Jiné učení

Recenze

Vytvořeno 8. 7. 2015 3:00

Autor: Radovan Kolbaba

Učení. Jednoduché slovo pro ne vždy jednoduchou činnost. Učení nás povýšilo nad ostatní druhy savců a nejenže je v našem životě nevyhnutelně přítomno, ještě jsme k němu, alespoň v dětství, ponoukáni rodiči i státem. Pro mnohé se tak stane učení nepříjemnou ohavností zahrnující hodiny rutinního sezení a memorování všeho možného a často i nemožného. Jenže takové učení nejenže nebaví, ono ani moc nefunguje, stejně jako mnohá obecně známá doporučení o vlastním klidném místě, soustředění se na jeden učební předmět nebo brzkém opakování.

Američan Benedict Carey se rozhodl tyto mýty jasně vyvrátit. Hledal tedy výzkumy zabývající se pamětí, spánkem, rozptylováním se při učení či dělením času během učení. A v knize Jak se učíme s podtitulem Překvapivá pravda o tom, kdy, kde a jak se učíme prezentuje jejich mnohdy nečekané závěry.

Benedict Carey není ani pedagog, ani vědec. Autor knihy se živí jako novinář a píše pro New York Times. Své motivy k zájmu o proces učení i napsání knihy o něm shrnuje v úvodu. Popisuje svoji životní cestu od dětství, kdy učení obětoval spoustu času i energie, po léta na univerzitě, kde jeho horlivost notně ochabla. Sám si tak bezděčně vyzkoušel hned několik způsobů učení a zájem o to, jak s co nejmenší námahou získat co nejvíce vědomostí, ho již neopustil.

Kniha je rozdělena do čtyř částí, jež se snaží postihnout proces učení od fungování mozku a ukládání nových informací po nevědomé zpracovávání dat během spánku. V průběhu knihy Carey představuje řadu vědeckých studií, jež se zabývají tématy jako je rozptýlené učení či vyrušování během učení, a prezentací jejich výsledků nabourává tradiční představy o vhodných metodách učení. Často poukáže na neefektivitu některého z obecně přijímaných a doporučovaných způsobů, a naopak vysvětlí užitečnost činnosti, která je považována za učení škodlivou. Vzhledem k povaze knihy je potřeba přistupovat k jejím závěrům kriticky, Carey si pochopitelně vybírá pouze výzkumy potvrzující jím zkoumané teorie. Svoji předpojatost však americký novinář bez okolků prozrazuje již na počátku knihy a vyzývá čtenáře, aby měl charakter jeho výkladu na paměti a sám o něm přemýšlel.

Možná i díky tomu, že Carey stojí mimo vědeckou a učitelskou komunitu, zachovává si odstup od zpracovávaného tématu a jeho výklad je příjemně civilní bez zbytečných složitostí. Pokud již autor musí užít výraz, nepatřící do slovníku běžného čtenáře, jasně vysvětlí jeho podstatu.

Součástí knihy jsou také občasné úkoly podněcující paměť a především logické myšlení. Carey je nepoužívá jen jako zpestření, naopak jsou podstatnou součástí výkladu, na kterých se snaží demostrovat či vysvětlit některá fakta. Někoho může rozzlobit, že se autor neobtěžuje přidat k úkolům i konečné odpovědi, ale ty nejsou zdaleka tak důležité, jako mentální námaha, kterou musí čtenář vynaložit, ať už úspěšně či neúspěšně, na jejich řešení. Ostatně v době internetu si je může  rychle vyhledat sám.

Drobnou vadou na kráse jinak podnětné knihy jsou občasné překlepy či chyby, které utekly korektorovu oku. Například: „Je to jen jeden rok v rychlém a neustále se měnícím tanci.“[1] Nebo: „Ale existuje ještě jedna technika a ta souvisí s dlouho zapomenutou studií s měkkými míčky.“[2] Naštěstí jich ale není mnoho a jen výjimečně odtrhnou pozornost čtenáře od textu.

Jak se učíme z nakladatelství BizBooks je kniha zabývající se přístupy k učení a představuje výzkumy o učení, které nastavují této nezbytné lidské činnosti trochu jiná zrcadla, než na jaká jsou studenti po celém světě většinou zvyklí. Pomocí svěžího srozumitelného výkladu udržuje pozornost čtenářů a nabízí jiný pohled na vhodné způsoby učení se.

[1] CAREY, Benedict. Jak se učíme – Překvapivá pravda o tom, kdy, kde a jak se učíme. 1. vyd. Brno: BizBooks 2015, 243 s. ISBN 978-80-265-0349-1, s. 166.
[2] Tamtéž, s. 168.