První cesta Zikmunda a Hanzelky

Recenze

Vytvořeno 16. 6. 2011 2:00

Autor: Martin Dolejský

Netřeba představovat cestovatelskou dvojici - Miroslava Zikmunda a Jiřího Hanzelku. Od jejich první cesty uběhlo více než šedesát let. Za svoji cestovatelskou „kariéru“ stačili procestovat celý svět a několikrát objet planetu. Ve své době byly jejich cestopisy velice populární. Popularita trvá i v dnešních dnech, na což zareagovalo nakladatelství Jota, které má svoji vlastní ediční řadu nazvanou Cestopisy. A jelikož je dnešní doba dobou hektickou a dochází ke zkracování a maximálnímu zestručnění, je i tato kniha složená z útržků. Jedná se o to nejzajímavější z jejich první cesty.

A ona první cesta se uskutečnila v době od 22. 4. 1947 do 1. 11. 1950. Mladí inženýři Zikmund a Hanzelka, kteří se znali už ze studií, se na cestu opravdu důkladně připravili. Probíhala například i korespondence mezi ředitelem závodu Tatra ve věci zapůjčení vozu typu 87 k cestě kolem světa. Tyto přílohy jsou opravdovým zpestřením už tak zajímavé knihy. V příloze je možno nalézt ještě kopie pasů obou cestovatelů, propustku do závodu Tatra, dopis pro ministerstvo průmyslu z roku 1946, ve kterém zdůvodňují svoji cestu kolem světa, reportáž uveřejněnou v časopisu Svět motorů a další. Pro lepší orientaci je k dispozici i rozkládací mapka světa, na které jsou očíslované kapitoly z knihy. Můžeme tak cestovat doslova s prstem po mapě. První cesta, která trvala tři roky, vedla přes celou Afriku až do Kapského města. Dále pak Jižní a Střední Amerikou a přes Atlantský oceán zpátky do Evropy.

Kniha je tedy jakousi koláží cestopisů, které vycházely v průběhu padesátých let a popisovaly tuto první cestu. Jedná se o knihy Afrika snů a skutečností, Tam za řekou je Argentina, Přes Kordillery, Za lovci lebek a Mezi dvěma oceány. Z pěti knih vznikla jedna. Není to však na škodu. Vybrané pasáže jsou opravdu velice zajímavé, a kniha tak pomůže představit dílo Zikmunda a Hanzelky i v dnešní době. Na své dlouhé cestě zažila tato dvojice mnohé, takže bylo z čeho vybírat. O nedostatku materiálu nemůže být řeč. Kniha je pochopitelně doplněna velkým množstvím většinou černobílých fotografií. O ty nouze také není. Tato kniha by nemohla vzniknout bez důkladné práce cestovatelů. Jejich zápisky v deníku jim pak pomohly sestavit úchvatná díla. Pochopitelně nás může napadnout, jestli má v dnešní době cenu číst cestopis, který je starý šedesát let. Místa, kterými cestovatelé projížděli, jsou v dnešní době ve většině případů úplně jiná, ale i přesto zůstává dílo Zikmunda a Hanzelky zapsáno ve zlatém fondu českého cestopisu. Svědčí o tom i to, jak je kniha prezentována samotným nakladatelstvím.

Po pětihodinovém pochodu přerušeném půldruhou hodinou odpočinku jsme dosáhli druhé, předposlední chaty. Nápis PetersHut s označením 12 500 feet potvrzoval, že jsme dosáhli výše Grossglockneru, nejvyššího vrcholu rakouských Alp. Ráno nám výškoměr naměřil 2520 metrů, teď ukazoval 3800. V odpoledních hodinách se spustil prudký déšť a vzápětí zarachotilo na plechové střeše krupobití. Byli jsme roztrpčeni, i když jsme věděli, že je to zákonitý úkaz, který se tu opakuje se strojovou pravidelností po většinu roku, století co století.
(Hanzelka, Jiří/Zikmund, Miroslav: Legenda H + Z, Jota, Brno 2011, str. 77.)

Knihu Legenda H + Z vydalo nakladatelství Jota v roce 2010