Recenze: Odborná literatura

Bejt, k sakru, nesmrtelnej

1 1 1 1 1 (1 hlas)
il

Znáte ten pocit. Děje se člověku zpravidla po souloži. Taková příjemná únava naplněná energií. Vydanou a zároveň přijatou energií. Jeden by to nazval prvotním impulzem ke stvoření existence. A teď se to v člověku mele a on přemejšlí kam s tím. Vždyť by s takovou energií šly přenášet hory, světadíly a sem tam snad i nějaký vznosný myšlenky. To je okamžik, kdy kdekoho napadne lakomý a sobecký – bejt tak, k sakru, nesmrtelnej. Žádná výměna generací, zapomeňte. Jsem tady a nikdo se mnou nehne, ani kdyby mě na nebesích čekal samej zákusek a žádná kulajda nebo držková nebo, do pekel s tím, pečenej, fuj tajksl, květákovej mozeček. Radši tady v bahně, než tam v sametu. A vztyčit prostředníček. Smrt je pro holky, správnej chlap prostě neumírá. Nazdar.


knihaTom Robbins je… a dá-li pánbů, bude tady dalších tisíc let. On je přece tím, kdo vymyslel způsob, jak se tý protivný smrtce vyhnout. Sakra na hodně dlouho. Co to kecám, na furt.

Při pohledu na parte nejzavilejšího nepřítele člověka taky napadne, že to tady není až tak k zahození. A budoucí generace ať táhne, nikdo vo ni nestojí. Huš. Seřadit se před potratovou klinikou. Bez otázek. A bez komentáře. Nekraďte mi můj prostor. Pohřeb je nechutnej rituál. Dobře, ne až tak, uvolňuje byty. Vlastní pohřeb je nechutnej rituál. Snad ještě nechutnější, když si na něj člověk zaživa nenašetřil. Umírat obklopen sliby nastupující generace. Umírat obklopen lží a prázdnotou. A ještě v recyklovatelnym pytli.

Tom Robbins patří mezi novodobé filosofy, kteří nemají potřebu pustě mudrovat nad tím, že jsoucno jest snem a sen je jen snem ve snu a vše je v bohu a to včetně včerejší nedojedené večeře, a není-li vše v bohu, je to, s prominutím, v prdeli. Tom Robbins nementoruje, Tom Robbins vypráví filosofii. Přirozenou a lidskou, přirozeně a lidsky. Plynoucí filosofii, která prýští z vnitřku žití. Nikoliv, jak je ve filosofických kruzích často k vidění, která popisuje zvnějšku, nechápavě, bez porozumění, bez prožití, bez ponožek. Nestačí přece chápat, člověk musí žít. Pojmy nejdou prožít. Pojmy se dá pouze poukazovat na to, co by se mělo prožít, a co člověk neprožije, to s hrůzou, jako do klece v ZOO, zařadí právě do kolonek pojmů a dojmů. Jen pro ten efekt definice. Jakéhosi předstírání, že jsme nad věcí. My… ano. Kdo jiný také, že ano.

Domorodé, necivilizované kmeny mají mezi sebou jedince, který převzal roli vypravěče. To on, když svět zahalí hnusný příkrov tmy, vypráví kmeni u ohně příběhy, z nichž běhá mráz po zádech, jež rozesmějí, nadchnou, poučí, ukážou, pobaví. Takový člověk musí být mistr. Jeho slova musí mít moc. Ba snad až magickou. Musí upoutat a svázat posluchače, dovést člověka za ruku uší do jiných životů, světů, situací. Takový člověk byl mezi svými lidmi vážený. A nějak podobně bychom si měli, jakožto s napětím naslouchající lidstvo, vážit Toma Robbinse. Patří mezi nemnoho těch, kteří když promluví, litosférické desky umlknou, ptáci slehnou v hnízdech, lidé utiší válečné stroje. Protože promluvil Vypravěč. Někdo, kdo svým příběhem mění naše příběhy. Naslouchejme, když je čemu.

Červená řepa je ze všech zelenin nejvášnivější. Ředkvička je možná horečnatější, avšak její žár plane chladným plamenem úzkosti a nikoliv vášně. Rajčata jsou sice dostatečně bujará, ale zase se vyznačují jistou lehkomyslností. Řepa je smrtelně vážná.
Slovanské národy získaly své tělesné vlastnosti díky bramborám, svůj doutnající neklid od ředkviček a svou vážnost z červené řepy.

Staré ukrajinské přísloví praví: „Příběh, který začíná řepou, končí ďáblem.“
Nezbývá nám než to risknout.[1]

ROBBINS, Tom. Parfém bláznivého tance. Vyd. 3. Praha. Argo, 2015, 368 s. ISBN 978-80-257-1442-3
[1] tamtéž; str.11-12

 

Soutěže

Aktuality

  • Založena Česká akademie komiksu

    V pražském Café Neustadt byla v pondělí 25. června založena Česká akademie komiksu. Smyslem nového spolku je především s větší důstojností i propagací udělovat komiksové ceny Muriel, jejichž vyhlašovatelem od nynějška bude právě ČAK.

    Číst dál...  
  • Vyhlášení cen za českou detektivní literaturu

    Cena Jiřího Marka pro nejlepší detektivku vydanou v roce 2017 putuje k Vilému Křížkovi za historický příběh Smrt má vůni inkoustu (nakladatelství Mystery Press).

    Číst dál...  

Doporučujeme

Nové komentáře

Z čtenářského deníku

  • Jarmila Glazarová: Vlčí jáma

    Jana, která osiřela po první světové válce, se dostává k adoptivním rodičům, kteří žijí ve Slezsku a jsou bezdětní. Jana se stává ošetřovatelkou své adoptivní matky, stará se o domácnost a snaží se své nové rodině být užitečná. Postupem času ale odhaluje tajemství tohoto nesourodého páru. Na první pohled totiž vypadají Klára a Robert šťastně, na ten druhý je ale vidět, že tento pár rozhodně šťastný není.

    Číst dál...  
  • Drašar

    Nacházíme se v době, kdy je český jazyk považován za mluvu vesničanů. Čeština je vytlačena z nejvyšších společenských funkcí, kultury i státní správy. Na školách se vyučuje německý jazyk, jazyk vzdělanců. Dochází k velké germanizaci (poněmčování) společnosti… A do této doby se narodí Josef Václav Michl. Dlouho očekávaný syn, kterému jsou předurčeny velké skutky a který se má stát chloubou rodiny.

    Číst dál...  

Přihlášení