Ostatní

Literární překlady a jejich věrnost

1 1 1 1 1 (1 hlas)
žena

Věrnost překladu je velmi obtížná kapitola překladatelské profese, neboť tu neplatí onen proslulý bonmot, že překlad může být buď věrný, nebo krásný, asi tak jako žena. Milan Kundera tento rádoby vtipný bonmot odmítl a nahradil jiným, a sice že jen věrný překlad může být krásný.



Ani jeden z těchto výroků není zcela správný. Obecně lze říct, že nejlepší je překlad kongeniální, jenž je ideálním převodem z jedné kulturní oblasti do druhé při zachování specifičností obou stran kulturních břehů. Můžeme si to představit jako proudící řeku, na níž se díváme ze dvou břehů. Koneckonců i slovo „přeložit“ cosi podobného naznačuje. Co ale přesně znamená „kongeniální“ (sourodý, rovnocenný, přiměřený; stejně nadaný) překlad, je velmi složité – zde odkazuji na rozklad pojmu věrný překlad od Františka Štíchy (Academia 2019). Je třeba si uvědomit, že překlad by měl být co nejpřesnější reprodukcí původního díla, ale především musí být hodnotným literárním dílem českým, jak nás učí literární teoretik, historik a teoretik překladu Jiří Levý. Český jazykovědec a literární historik Vilém Mathesius jasně říká, že podstatou překladu je úsilí o vyvolání uměleckého účinku třeba i jinými literárními prostředky. Zásadou podle něj je, že rovnost uměleckého účinku je důležitější než rovnost uměleckých (tedy jazykových) prostředků.

Rozdíl v práci překladatele odborných, tedy technických, právnických, historických a podobných textů, a překladatele prozaických textů literárních je především v tom, že zatímco první se nemusí zcela vnitřně identifikovat s obsahem textu, který překládá, přestože za něj plně zodpovídá, má druhý možnost se doslova se „svým“ románem sžít, proniknout do jeho hloubky a prožít celý příběh, jako by to byl jeho vlastní život. Navíc může do překladu zapojit svou fantazii, čili je emocionálně mnohem víc vtažen do textu, než kdyby překládal odborný, jednoznačně strukturovaný, byť sebesložitější text, jehož krása může být v přesnosti či logičnosti výrazů a jeho překladatel může mít ze své práce taky velké uspokojení. Ovšem překladatelovo úsilí se tu netýká vnitřních pochodů nebo psychologie postav či dějinných událostí zpracovaných románovým způsobem, jenž nezřídka vypovídá mnohem víc o skutečné podstatě dějů, než to dokáže sebelepší historické či jinak úzce vědecky pojaté pojednání. A zatímco v prvním případě musí být překladatel naprosto přesný a znát význam jednotlivých slov, jak je používají místní odborníci, a přitom přirozeně nezapomínat na správné české vyjadřování a krásu rodného jazyka (nezavádět např. do překladu přemíru pasivních vazeb, jak k tomu svádí třeba němčina), je ve druhém případě určitá volnost přímo žádoucí, aby se dosáhlo už zmíněného uměleckého účinku. Občas je třeba dokonce překládat na základě obrazů či představ, jež původní text v překladatelově mysli vyvolává, a převádět je do mateřského jazyka tak, aby se účinek co nejvíc podobal účinku, jaký vyvolává u čtenáře výchozí text. Takovému překladateli, který má dar představivosti, značně napomáhá i velká sečtělost, a to především v mateřském jazyce, již získává už od raného mládí, a dále samozřejmě i obecné humanistické vzdělání. 

Existují obtížné literární překlady, jichž se zdařile zhostí jen velmi zkušení překladatelé s příslušnou dávkou nadání. Dokonce lze s jistou nadsázkou říct, že u některých překladů lze poznat, kdo je vypracoval, jinými slovy že jiný překladatel by možná dílo přeložil jinak. Nemělo by to tak být a záleží do značné míry na originálu. U některých vynikajících děl si nelze ani představit, že by je bylo možné přeložit různě, jak dobře a přesně vystihuje jejich jazyk autorovy myšlenky. U takových knih je nanejvýš důležité, aby celkové vyznění překladu pokud možno co nejlépe odpovídalo jazykovému i kulturnímu projevu originálu, aby se dojem českého čtenáře co nejvíce přibližoval dojmu, který má čtenář v původním jazyce. Je to ideální představa, ale ideály jsou od toho, abychom se k nim pokud možno co nejvíce přibližovali, aniž jich kdy opravdu dosáhneme.


Soutěže

Aktuality

  • Česká vlna

    Česká próza je na vzestupu. Sílí zájem čtenářů, zvyšuje se kvalita knih a stoupá zájem kritiků. V řebříčcích prodejnosti české knihy suverénně porážejí ty zahraniční. A objevují se stále noví autoři, nové knihy a nové příběhy, o které je zájem i za našimi hranicemi. Nakladatelství Host a Centrum současného umění DOX v Praze proto připravily na sobotu 23. listopadu program, který čtenářům umožní setkat se s oblíbenými autory při netradičně pojatých besedách.

    Číst dál...  
  • Čtení s Robertem Fulghumem

    Americký spisovatel Robert Fulghum má ve veliké oblibě Českou republiku. A Česká republika má ráda tohoto autora. Fulghum se proslavil především svými knihami s drobnými úvahami. Letos na podzim vyrazil po naší zemi na turné, na němž svým čtenářům představuje druhý díl trilogie Opravář osudů. Tato knižní série je jedinečná tím, že vyšla pouze u nás – vypráví totiž o Češích pro Čechy.

    Číst dál...  

Nové komentáře

Doporučujeme

Z čtenářského deníku

  • Jarmila Glazarová: Vlčí jáma

    Jana, která osiřela po první světové válce, se dostává k adoptivním rodičům, kteří žijí ve Slezsku a jsou bezdětní. Jana se stává ošetřovatelkou své adoptivní matky, stará se o domácnost a snaží se své nové rodině být užitečná. Postupem času ale odhaluje tajemství tohoto nesourodého páru. Na první pohled totiž vypadají Klára a Robert šťastně, na ten druhý je ale vidět, že tento pár rozhodně šťastný není.

    Číst dál...  
  • Drašar

    Nacházíme se v době, kdy je český jazyk považován za mluvu vesničanů. Čeština je vytlačena z nejvyšších společenských funkcí, kultury i státní správy. Na školách se vyučuje německý jazyk, jazyk vzdělanců. Dochází k velké germanizaci (poněmčování) společnosti… A do této doby se narodí Josef Václav Michl. Dlouho očekávaný syn, kterému jsou předurčeny velké skutky a který se má stát chloubou rodiny.

    Číst dál...  

Přihlášení