Recenze: Odborná literatura

Recenze: Zdeněk Hojda, Marta Ottlová, Roman Prahl – Světlo, stíny a tma v české kultuře 19. Století

1 1 1 1 1 (0 hlasů)

Už bezmála čtyři desetiletí se v Plzni každoročně scházejí badatelé z nejrůznějších oborů, aby rokovali o rozličných podobách předminulého století - a jejich příspěvky se zpravidla dočkaly i knižního vydání. Nejnovější sborník nazvaný Světlo, stíny a tma v české kultuře 19. století vyšel před několika týdny opět zásluhou nakladatelství Academia.


knihaNepředstavujme si statě rozsáhlé a zásadního významu, většinou se jedná o texty zaplňující zhruba desítku tiskových stran, málokdy více – už z toho je patrné, že autoři zkoumají ponejvíce jednotliviny, všímají si všelijakých svérázů a osobitostí, dnes často již pozapomenutých, které dotvářely kolorit zvoleného období. V několika případech pisatelé předložili úryvek z větší teprve chystané práce. Ze čtyřiadvaceti uveřejněných zamyšlení, někdy bohatě ozdrojovaných a vybavených množstvím odkazů (takže čtenář, pokud by chtěl, může vcelku pohodlně pátrat dál), snadno vyvodíme, že autoři pokryli nejširší možný tematický rozptyl.

Zadání totiž pojali jak doslovně (a zabývali se třeba osvětlením venkovských jizeb i městských ulic, případně divadla), tak v přeneseném významu, kdy osvětleny či naopak ztemněny mohly být pohledy na sporné dějinné události, na diskutabilní osobnosti, na umělecká řešení, ať již se týkala výtvarného umění, literatury nebo třeba architektury, dokonce problesknou optické přístroje, různá kukátka i laterna magica, jako předmět literárního zájmu.

Hned na počátku si můžeme přečíst studie, které se váží k ideologickému dopadu. Výmluvný je třeba průzkum působení Jiráskova románu Temno (knižně 1915), nejen čtenářsky interpretovaného jako dobově aktuální podobenství - vždyť zuřila první světová válka! - o duchovní i náboženské porobě, která sužovala český národ. Navíc se dovíme, že Jirásek měl své předchůdce (i následovníky), kteří třaskavou koncepci ujařmeného národa s větším či menším zdarem rozvíjeli.

S tím souvisí i článek pojednávající o tmářství - a za tmáře byli odjakživa, jak naznačuje i epigram Havlíčkův, považováni zejména jezuité neboli Tovaryšstvo Ježíšovo. Jezuitský řád byl na sklonku 18. století dokonce zrušen, po několika desetiletích se však dočkal svého obnovení, ovšem veskrze negativní stereotyp, skrze který byli jezuiti trvale vnímáni, setrval nadále. A nic na tom nezměnil ani pozitivně idealizovaný obraz národně smýšlejícího barokního jezuity Balbína coby pověstné bílé vrány.

Pojem světla či naopak temnoty se však mohl vztahovat i k lidskému nitru. Takže šílet mohli nejen sebevrazi, ale také operní hrdinové (či ještě častěji hrdinky, zmítané jak věšteckým nadáním, tak tíhou zlé minulosti). Ovšem obdobné duševní rozpoložení sužuje rovněž postavy jak romanet Jakuba Arbese, tak hrůzostrašných povídek E.A.Poea – fantastika v nich je podmíněna zjitřeným stavem vypravěčovým. Právě dovedné balancování na hraně mezi „reálným“ nadpřirozenem a zkresleně subjektivním vnímáním nějak postiženého jedince bylo v domácí i světové literatuře zužitkováno mnohokrát, připomínám aspoň pověstný román (i film) Rosemary má děťátko.

