Rozhovor s Věrou Noskovou o nakladatelství KLIKA a o vydávání knih

Představujeme

Vytvořeno 3. 6. 2014 3:00

Autor: Jiří Lojín

V naší nové rubrice vás chceme seznamovat se zajímavými lidmi i s jejich projekty. Problematika, která by mohla přitahovat čtenáře i potenciální autory, je vydávání knih. V dnešní době se začínáme častěji setkávat s tím, že knihy vycházejí samonákladem. Je mnoho důvodů, proč autoři tuto cestu volí. Samonáklad má však stále trochu hanlivou příchuť a já bych v následujícím rozhovoru s Věrou Noskovou chtěl alespoň malou měrou přispět k rehabilitaci takových textů. Kniha Věry Noskové Proměny byla letos nominována odbornou porotou Ceny Česká kniha a získala cenu čtenářů. Právě tuto knihu si autorka vydala ve svém nakladatelství tak jako řada jiných spisovatelů.

Paní Nosková, jak došlo k tomu, že jste si založila vlastní nakladatelství, v němž vydáváte své knihy?

Nakladatelství jsem si původně nezaregistrovala kvůli vydávání vlastních knih. Ale coby aktivistka Českého klubu skeptiků jsem chtěla vydávat knížky skeptiků šířících osvětu a kritické myšlení. V našich řadách, je nás kolem čtyř set, se našli sponzoři, kteří vydávání finančně podpořili, měli jsme i pár stovek téměř jistých čtenářů. Román Bereme, co je jsem naopak původně nabízela velkým zkušeným nakladatelům, ale buď mě odmítli, nebo se vůbec neozvali. Pak jsem slyšela jednoho z těch mužů, jak v rozhlase vykládá, že jim chodí ročně kolem pěti set rukopisů, že je ani nečtou, ale jen prolistují zpod palce. Neznámí autoři u nich vzbuzují podezření, že jde o grafomany. Chápu, že to mají těžké, ale nerada se doprošuju, tak jsem si román vydala sama, ve svém maličkém nakladatelství. Mladší syn má pěkné rčení: Kdo mě odmítá, ten si mě nezaslouží.
No ale měla jsem málo peněz, tak byl román Bereme, co je jen brožovaný, bez redakce, tisíc výtisků. Po vřelém přijetí kritiků i čtenářů jsem další vydávání nechala na nově vzniklém nakladatelství Abonent ND. Tam nade mnou nos neohrnovali, naopak si prý libovali, že jim knížka vydělala několik milionů. Když nový ředitel Národního divadla nakladatelství zrušil, vrátila jsem vydávání, ještě po jednom dalším pokusu – omylu, do svého nakladatelství. Dnes se jmenujeme KLIKA.

Proč zrovna KLIKA? Má název něco společného se štěstím, nebo máme hledat jinou souvislost?

Chtěla jsem název český, krátký a mnohoznačnější. Tou Klikou je skutečně myšleno i náhodné štěstí. Navíc se od toho názvu dala hladce odvodit třeba edice Otevřeno, pro začínající autory.

Rukopis poslaný do nakladatelství obvykle posuzuje nejprve jeden redaktor, představuje jakýsi prvotní filtr. Ten pak teprve postupuje některé z rukopisů dále. Může být takový způsob posouzení vůbec objektivní?

Domnívám se, že v oblasti vydávání knih není žádný posuzovatel objektivní, nemůže být už z principu. Proto třeba u nových autorů radši nic neposuzujeme a necháváme jejich dílo otestovat zájmem čtenářů, žádný redaktorský předvýběr neděláme. Přitom není nutné, abychom vysokými náklady těch knížek plundrovali lesy, už jsme vydávali třeba jen dvacet výtisků od jednoho titulu, tiskla je digitální tiskárna. Někdo jich chce sto, někdo i pět set. Někdy se autorovi snažíme rozmluvit třeba mizernou obálku, kterou si vysnil a trvá na ní. Většinou neúspěšně.

Pokud autor vydává knihu skutečně sám, neposuzuje ji žádný redaktor. Jak velký problém to, podle vás, může být? To asi není správná cesta.

