Stanislava Jarolímková: Jak to bylo se zázraky

Je známo, že nevysvětlitelné záhady a s nimi spojované zázraky přitahují lidi po staletí. Jestliže jste fandou tajemna, libujete si v záhadách všeho druhu a pokládáte si otázku, zda vůbec existují zázraky, zkuste nahlédnout do nové knihy české spisovatelky a novinářky Stanislavy Jarolímkové s názvem Jak to bylo se zázraky aneb Co v záhadologiích nebývá, kterou letos vydalo nakladatelství Motto.

Sama Jarolímková ke vzniku své knihy dodává:

„Dovolím si tvrdit jen to, že jsem hledala nikoli senzace, nýbrž pravdu, ačkoli vím, že ve srovnání se záhadami a zázraky se pravda může jevit jako pěkně nudný patron.“

Začtete-li se do knihy Jak to bylo se zázraky, najdete zde vysvětlení toho, jak to vlastně bylo s anděly, čerty a peklem, biblickými zázraky, čarodějnicemi, Hitlerem a nadlidmi, chytáním střel anebo Ježíšem, jeho činy, jeho smrtí a jeho rodinou.

Kniha vám rovněž dá odpověď na otázky, proč v divadelních hrách o pekle hráli kuchaři, jakou roli v čarodějnických procesech sehrálo obilí, proč nacisty zajímal Tibet nebo proč je téměř jisté, že Vánoce nepřipadají na Ježíškovo narození a že se Ježíšek narodil v jeskyni.

V knize Stanislavy Jarolímkové se také dozvíte, že Adolf Hitler nejraději četl Karla Maye, neměl rád dobrodružné romány, ale zbožňoval detektivky a nadšeně fandil myšáku Mickeymu. Jistého kamnáře, který po známých vyprávěl o tom, jaké knihy v Hitlerově knihovně viděl, prý dokonce poslal do koncentračního tábora.

Autorka se rovněž snaží rozšifrovat poslání „tajemného“ nacistického šlechtického programu Lebensborn, jehož zrůdní a zvrhlí propagátoři tvrdili, že když se podařilo vyšlechtit druhy zvířat vybavené vybranými vlastnostmi, podaří se to také u lidí. Jarolímková tvrdí, že od roku 1936 až do konce druhé světové války se v domovech Lebensbornu narodilo přes sedm tisíc „správných“ dětí.

„Tyto bývalé děti, pocházející z různých zemí okupovaných Německem se poprvé sešly 6. listopadu roku 2006 ve východoněmeckém městě Wernigerode. Shodly se většinou na tom, že o ně sice bylo po materiální stránce dobře postaráno, ale pokud byly odebrány svým vlastním matkám a dány k adopci do německých rodin, po celý život se s tím nedokázaly vyrovnat. A pokud se narodily v domech Lebensbornu, pak (alespoň některé) byly po skončení války perzekvovány.“

V knize najdete také odpověď na otázku, jaký byl nejčastější dopravní prostředek čarodějnic. Samozřejmě, že koště. Podle jedné verze proto, že běžné koště, zhotovené zpravidla z březových větví, kdysi vlastnila každá žena. Podle další verze tato skutečnost souvisela s živým plotem z březu, bezu, lísky nebo hlohu, kterým lidé v minulosti ochraňovali svá obydlí před nepřáteli i divokými zvířaty.

„Protože staré ženy dřevinám rozuměly a využívaly jejich léčivé účinky, začaly být s těmito ploty, které jim sloužily coby „lékárničky“, spojovány a dostaly kvůli tomu například v němčině označení die Heckensitzerin (tj. ta, která sedí v křoví), z nějž se později vyvinulo slovo die Hexe (čarodějnice).“

Podle třetí verze se koštěti dostalo pochybné cti proto, že při starých rituálech plodnosti a úrody s ním (a s vidlemi či tyčemi) chodívali lidé na pole, kde kolem něj tancovali a přitom skákali do výšky, aby naznačili, jak vysoko má růst obilí.

Autorka svoji knihu doplnila také množstvím ilustrací. V publikaci zabývající se záhadami a tajemnem najdete na třicet pět map, čtyřicet sedm kreseb i třicet tři barevných fotografií.


Knihu Jak to bylo se zázraky vydalo nakladatelství Motto.