
O kočce vyprané v pračce
- Recenze
- Vytvořeno 30. 5. 2011 2:00
- Autor: Hana Moualla

Třicetiletá Denisa neví, co chce. I když i to je relativní... Chce od života jen brát, a nic nedávat. Mít vše, po čem momentálně zatouží, aby vzápětí řekla, že to nestálo za to. V knize Svět je mi dlužný se Eva Urbaníková pustila do zajímavého tématu – co dnešní třicátnice chtějí (Motto, Praha 2010). V existující krizi ženství a mužské role je taková odlehčená kniha zábavou i mementem. Co všechno Denisa chce?
Žena, jejíž herecká kariéra byla přetnuta hned zpočátku ráčkováním, nyní pracuje jako produkční a v celé dějové linii sledujeme vývoj jejího osobního komplexu. Denisa chce stát v záři reflektorů, chce mít peníze, ale hlavně obdiv. Zdá se, že si neváží svých organizačních schopností a často zapomíná na to, že její svět by mohl být báječný, jen kdyby dala šanci svému muži RRRRobertovi.
Příběh začíná tím, že nám autorka naznačí, jak bídně Denisa skončí. Kdo by se divil? Denisa o svém otci (vzdělaný alkoholik) mluví jako o prudiči a srážeči. A matku líčí až s animální upřímností (např. část, kdy matka doporučuje určité milostné praktiky a obhajuje je před dcerami). Sestra je intelektuálka – rozvodová právnička. Některé rozhovory jsou jako vystřižené z ulice: „Na infarkt umírají i třicetiletí lidé“, namítla moje sestra. „I takoví, co svoje ptáky celkem hojně používají.“ (str. 15) nebo „Nekula pomstu, nehysterčila, odsrala si tu křivdu a žal sama se sebou a žila dál.“ (str. 28). Pěkná rodina. Autorka to napsala chytře, v každém okamžiku se někdo ze čtenářů může více či méně ztotožnit s hrdiny... málem bych zapomněla na férového veterináře Roberta. Ten je tak normální, že si knihu neumím představit bez něj, jeho kočky Murky a vděčných němých tváří, kterým pomáhá. Vyvažuje Denisinu nezřízenou touhu po cizím životě. Ano, Denisa chce to, co mají jiní.
Denisa si píše svoje poklesky a touhy do deníčků. Zapisuje si i citáty. Jenže jako by ji hloubka ničeho netknula. Je to povrchní potvora. Během čtení knihy se směji, to když s fotografem Alešem hledají bod G. Tento bod nenašla, stejně jako cosi, čemu se říká soucit. Vlasy mi vstávají na hlavě, když v návalu zlosti strčí do pračky kočku Murku. Kočka byla němým svědkem její nevěry se „Ženatým“. Denise nestačilo, že ji strkala do bedny, musela také zmáčknout tlačítko START. V tomhle bodě jsem na pár okamžiků znechucená. Je to zvrácené. Asi do toho promítám osobní pocity, protože nedávno jsme si vzali takovou roztrhanou a posešívanou kočku z útulku... Za tohle má u mne Eva mínusové body. No jo, jsem cíťa.
Oproti tomu uřvaný papoušek žako vychází bez škrábance. I když často křičí „chci rozvod, chci rozvod“ nebo „ale já jsem nešťastná“. Denisa potřebuje peníze, hodně peněz. Manžel není lakomý, ale v práci na něj kydá doslova hnůj, prezentuje ho jako bídáka, který jí nedává peníze na domácnost. Kniha je vůbec hodně surrealistická – obraz otce ždímajícího hadru, se kterou vytírá víno mezi střepy, aby ji pak vyždímal a znovu tu břečku konzumoval... atp. Denisinu povrchnost v knize vyvažují úseky, kdy její matka promlouvá o „ztracené generaci“ žen nebo ukazuje paradoxy světa milenek (příp. když jejich společný gynekolog naznačuje cosi jako paradox nemocných buněk). I tento „Ženatý“ svoji Žežuličku později odkopne, těhotnou, ale zato s tučným „výkupným“.
Když to shrneme, Denisa v knize neprochází duševní vývojem. Ani návštěvu New Yorku (dárek od manžela) si neumí užít – ačkoliv (nebo právě protože) je s milencem. Dítě vlatně nechce. Autorka ji trestá tím, že v závěru knihy musí porodit mrtvé dítě. Dítě, které její manžel radostně očekával. Poté, co mu řekne pravdu o svém poměru, Robert odchází. „Ženatý“ neveřil, že kdy byla těhotná. S napětím jsem čekala, kdy ruka boží dopadne. V závěru Denisu srazí auto. Nechci být zlá a říkat konečně.