To se mi stalo snad jen dvakrát a na začátku, dnes už vydám knihu bez redakce jen klientům, kteří ji vehementně odmítají. Totiž v edici Otevřeno, které říkáme pracovně Líheň, vydáváme za velmi výhodných podmínek knihu téměř každému psavci, pokud v textu nepropaguje fašismus, komunismus, rasismus a esoteriku. A také není-li to čirá pornografie. Je to nepříjemné, vrhá to stín neprofesionality i na nás, když autor odmítne redakci, ale edice Otevřeno je prostě taková, autor si rozhoduje téměř o všem. Grafik radí, navrhuje, někdy uspěje, jindy ne. Pokud autor chce, dostaneme jeho knihy do obchodů, může si tak ověřit, jestli jako adept spisovatelství uspěje. Nebo si může všechny výtisky vzít domů. Máme nasmlouvanou levnou tiskárnu, autor může mluvit do podoby knížky a obálky, a hlavně, chce-li, aby se knížka prodávala v obchodech, posíláme mu pak 90 % toho, co průběžně vydělává. Nutno dodat, že některé knížky jsou docela úspěšné, jiné nikoliv a my je pak autorovi vracíme. Leckdo se mi diví, proč knížky neznámým autorům vydávám, když z toho v podstatě „nic nemám“. Snad to dělám proto, že jsem na vlastní kůži zažila tu marnou touhu po vlastní knížce, potřebu, dostat se ke čtenářům a ignoraci nakladatelů. Díky vlastnímu nakladatelství jsem svobodná jako nikdy. Také syn Jirka si v něm plní své sny. Je náruživý vodák a tak si vymyslel edici vodáckých povídek, která se jmenuje Kenyho volej. Do těch povídkových sborníků přispívají psavci mezi vodáky, přispěla jsem i já, do druhého titulu Trosečníci řek, a mladší syn Tomáš. Jsou komerčně úspěšné. Teď jsme vydali Vodácký zpěvník 1...

Stavíte vedle sebe propagaci extremismu a esoteriky…

Extremismus je odpudivý, nebezpečný, nepřijatelný, esoterika, okultismus atd. jsou mi jen protivné, přestože by se na takových publikacích dalo leckdy vydělat. Mám k nim prostě averzi. Tyhle blábolivé nabubřelé texty se dají rozpoznat okamžitě, autoři v nich tvrdí úplné hlouposti, jsou vážní a důležití jako švýcarský skot. Jejich tvrzení jsou v rozporu se základními přírodními zákony.

Jak poznáte, že Vaše kniha stojí za vydání?

Vydala jsem si knížky, které byly čtenářsky úspěšné, sklidily pochvaly od recenzentů, s některými jsem moc neuspěla, třeba se sbírkou fejetonů Přece by nám nelhali. Moc netáhnou ani básně. Proč bych si nevydala vlastně cokoliv, když na to úspěšnější knížky vydělaly? Nikdy nepíšu s myšlenkou na zisk, to by mě připravilo o radost, kterou tahle práce přináší. Píšu tak, abych splňovala vlastní poměrně vysoké nároky na literaturu, nepíšu blbě, toporně a o banalitách, že by to za vydání nestálo. Přečetla jsem tisíce knih, prakticky celý život literaturou žiju, nebudu hrát hloupou a upozaděnou, že bych nepoznala, jestli mé knížky „stojí za vydání“. Pro jistotu ale každý rukopis posílám před otištěním několika lidem, kteří mají načteno. Nechovají ke mně zášť, spíš naopak, ale jsou otevření a upřímní. Jejich připomínky mi několikrát pomohly.

Často se diskutuje o kvalitě knih a jejich prodejnosti. Vypadá to, že větší komerční úspěch zaznamenávají doslova braky. Jaký je váš názor, jsou kvalitní knihy špatně prodejné?

Ano, i prokazatelně kvalitní knížky spousta lidí nechce číst, natož kupovat. Naopak, velmi prodejné jsou plytké a mnohdy ordinérní knihy dam plkajících o svých zkušenostech s muži, v oblibě je i řídký krotký humor, z prstu vycucaná fantasy a také rádobychytré publikace, v nichž autor radí jak žít, jíst, milovat, mít se rád, čarovat, zatočit šikovně s druhými, podnikat... Někdy jsou to texty banální, jindy velkohubé, autor musí hrát suveréna. Pár jich je dobrých nebo aspoň zábavných. Neplatí ale ani, že kvalitní knížka musí být nutně neúspěšná. Je to prostě nejistá půda, na které se pohybujeme, na tom jsem se už několikrát shodla s kolegy – nakladateli. Žasnou nad tím, když se kniha, které moc nevěřili, skvěle chytila, nebo na ní proti očekávání tvrdě prodělali. Kupodivu reklama v prodejnosti knih nehraje zas tak velkou roli. Lidi si prostě knížky navzájem doporučují, šuškanda čtenářů má největší efekt.