Z dávnověkých folklórních tradic se vynořuje i zlověstná postava vodníka, jakoby lákajícího omámené nešťastníky (najmě ženy a dívky) do zkázonosných vodních hlubin.  Je zajímavé, že vodník si podnes uchovává děsuplný či aspoň hrozivě tragický rozměr coby zosobnění hrozivé temnoty, aniž by v lidovém ztvárnění prošel pohádkovým zjemněním, jak se přihodilo jiným podobně děsivým postavám a zápletkám s nimi spojeným. Jistě má na tom svůj podíl kanonizace vodníka v Erbenově Kytici. Vlastně až v době relativně nedávné jsme se dočkali televizních pohádek s dojemně komickými vodníky-nešiky, případně úspěšné komedie Jak utopit dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách, kde nadpřirozené bytosti podlehly vymoženostem i lákadlům moderní civilizace, ochotny stát se plnohodnotnými lidmi.

Mezi čtenářsky nejpřitažlivější považuji výpravy do všedních dnů dávno odvátého věku. Podrobně se třeba seznámíme s tím, jak se svítívávalo v (především vesnických) domácnostech před zavedením elektřiny – a uvědomíme si, jak nepřesné či dokonce zavádějící jsou naše představy o zdánlivě idylických zimních dnech. Používaly se hlavně louče poskytující trochu mihotavého světla, petrolejka se prosazovala více než váhavě.  Také si sotva představíme, že až do 19. století tonuly vesnice i města v naprosté tmě, osvětlovány nanejvýš měsíčním úplňkem; všudypřítomnost temnoty pak snadno probouzela děsivé vize ďábelských zjevení. Veřejné osvětlení, nejprve plynové, bylo dlouho považováno za marnotratné a prosazovalo se jen zvolna – kupříkladu v Praze se první pouliční plynové lampy rozžehly v roce 1847. Elektřina se začala uplatňovat až o půlstoletí později…

Název: Světlo, stíny a tma v české kultuře 19. století
Uspořádali:    Zdeněk Hojda, Marta Ottlová, Roman Prahl
Nakladatelství    Academia
Místo vydání    Praha
Rok vydání    2018
Vydání    1.
Počet stran    320
ISBN/EAN    978-80-200-2819-8
Ediční řada    -

Soutěže

Aktuality

  • Založena Česká akademie komiksu

    V pražském Café Neustadt byla v pondělí 25. června založena Česká akademie komiksu. Smyslem nového spolku je především s větší důstojností i propagací udělovat komiksové ceny Muriel, jejichž vyhlašovatelem od nynějška bude právě ČAK.

    Číst dál...  
  • Vyhlášení cen za českou detektivní literaturu

    Cena Jiřího Marka pro nejlepší detektivku vydanou v roce 2017 putuje k Vilému Křížkovi za historický příběh Smrt má vůni inkoustu (nakladatelství Mystery Press).

    Číst dál...  

Doporučujeme

Nové komentáře

Z čtenářského deníku

  • Jarmila Glazarová: Vlčí jáma

    Jana, která osiřela po první světové válce, se dostává k adoptivním rodičům, kteří žijí ve Slezsku a jsou bezdětní. Jana se stává ošetřovatelkou své adoptivní matky, stará se o domácnost a snaží se své nové rodině být užitečná. Postupem času ale odhaluje tajemství tohoto nesourodého páru. Na první pohled totiž vypadají Klára a Robert šťastně, na ten druhý je ale vidět, že tento pár rozhodně šťastný není.

    Číst dál...  
  • Drašar

    Nacházíme se v době, kdy je český jazyk považován za mluvu vesničanů. Čeština je vytlačena z nejvyšších společenských funkcí, kultury i státní správy. Na školách se vyučuje německý jazyk, jazyk vzdělanců. Dochází k velké germanizaci (poněmčování) společnosti… A do této doby se narodí Josef Václav Michl. Dlouho očekávaný syn, kterému jsou předurčeny velké skutky a který se má stát chloubou rodiny.

    Číst dál...  

Přihlášení