec. Realita přechází jakoby v sen a zase zpátky.
Jaký je tedy rozdíl mezi Lolitou nebo Umírajícím zvířetem a Márquezovou novelou? Věkový rozdíl mezi hlavními hrdiny je veliký, dokonce větší než v Nabokově románu, ale celou dobu jde pouze o platonický vztah. Vztah mezi oběma hlavními hrdiny nikdy nedojde naplnění, ale je prodchnutý čistotou, protože myslí pouze na její dobro, a nikoli nějakou perverzností a pouze přízemními touhami. Co se týká Rothova románu, stejně jako v případě Umírajícího zvířete vypráví Márquez příběh moderního libertina a ukazuje, jak stáří a blížící se smrt prožívá takovýto libertin. Zejména však ukazuje, jak v tomto momentě, kdy je pro většinu lidí už všechno ztraceno, pro něj život právě začíná. „Konečně tu byl skutečný život, mé srdce spaseno a já odsouzen zemřít na pravou lásku ve šťastné agonii kteréhokoli dne po sto rocích života.“ (str. 108) I když příběh boří společenská pravidla a ukazuje bláznivou lásku a její sílu, není nakonec i přes její kontroverzní stránky nijak pobuřující. Nakonec se z této novelky vyklube jeden z nejkrásnějších milostných příběhů.
Nejlépe hodnocené články
Soutěže
Aktuality
-
Vlastislav Toman odešel, Hadži zůstává
Ráno 11. května 2022 se na facebookovém profilu Nakladatelství Josef Vybíral objevila smutná zpráva – v nedožitých třiadevadesáti letech odešel dlouholetý (1956-1992) šéfredaktor ábíčka Vlastislav Toman.
Číst dál... -
Ostravské výstaviště ožilo. Na Černé louce proběhl knižní festival
Ve dnech 11. a 12. března 2022 po dlouhých dvou letech otevřelo výstaviště Černá louka své brány do světa všech příznivců knižní tvorby. Probíhal zde knižní festival, který se v této podobě, tedy s doprovodným programem, poprvé konal v roce 2019. Setkání se spisovateli a jinými osobnostmi mezi stánky s knihami bylo po době plné zákazů a omezení jako balzám na duši.
Číst dál...
Nové komentáře
-
Prašina
no tatop kniha se mi zdála taková temná já mám ráda temno ale pořádně nedávala smysl nedokázala jsem ... -
Milník v žánru fantasy
Já jsem zrovna jeden z těch, co zná z fantasy všechno a nic ho nepřekvapí - teda ne že bych jí tolik ... -
François Villon: Já u pramene jsem a žízní hynu
Mám rád Fischerův překlad, ale krásný je i překlad Loukotkové. Můžete se přesvědčit v knize Navzdory ... -
Tropy: Obrazná pojmenování v užším smyslu
:D jen škoda, že to nenapsal o 6 dní dřív, potom by to bylo přesně 2 roky... jinak dobrá stránka ;-) ... -
I vzplála světlá naděje
Krásný referát -
François Villon: Já u pramene jsem a žízní hynu
Diagnózu má každý, jen někteří se života doopravdy zeptali, jakou :-) Někdo ty okamžiky, v nichž ... -
François Villon: Já u pramene jsem a žízní hynu
a ještě na okraj - i pocit sice lze často vysvětlit rozumově, ale poezie nevzniká ani není vyhledávána ... -
François Villon: Já u pramene jsem a žízní hynu
Odpověděl jsem ve Villonově duchu - skrz protiklad, aniž bych vyloučil původní smysl :-) Zřejmě se ... -
François Villon: Já u pramene jsem a žízní hynu
Nechci Vás sežrat :-) Že ta báseň nemá smysl? Zkuste si poslechnout na YouTube moji zhudebněnou verzi ... -
Jan Neruda – Povídky malostranské
moc děkuju za čtenářák bez vas bych to nedala,jste můj zachránce
Doporučujeme
Knihy
Z čtenářského deníku
-
Jarmila Glazarová: Vlčí jáma
Jana, která osiřela po první světové válce, se dostává k adoptivním rodičům, kteří žijí ve Slezsku a jsou bezdětní. Jana se stává ošetřovatelkou své adoptivní matky, stará se o domácnost a snaží se své nové rodině být užitečná. Postupem času ale odhaluje tajemství tohoto nesourodého páru. Na první pohled totiž vypadají Klára a Robert šťastně, na ten druhý je ale vidět, že tento pár rozhodně šťastný není.
Číst dál... -
Drašar
Nacházíme se v době, kdy je český jazyk považován za mluvu vesničanů. Čeština je vytlačena z nejvyšších společenských funkcí, kultury i státní správy. Na školách se vyučuje německý jazyk, jazyk vzdělanců. Dochází k velké germanizaci (poněmčování) společnosti… A do této doby se narodí Josef Václav Michl. Dlouho očekávaný syn, kterému jsou předurčeny velké skutky a který se má stát chloubou rodiny.
Číst dál...