Vaření s úctou: Kuchařka ze Svatojánu

Recenze

Vytvořeno 9. 11. 2014 2:00

Autor: Hana Moualla

Jsou jen dvě knihy, jejichž vydání jsem letos netrpělivě očekávala. Jednou z nich je Kuchařka ze Svatojánu Evy Francové (Motto, 2014). Už nějakou dobu totiž sleduji autorčiny stránky v sociální síti Facebook a ráda čtu její pranostiky a prohlížím fotky různých dobrot.  Tušila jsem, do čeho jdu. Nenásilí, chutě a laskavost... V čem je Kuchařka ze Svatojánu dobrá?

Je především svá. V Kuchařce ze Svatojánu být maso prostě nemůže. Je to dobře. Receptů je spoustu a téměř všechno vypadá lákavě (a to jistě Eva Francová nepoužila žádné speciální laky a světla, aby to 'vypadalo'). Je to především autorčin životní styl a její hodnoty, které tvoří jádro propagace této knihy, byť to nemíním tak, že by kniha nebyla dobrá. Oslovuje mne to, co autorka nezdůrazňuje, ale předává nám to. Radost, lásku a chuť žít. Snad i vrací péči o rodinu na ono čestné místo, které mu patří. Úcta, soucit a přitažlivost - pilíře manželského štěstí, stejně důležité jako zdravé jídlo (konzumované v dobré společnosti). A to, že život každého je věcí našeho rozhodnutí, nikoliv toho, co si budou myslet ostatní lidé. Eva Francová působí autenticky,  nejraději bych se rozjela do jejího domečku...

Která jídla mne zaujala nejvíce? Rozhodně polévky a pečivo. Autorka zařadila velmi krásný text o chlebu od Karla Čapka a to rozhodlo o mojí přízni. Eva Francová mne rozesmála popisem pomazánek: Pomazánky jsou skvělý vynález, protože jejich prostřednictvím do sebe dostaneme spoustu zdravých a potřebných surovin, které bychom třeba jinak nejedli. [1] To souhlasí a úplně mne to rozesmálo, protože občas připravím „neviditelné bylinky“. Naši naději vidím v tom, že si můžeme vše připravit doma, víme, co tam dáváme, takže nás nečeká překvapení, ani noční dušnost (jako ze semínkové pasty ze zdravé výživy, kdy se někdo dost uklepnul pepře a já pak v noci podkládala hlavu třemi polštáři). Zaujala mne také falešná svíčková. Jen si marně lámu hlavu, jakou surovinu použít místo sóji. Protože mezi námi jsou lidé, kteří mají na sóju alergii...

Eva Francová je podepsaná také pod ilustracemi. Vrtá mi hlavou jen jedna věc – podle čeho Eva Francová ilustrace volila? Proč je v knize receptů ten čert? K jednotlivým kapitolám autorka sepsala různě dlouhé texty. Snad úvahy a sdělení, která považovala za nutné nám předat, jako např.: Nezlobte se na děti. Ano, tohle bych podepsala. Občas také zapomenu, že jsem prožila šťastné dětství s klacky a blátem... Když jsem nedávno spěchala na autobus, zahlédla jsem na dětském hřišti tatínka, který seděl na pískovišti a držel v ruce ani ne roční dítě. Dítě písklo. „Ty debile, proč furt musíš kvičet?“ Změřil někdo stresy, kterými prochází dnešní rodina? Uvěřil by někdo, že je taková krutost normální?

Permakultura v praxi, život po svém, laskavost k sobě samým, to je to hlavní, co si odnáším. Knihu si ode mne vypůjčila maminka, prý o tom slyšela, myslím, že si už brzy připravíme první pokrm. Jenže, čím začít? Velmi se mi líbí také poslední kapitola: “Co si můžeme doma udělat sami“. Tuhý parfém mne zaujal, stejně jako kokosový deodorant (ale jak se nanáší na kůži?!). Ne, už vím, nejlepší je doslov. Vaření máme podle autorky brát jako duševní hygienu. Já bych k tomu dodala také jako úkon, do kterého vkládáme lásku. Vaříme-li pro svoje milované, oni vždycky zaručeně poznají, jak jsme se u vaření cítili. Ono se to vždycky odrazí i na tom jídle. Skvělá kniha, určitě jedna z těch, ke kterým se budu vracet. Připomíná mi, že trpělivost při přípravě jídla je nejméně stejně tak důležitá jako dobré suroviny.

[1] FRANCOVÁ, Eva. Kuchařka ze Svatojánu. 1. vyd. Praha: Motto, 2014, 356 s. ISBN 978-80-267-0205-4. Str. 217.