Autorka mne překvapila. Zpracovat tolik aktuálních témat do románu pro ženy vyžaduje velké umění. Psát jednoduše, ale zajímavě mnoho lidí neovládá. Oproti předchozím dvěma knihám, které jsem od Evy Urbaníkové četla, se zdá toto jako tvrdší realita. Doufejme, že spíše virtuální. Mít Denisu za sousedku, tak asi nevystrčím nos ze dveří...
Knihu Svět je mi dlužný vydalo nakladatelství Motto
Nejčtenější články
Nejlépe hodnocené články
Aktuality
-
Duna potřetí
Roku 1965 americký spisovatel Frank Herbert vydal, podle mnohých, nejlepší sci-fi knihu všech dob. Dílo s jednoduchým titulem Duna je dodnes čtené, diskutované a na jeho motivy vznikají hollywoodské blockbustery i počítačové hry. Planeta Arrakis samotného tvůrce lákala natolik, že se do jejího prostředí ještě několikrát vrátil. Třetí díl nazval Děti Duny a jako audioknihu jej publikovalo nakladatelství OneHotBook.
Číst dál... -
Vlastislav Toman odešel, Hadži zůstává
Ráno 11. května 2022 se na facebookovém profilu Nakladatelství Josef Vybíral objevila smutná zpráva – v nedožitých třiadevadesáti letech odešel dlouholetý (1956-1992) šéfredaktor ábíčka Vlastislav Toman.
Číst dál...
Nové komentáře
-
Páté jablko promlouvá
Román Páté jablko mne zajímal už proto, že mne s příběhy postav spojoval sad a obchod, který měli ... -
Jarmila Glazarová: Vlčí jáma
Tento román jsem viděla několikrát zpravovaný jako film, ovšem netušila jsem že Robert umírá. To ... -
Prašina
no tatop kniha se mi zdála taková temná já mám ráda temno ale pořádně nedávala smysl nedokázala jsem ... -
Milník v žánru fantasy
Já jsem zrovna jeden z těch, co zná z fantasy všechno a nic ho nepřekvapí - teda ne že bych jí tolik ... -
François Villon: Já u pramene jsem a žízní hynu
Mám rád Fischerův překlad, ale krásný je i překlad Loukotkové. Můžete se přesvědčit v knize Navzdory ... -
Tropy: Obrazná pojmenování v užším smyslu
:D jen škoda, že to nenapsal o 6 dní dřív, potom by to bylo přesně 2 roky... jinak dobrá stránka ;-) ... -
I vzplála světlá naděje
Krásný referát -
François Villon: Já u pramene jsem a žízní hynu
Diagnózu má každý, jen někteří se života doopravdy zeptali, jakou :-) Někdo ty okamžiky, v nichž ... -
François Villon: Já u pramene jsem a žízní hynu
a ještě na okraj - i pocit sice lze často vysvětlit rozumově, ale poezie nevzniká ani není vyhledávána ... -
François Villon: Já u pramene jsem a žízní hynu
Odpověděl jsem ve Villonově duchu - skrz protiklad, aniž bych vyloučil původní smysl :-) Zřejmě se ...
Knihy
Z čtenářského deníku
-
Jarmila Glazarová: Vlčí jáma
Jana, která osiřela po první světové válce, se dostává k adoptivním rodičům, kteří žijí ve Slezsku a jsou bezdětní. Jana se stává ošetřovatelkou své adoptivní matky, stará se o domácnost a snaží se své nové rodině být užitečná. Postupem času ale odhaluje tajemství tohoto nesourodého páru. Na první pohled totiž vypadají Klára a Robert šťastně, na ten druhý je ale vidět, že tento pár rozhodně šťastný není.
Číst dál... -
Drašar
Nacházíme se v době, kdy je český jazyk považován za mluvu vesničanů. Čeština je vytlačena z nejvyšších společenských funkcí, kultury i státní správy. Na školách se vyučuje německý jazyk, jazyk vzdělanců. Dochází k velké germanizaci (poněmčování) společnosti… A do této doby se narodí Josef Václav Michl. Dlouho očekávaný syn, kterému jsou předurčeny velké skutky a který se má stát chloubou rodiny.
Číst dál...
Komentáře