Její cesta aneb Hillary Rodham Clinton očima amerických investigativních novinářů

Recenze

Vytvořeno 10. 6. 2010 2:00

Autor: Hana Moualla

Hillary Rodham Clinton je jednou z nejvlivnějších žen americké politické scény. Jako první dáma stála při svém muži (a bývalém prezidentu Billu Clintonovi) i v době veřejné ostudy (aférka se stážistkou, vyšetřování K. Starrem v aféře „Whitewater“).

Jako senátorka se snažila pracovat s tématy jako rodina, zdraví, ekologie. Na sepsání knihy Její cesta: Naděje a touhy Hillary Clintonové se podíleli novináři s dlouholetou praxí v listu New York Times – Jeff Gerth a Don Van Natta Jr. V Její cestě je zachyceno široké období života Hillary Rodham Clinton (od dospívání po začátek roku 2007). Můžeme také sledovat první měsíce boje o kandidaturu v prezidentských volbách. Pojďme nahlédnout, jak vnímají Hillary Rodham Clinton autoři, mimochodem držitelé Pullitzerovy ceny...

Kniha začíná slovy: „Jedná se o neautorizovaných životopis. Ještě dříve, než jsme se dali do psaní, jsme oslovili zástupce senátorky Clintonové, abychom jejich prostřednictvím požádali o spolupráci osoby z jejího nejbližšího okolí této političky a rovněž její nejvěrnější stoupence.“ (str. 7) Souhlas nedostali. Je zajímavé, s jakým odhodláním se pánové pustili do přípravy této knihy bez pomoci „nejbližších lidí“ Hillary Rodham Clinton. Je zřejmé, že museli trávit dlouhé hodiny, dny a týdny hledáním alternativních kontaktů. Uskutečnili více než pět set rozhovorů, studovali materiály z Kongresové knihovny, prošli stovky projevů a prohlášení samotné političky. Kromě toho citují vzpomínky a postřehy z jiné, autorizované knihy – Living History. Poznámky k této knize jsou obsáhlé, autoři zde uvedli konkrétní i anonymní zdroje informací. Tuhle knihu nepovažují za definitivní hodnocení činnosti Hillary Rodham Clinton.

Mohu jen tiše obdivovat, s jakou vervou šli autoři do psaní. Otázka je, nakolik vytváří neautorizovaný životopis dojem serióznosti. Dávám přednost osobní výpovědi. Nikdo se přeci nemůže vyhnout subjektivnímu postoji, tím spíše, pokud jde o „život a postoje“ někoho cizího. V případě veřejného činitele váhám, jestli je důležitější zájem voličů, nebo ochrana soukromí. Z knihy je zřejmé, že během celé politické kariéry B. Clintona byla Hillary R. C. vystavena velkému tlaku a útokům soukromé povahy (jejím zjevem počínaje, dcerou konče).

Někteří prý vnímají paní Hillary jako agresivní a všehoschopnou političku nebo ženu „prvního“ muže státu, která si díky němu budovala posty. Zajímalo by mne, jaká je Hillary Rodham Clinton doopravdy jako žena. Vždyť neopustila svého muže ani v době, kdy by to udělaly zřejmě i ty největší altruistky. Období „Whitewater“ překonala prý díky víře. „Víra je, když uděláte krok vpřed. Buď dopadnete na zem nebo se naučíte létat.“ (str. 192) Musela se přeci naplakat dost a dost, pokud chtěla vyjít do společnosti. Nechce se mi věřit, že by byla tak tvrdá, jak to z textu vyznívá, aby potlačila svoje emoční potřeby ve prospěch svých politických cílů. Třeba se jen opravdu řídí mottem: „Kdyby to nebylo tvrdé, dělali by to všichni. Díky tomu, že je to tvrdé, je to tak skvělé.“ (str. 195)

Rozporuplné pocity mám, pokud jde o její  podporu  vojenského „zákroku“ v Iráku. Tahle část knihy ve mně vyvolává spoustu otázek, lidských otázek. Pokud je pravda, že se zprávy informačních služeb „nezmiňovaly o žádných poutech mezi Saddámem Husajnem a Al-Káidou“ (str. 376, ods. 22, dopis CIA Bobu Grahamovi), na jaké bázi tedy šli vojáci USA do Iráku? Co na to irácké matky, které díky vojenskému řešení a embargům žijí s dětmi „z podstaty“? 

Její cesta se mi nečetla tak dobře, jako např. Smutkem neobtěžuju paní Livie Klausové (mimochodem hřejivá kniha) nebo Skok víry jordánské panovnice Núr, přesto jsem „mezi řádky“ našla spoustu zajímavých informací o tom, jak to v politice „chodí“. Doporučuji ke čtení všem, kteří mají rádi současné otázky, politiku a vůbec kteří jsou schopní si dát dvě a dvě dohromady.

Jedno arménské přísloví říká: „Kdo mluví pravdu, má mít koně připraveného u vrat a jednu nohu ve třmeni.” Z textu vyplývá, že Hillary Rodham Clinton je vždy připravená reagovat a jednat. Možná se ale jen točí jako korouhvička podle toho, z jaké voličské strany vítr fouká.

Možná o tom mluvila Eleanor Rooseveltová, když definovala dobu, kdy se může stát prvním prezidentem Spojených států žena. Ženám v politice nesmí scházet kompetence a síla. Také by ale neměly zapomenout na to, že jsou ženami. Jenom tak je my „ostatní“ můžeme následovat. Vím, je to těžké, když se hraje na hřišti tvrdě a podle klučičích pravidel. Mám ráda různorodost, v 21. století bych přijala změnu. Větší vyváženost a více humanity v rozhodování a globálních otázkách. Možná by to uvítaly i matky v Iráku, Afghánistánu, Palestině a nedejbože jednou třeba i ty íránské.

Knihu Její cesta vydalo nakladatelství Motto