Jak jsem se zmínil v úvodu, názor, že kniha vydaná samonákladem musí být horší než ta, která je vydaná renomovaným nakladatelstvím, je stále v lidech zakořeněný, platí to?

Do jisté míry to platí, ale ne beze zbytku. V edici Otevřeno u nás vydávají své knížky většinou neznámí autoři a vlastně samonákladem, protože si všechno platí. Co je zajímavé, a já jsem ráda, většinou se mě neprosí o nějaké rady a zásahy do textu. Já ty rukopisy raději nečtu, ale nechám je opravit redaktorkou a hlavně je vydám. Je-li knížka v podstatě hotová, tak vyjde z tiskárny do dvou měsíců. A proč je nečtu? Aby mě netrápilo, pokud by mě jejich styl psaní otrávil nebo dráždil či nudil, což bývá u začátečníků značné riziko. V několika případech jsem neodolala, protože mě lákalo téma, ve dvou případech jsem cosi doporučila, například pomohla autorce – kamarádce vymyslet názvy kapitol a text uspořádat. Nevkládám do jejich publikací peníze, tak jen udělám všechno pro to, aby se knížka ocitla na pultech nebo aby se hlavně jim líbila, pokud si ji celou odeberou pro své přátele a příbuzné. V několika případech ty knížky buď spontánně nebo díky autorově šikovnosti zaznamenaly úspěch, psali si o ně i recenzenti, vstoupily do klání o nějakou literární cenu. Řekla bych, že se to především nepozná, že si autor platil náklady. Takže to nikdo neřeší. Kniha má v tiráži nakladatele s desetiletou praxí, většinou jméno redaktorky, a kdo knížku zaplatil, je každému celkem jedno. Že i renomovaná nakladatelství vydají občas z mého nebo Vašeho pohledu mizernou knížku, to je fakt. Ale jak jsem už říkala, ve hře je subjektivita, objektivně knížku posoudit nelze. I velikán české literární kritiky F. X. Šalda se občas seknul a nepřijal, přímo odsoudil spisovatele, o jejich kvalitě a významu není pochyb. A naopak, pochválil třeba autora, kterého literární dějiny pak zanesly prachem.

Je možné knihu vydanou samonákladem efektivně prezentovat veřejnosti?

Za přispění nějakého svého, veřejně známého objevitele, ano. Mě objevil, a pěkně o mém, na koleně vydaném románu napsal do časopisu Týden Vladimír Just, jako další sudička nad kolébkou Bereme, co je stála Jana Klusáková a také Ivan Klíma, který mě pochválil v časopisu Xantipa a v PEN klubu navrhl mé členství. Knížku pak dost propagoval i můj někdejší nakladatel Alexander Tomský, ale to už vyšla v nakladatelství, kterému šéfoval.
Lze šikovně prezentovat jakoukoli knihu, i vydanou za své peníze autorem, ale jestli to bude mít efekt, to rozhodnou čtenáři. Na začátku je vždy pár upoutávek, které mají na svých webovkách distributoři té knížky a vyhledávač je rychle podle názvu najde. Čtenáři si ji mohou u nich rovnou objednat. Proto je také důležité, aby knížku vydalo nakladatelství, které má s distributory smlouvy, jen přes ně se knížky se dostanou do obchodů. Samotný autor, který si knížku vydá úplně sám, s distributory smlouvy nevyjedná, spolupracují jen s nakladateli, nikoli s jednotlivci.
Já osobně na nějaké sebeprezentování moc nemyslím, nikam se necpu. Možná i proto, že jsem jako novinářka měla možnost zblízka pozorovat trapné a komické pachtění po zviditelňování. Pozvánky na besedy se čtenáři nebo výzvy k rozhovoru přicházejí bez mého přičinění.
Neodmítám je, patří to k profesi. A koneckonců mám přirozenou potřebu kontaktovat se s lidmi, natož se čtenáři, s nimiž mě spojuje až spiklenecké pouto.

Paní Nosková, děkuji za rozhovor. Věřím, že čtenáře zaujal stejně jako mě a byl inspirativní pro ty kteří váhají, zda mají nabídnout svůj rukopis některému z nakladatelství, či do knihy vložit vlastní peníze.