O kočce vyprané v pračce

Recenze

Vytvořeno 30. 5. 2011 2:00

Autor: Hana Moualla

Třicetiletá Denisa neví, co chce. I když i to je relativní... Chce od života jen brát, a nic nedávat. Mít vše, po čem momentálně zatouží, aby vzápětí řekla, že to nestálo za to. V knize Svět je mi dlužný se Eva Urbaníková pustila do zajímavého tématu – co dnešní třicátnice chtějí (Motto, Praha 2010). V existující krizi ženství a mužské role je taková odlehčená kniha zábavou i mementem. Co všechno Denisa chce?

Žena, jejíž herecká kariéra byla přetnuta hned zpočátku ráčkováním, nyní pracuje jako produkční a v celé dějové linii sledujeme vývoj jejího osobního komplexu. Denisa chce stát v záři reflektorů, chce mít peníze, ale hlavně obdiv. Zdá se, že si neváží svých organizačních schopností a často zapomíná na to, že její svět by mohl být báječný, jen kdyby dala šanci svému muži RRRRobertovi.

Příběh začíná tím, že nám autorka naznačí, jak bídně Denisa skončí. Kdo by se divil? Denisa o svém otci (vzdělaný alkoholik) mluví jako o prudiči a srážeči. A matku líčí až s animální upřímností (např. část, kdy matka doporučuje určité milostné praktiky a obhajuje je před dcerami). Sestra je intelektuálka – rozvodová právnička. Některé rozhovory jsou jako vystřižené z ulice: „Na infarkt umírají i třicetiletí lidé“, namítla moje sestra. „I takoví, co svoje ptáky celkem hojně používají.“ (str. 15) nebo „Nekula pomstu, nehysterčila, odsrala si tu křivdu a žal sama se sebou a žila dál.“ (str. 28). Pěkná rodina. Autorka to napsala chytře, v každém okamžiku se někdo ze čtenářů může více či méně ztotožnit s hrdiny... málem bych zapomněla na férového veterináře Roberta. Ten je tak normální, že si knihu neumím představit bez něj, jeho kočky Murky a vděčných němých tváří, kterým pomáhá. Vyvažuje Denisinu nezřízenou touhu po cizím životě.  Ano, Denisa chce to, co mají jiní. 

Denisa si píše svoje poklesky a touhy do deníčků. Zapisuje si i citáty. Jenže jako by ji hloubka ničeho netknula. Je to povrchní potvora. Během čtení knihy se směji, to když s fotografem Alešem hledají bod G. Tento bod nenašla, stejně jako cosi, čemu se říká soucit. Vlasy mi vstávají na hlavě, když v návalu zlosti strčí do pračky kočku Murku. Kočka byla němým svědkem její nevěry se „Ženatým“. Denise nestačilo, že ji strkala do bedny, musela také zmáčknout tlačítko START. V tomhle bodě jsem na pár okamžiků znechucená. Je to zvrácené. Asi do toho promítám osobní pocity, protože nedávno jsme si vzali takovou roztrhanou a posešívanou kočku z útulku... Za tohle má u mne Eva mínusové body. No jo, jsem cíťa.

Oproti tomu uřvaný papoušek žako vychází bez škrábance. I když často křičí „chci rozvod, chci rozvod“ nebo „ale já jsem nešťastná“. Denisa potřebuje peníze, hodně peněz. Manžel není lakomý, ale v práci na něj kydá doslova hnůj, prezentuje ho jako bídáka, který jí nedává peníze na domácnost. Kniha je vůbec hodně surrealistická – obraz otce ždímajícího hadru, se kterou vytírá víno mezi střepy, aby ji pak vyždímal a znovu tu břečku konzumoval... atp. Denisinu povrchnost v knize vyvažují úseky, kdy její matka promlouvá o „ztracené generaci“ žen nebo ukazuje paradoxy světa milenek (příp. když jejich společný gynekolog naznačuje cosi jako paradox nemocných buněk). I tento „Ženatý“ svoji Žežuličku později odkopne, těhotnou, ale zato s tučným „výkupným“.

Když to shrneme, Denisa v knize neprochází duševní vývojem. Ani návštěvu New Yorku (dárek od manžela) si neumí užít – ačkoliv (nebo právě protože) je s milencem. Dítě vlatně nechce. Autorka ji trestá tím, že v závěru knihy musí porodit mrtvé dítě. Dítě, které její manžel radostně očekával. Poté, co mu řekne pravdu o svém poměru, Robert odchází. „Ženatý“ neveřil, že kdy byla těhotná. S napětím jsem čekala, kdy ruka boží dopadne. V závěru Denisu srazí auto. Nechci být zlá a říkat konečně.

Autorka mne překvapila. Zpracovat tolik aktuálních témat do románu pro ženy vyžaduje velké umění. Psát jednoduše, ale zajímavě mnoho lidí neovládá. Oproti předchozím dvěma knihám, které jsem od Evy Urbaníkové četla, se zdá toto jako tvrdší realita. Doufejme, že spíše virtuální. Mít Denisu za sousedku, tak asi nevystrčím nos ze dveří...

Knihu Svět je mi dlužný vydalo nakladatelství Motto

Komentáře   

 

0 Odp.: O kočce vyprané v pračce — Ester 2016-07-27 20:27

Krásně popsaná recenze. Já bohužel nemohla kvůli pasáže s kočkou několik nocí spát..Jinak Denisa byla pěkná potvora a takový konec jako v knize jsem ji přála s tím, že Svět ji není nic dlužný...

Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat

 

Přidat komentář

JComments