Labyrintem k odhalení vraha

Recenze

Vytvořeno 10. 2. 2011 1:00

Autor: Lenka Krausová

V březnu letošního roku vydalo nakladatelství Jota druhý historický román z pera Ariany Franklinové Labyrintem smrti. Spisovatelka je autorkou velmi zdařilé Vykladačky smrti, která si vysloužila prestižní ocenění pro detektivky s historickou tématikou (Cena Ellis Petersové). Jak evokují oba názvy děl, jedná se o první a druhý díl, přičemž ten následující není přímo navazujícím. Souvislost mezi knihami pobízí k jejich srovnání, kterému se pochopitelně neubráním.

Přebal knihy je vykreslen obdobným způsobem jako u předešlého dílu – nechybí kosti ani působivé ornamenty. V horní polovině je v zlatavém kruhu labyrint, pod nímž se černým písmem skví název knihy. O něco menší podnadpis pak prozrazuje, čeho se týká hlavní dějová linie. Na první pohled knihy rozlišíte díky barvě přebalu. Zatímco u Vykladačky to je odstín pergamenu, Labyrint se dočkal veselejšího červenavého zabarvení.

Mnohem důležitější je ovšem obsah titulu. Třinácti kapitolám vévodí prolog, ve kterém nás autorka seznámí s dvěma tajemnými postavami, jež se domlouvají na obchodě, který má co do činění s lidským životem. Ten také vyhasíná v následující první kapitole. Ačkoliv není ihned řečeno, kdo a jak umírá, je jasné, že se vše úzce pojí s osobami v předmluvě.
K vyřešení vraždy, jejíž obětí se stala králova milenka, je povolána Adélie, lékařka a především znalkyně mrtvých. Do opatství Godstow, kde k mordu došlo, přicestuje žena se svým osobním strážcem, Arabem Mansurem, společnicí Gyltou a s biskupem, který má s sebou nevelkou družinu. Aby však nebylo zesnulých málo, před cílem cesty nalezne skupina mrtvolu muže. Zda spolu oba případy souvisí, je nejisté. Některé indicie tomu napovídají, jiné si naopak odporují. Co je ale nutno prokázat, tak nevinu královny Eleonory, na kterou padlo za zabití Jindřichovy milé podezření. Pokud se to nepodaří, hrozí celé Anglii občanská válka…

Po skončení příběhu jsou poslední stránky věnovány poznámkám autorky, kde spisovatelka osvětluje příslušná historická fakta, jichž se v románu dotýkala. Nechybí ani vysvětlivky k cizojazyčným výrazům, aby čtenář znal překlad latinských, arabských, francouzských a německých spojení. Proto neváhejte, a jakmile v několika stovkách písmen objevíte vám neznámý výraz, zalistujte na konec knihy.

Pro Labyrint smrti v knihkupectví zamiřte do beletristické kategorie. Autorčino umění vyprávět poutavě a svěže podtrhují občasné vulgární výrazy, které knize dodávají ten správný šmrnc a dokazují, že dílo rozhodně nepatří k těm nudným. Přestože mám také několik výtek, nijak neovlivnily můj celkový dojem, který je ryze pozitivní. Přistoupím k nim okamžitě, abych měla tuto nepříjemnou pasáž za sebou: jako rušivý element na mě působila přítomnost dítěte, které povila sama hlavní hrdinka. V knížce je děcku již několik měsíců, a kamkoliv vedou Adéliiny kroky, vedou samozřejmě i ty patřící jejímu potomku. K dalším negativům řadím velmi časté používání citoslovce „hmm“ a rovněž některé překlady vět ve třetí osobě, jako je např. „… do budovy konventu – ten on od bitvy uchrání.“ Celkovému překladu však nemohu a ani nechci nic vytknout, neboť je stejně jako u první knihy bravurní, za což posílám díky Ině Leckie.

Jestliže se rozhodnete pro četbu The Death Maze, jak zní originální název knihy, aniž byste četli díl první, nemusíte se bát, že by vám unikaly souvislosti. Ariana Franklinová vhodně do textu zakomponovala pro připomenutí, jaký případ byl tehdy řešen a také jak se vyvíjely vztahy a osudy některých postav. Proto se můžete bez obav nejprve ponořit mezi řádky druhého svazku.

Na závěr dozajista potěším ty, kteří si detektivní historické příběhy Ariany Franklinové oblíbili. Už nyní se totiž můžete těšit na třetí díl, který by měl vyjít ještě tento rok.

Román Labyrintem smrti vydalo nakladatelství Jota