Lidojedství Václava Hubingera

Recenze

Vytvořeno 7. 3. 2011 1:00

Autor: Alena Oudová

Na „stará“ kolena jsem se rozhodla odsunout vzorce, čísla a grafy, které mě provázejí celý život a ke kterým chovám výjimečný vztah (ač jsem se zatím nerozhodla, zda je to vztah veskrze kladný nebo spíše záporně laděný), a končící studium ekonomie doplnit začínajícím studiem antropologie.

Po téměř pěti letech vysokoškolského studia tak mohu konstatovat, že studuji něco, co mě baví, a to nejen pro látku samotnou, ale také proto, že se dostanu k velice zajímavým literárním dílům, která bych si za jiných okolností pravděpodobně ani nepřečetla, přičemž bych možná ani nevěděla o tom, že existují.

Posledním takovým dílem, které ve mně zanechalo silné emoce a po jehož odložení jsem musela ještě nějakou dobu tiše sedět a přemýšlet, bylo dílo Václava Hubingera Lidojedství. Hubinger ve své knize líčí nejen samotný pojem, který už při jeho vlastní interpretaci budí v lidech zpravidla hrůzu, zděšení a odpor, ale jde hlouběji a představuje situace a tradice, které se s lidojedstvím, chcete-li kanibalismem, úzce pojí.

Ač je kanibalismus pojmem, který je pro současnou západní a vůbec současnou moderní společnost v podmínkách sociokulturních tradic naprosto nepřijatelný, popisuje Hubinger společnosti, které se k lidojedství uchylovaly právě na základě tradice. Věřily totiž tomu, že pozří-li maso svých zemřelých, uchovají duši člověka navěky. Z jejich strany to byl výraz úcty a posvátné bázně.

Kniha vypráví příběhy, kdy museli moderní lidé moderní doby přistoupit k tomu, aby pozřeli lidské maso. Neučinili-li by tak, sami by zahynuli. Zda je takový čin ospravedlnitelný v očích dnešní společnosti, to ať zůstane na individuálním posouzení.

Asi nejznámější z příběhů o lidech, kteří přežili jen díky tomu, že se uchýlili ke kanibalismu, je ten, který prožili studenti z Montevidea v roce 1972 v chilských Andách. 13. října 1972, cestou k ragbyovému zápasu do Santiaga de Chile, se jejich letadlo zřítilo ve špatném počasí v Andách. Záchranné práce trvaly osm dní, ale nepřinesly žádný výsledek – patnáct členů mužstva, 25 jejich přátel a příbuzných a pět členů posádky zmizelo (…)Devětadvacet lidí zemřelo při nehodě nebo brzy po ní. Ostatní přežili jen proto, že se měli kde ukrýt před zimou, že jim sníh poskytoval dostatek vody a že měli co jíst. Zásoby neměli žádné, jen trochu čokolády a pár lahví vína, když nebudeme počítat spoustu cigaret. Když se zdálo, že budou muset zemřít hladem, protože očekávaná pomoc nepřicházela, rozhodli se jíst maso ze zemřelých přátel a příbuzných.
(Hubinger, Václav. Lidojedství. Praha: Public History 1996, s. 77.)

Hubinger nepředkládá závěry, neospravedlňuje, ale ani nekárá. Příjemně čtivou formou provází čtenáře zcela neznámých a diametrálně odlišným světem a poodhaluje oponu, která po mnoho let zůstávala zatažena. Ukazuje, že lidojedi nás provázejí již od dětství, kdy nám naši rodiče vyprávěli pohádky. Vzpomeňte si na zlou babu jagu, na upíry, na obry. Moderní pohádky je vykreslují mnohdy velmi odlišně od původního pojetí těchto stvoření, které bylo veskrze zlé a zákeřné.