Recenze: Odborná literatura

Architekt je zedník, který se učil latině

1 1 1 1 1 (13 hlasů)
il

Nakladatelství Pragma pokračuje ve své loosovské sérii. Po vzpomínkových knihách Claire a Elsie, manželek Adolfa Loose, vyšly architektovy proslulé Řeči do prázdna.


knihaBrněnského rodáka v tomto případě reprezentují texty vycházející v letech 1897 – 1900 coby eseje reagující na aktuální společenské dění. Rozumí se, že předmětem Loosových úvah byly nejčastěji problémy soudobé kultury. Prostor pro svérázné názory a provokativní kritiku poskytlo architektovi hned několik periodik: týdeník Die Zeit, časopis Waage a nejvíce pak deník Neue Freie Presse, který angažoval Loose jako komentátora velké Jubilejní výstavy v roce 1898. Součástí sebraných textů je i proslulý fejeton O bohatém chudákovi psaný pro Neuer Wiener Tagblatt roku 1900.

Vedle mnoha jiných témat se jako červená nit vine knihou problematika řemeslné práce. Úspěchy nebo úpadek v oborech truhlářství, oděvnictví, šperkařství a samozřejmě stavebnictví zaměstnávaly architektovu mysl takřka neustále. Dokonce u něj nacházíme zárodky teoretických východisek pro definici kýče, který zaměstnával teoretiky umění a kultury až v postmoderní době. Začtěte se do některého článku ostře argumentujícího proti používání náhražek kvalitního materiálu nebo zesměšňujícího bezduchý eklekticismus (např. Interiéry, Prádlo, Nábytek nebo téměř manifestační text Zásada pokrývání). Budete zaskočeni mírou aktuálnosti těchto víc než sto let starých názorů.

Nesnášel architekty „od papíru“, všechny ty vysoce proškolené umělce. Školství se prý zcela odloučilo od reality všedního dne a proto není divu, že světem kráčí producenti neupotřebitelných, přeestetizovaných objektů a stavitelé dehumanizovaných budov bez ohledu na individuální potřeby svých obyvatel. Místo toho, aby sloužili, vzali si architekti a výtvarníci užitkových předmětů lidi a jejich potřeby jako rukojmí pro předvádění svého školou nabubřelého sebevědomí. Více o tom Anglické školy v Rakouském muzeu nebo Výstava Školy uměleckých řemesel.

(Nejen) v módě a oděvní kultuře výrazně, až otravně, preferoval anglosaské tradice. Jen stěží bychom hledali něco, co se mu líbilo a přitom nešlo o předmět anglické nebo francouzské provenience. Vcelku vstřícný byl i k tendencím přicházejícím z USA. Při četbě Řečí do prázdna místy chápeme Loosovy odpůrce, kteří mu vyčítali zahleděnost do západních vzorů a malou podporu domácí produkce. On se hájil tím, že být moderní znamená mít kosmopolitního ducha a vstřebávat inspirativní vlivy odevšad, kde to za něco stojí. Zatímco omezení se na to, co mám pod nosem, v jakékoli kvalitě, je výrazem zpátečnické krátkozrakosti.

Fascinace pokrokem se projevuje údernou rétorikou plnou vykřičníků a často i neurotickou větnou skladbou. Jakoby Loos naléhavost svých přestav o moderním člověku a jeho době chtěl za každou cenu prosadit. Místy máme pocit, že kdyby slovutný pan architekt stál pobíž, nejspíš by celý text vykřičel čtenáři do tváře cloumaje jeho rameny. Pro milovníky Loosovy architektury a ctitele jeho teoretických východisek jde o povinnou literaturu, ostatní se minimálně pobaví nad názorovou vypjatostí a třeba najdou chuť podívat se do historie na prezentovaná díla Jubilejní výstavy, o kterých tu převážně byla řeč.

LOOS, Adolf. Řeči do prázdna 1897-1900. Překlad Ivana Kraus. Praha: Pragma, 2014. 149 s. ISBN 978-80-7349-404-9.

Soutěže

Aktuality

  • Vyhlášení cen za českou detektivní literaturu

    Cena Jiřího Marka pro nejlepší detektivku vydanou v roce 2017 putuje k Vilému Křížkovi za historický příběh Smrt má vůni inkoustu (nakladatelství Mystery Press).

    Číst dál...  
  • 100 let, 100 knih

    Oslavy stého výročí republiky jsou za námi. Alespoň v Brně, kde se ve dnech 26. května – 17. června 2018 konal festival Re:publika. Brněnské výstaviště v těchto dnech ožilo nebývalým množstvím akcí, kromě klasických výstav prezentujících různé obory si tu mohli návštěvníci zajít na koncert, taneční party, přednášku nebo autorské čtení. A právě na literární sekci se podíváme blíže.

    Číst dál...  

Doporučujeme

Nové komentáře

Z čtenářského deníku

  • Jarmila Glazarová: Vlčí jáma

    Jana, která osiřela po první světové válce, se dostává k adoptivním rodičům, kteří žijí ve Slezsku a jsou bezdětní. Jana se stává ošetřovatelkou své adoptivní matky, stará se o domácnost a snaží se své nové rodině být užitečná. Postupem času ale odhaluje tajemství tohoto nesourodého páru. Na první pohled totiž vypadají Klára a Robert šťastně, na ten druhý je ale vidět, že tento pár rozhodně šťastný není.

    Číst dál...  
  • Drašar

    Nacházíme se v době, kdy je český jazyk považován za mluvu vesničanů. Čeština je vytlačena z nejvyšších společenských funkcí, kultury i státní správy. Na školách se vyučuje německý jazyk, jazyk vzdělanců. Dochází k velké germanizaci (poněmčování) společnosti… A do této doby se narodí Josef Václav Michl. Dlouho očekávaný syn, kterému jsou předurčeny velké skutky a který se má stát chloubou rodiny.

    Číst dál...  

Přihlášení