Vytváření nepřítele

Recenze

Vytvořeno 18. 3. 2014 2:00

Autor: Štěpán Ledvinka

Romány Umberta Eca jsou známé svou originalitou i mnohovrstevnatostí a autor je považován za jednoho z nejvýraznějších představitelů postmoderny. Umberto Eco je nejen romanopiscem, ale především literárním vědcem. Od roku 1971 pracuje jako profesor na univerzitě v Boloni. Mezi jeho nejznámější romány, které byly přeloženy do češtiny, jistě patří Jméno růže (v roce 1986 zfilmováno, v hlavní roli Sean Connery), Foucaultovo kyvadlo, Baudolino nebo nejnovější Pražský hřbitov.

Kniha Vytváření nepřítele představuje soubor patnácti příležitostných textů, které autor napsal či přednesl za různých okolností. V úvodu knihy Eco píše, že tento typ textu má několik stu výhodu, že není třeba býti za každou cenu originální a že hlavním záměrem textu je pobavit jak mluvčího, tak posluchače. [1]

Výběr příspěvků je velmi pestrý a každý si v něm najde alespoň jeden, který bude blízký jeho srdci. Texty jsou nejen čtivé (za což jistě část díku patří překladatelkám), svěží, vtipné, ale také promyšlené a duchaplné. V každém z nich se zamýšlí nad danou problematikou, a to svým osobitým stylem.

Mně nemohl v obsahu například nezaujmout příspěvek nazvaný Imaginární astronomie. V knize najdeme mimo jiné i úvahy o Wikileaks (problematika tajných služeb a jejich činnosti), o klenotnicích (zde najdeme i zmínku o Praze, a nejen podrobný přehled památek), o tom, proč lidé cítí potřebu mít nepřítele, o problematice přerušení těhotenství (zde se dozvíme, jaký postoj k této problematice zaujímal už sv. Augustin či Tomáš Akvinský), o Victoru Hugovi nebo hledání ztraceného ostrova (velmi zajímavá kombinace geografie a historie). I z tohoto zkráceného výčtu je patrné, že záběr témat je velmi široký od literatury, etiky přes historii po astronomii. Přesto či právě proto, že jde o příležitostné texty, je z nich patrné, že jejich přípravě se autor věnoval a důkladně se s problematikou seznamoval. Texty mají svou strukturu a logiku. Tím, že se autor nelibuje ve spoustě zbytečných slov, podstata věci si v nich neztrácí a zůstává čtenáři stále na zřeteli.

Jednotlivé úvahy, které jsou nejen zajímavé (a na rozdíl od pana profesora Eca si myslím i originální), čtenáře jistě pobaví. Autor texty bohatě prokládá citáty z děl jiných autorů, které se k dané problematice vztahují. Díky těmto citátům krásně a plasticky ukazuje danou problematiku v kontextu názorů jiných autorů a různých období, jako např. hned v prvním textu Vytváření nepřítele nebo v předposledním Proč nebude ztracený ostrov nikdy nalezen.

Umberto Eco se v tomto případě nesoustředí jen na autory současné či z nedávné minulosti, ale v podstatě v rámci téměř dvoutisícileté historie. Díky tomu je vidět nejen široký záběr jeho znalostí dané literatury a práce s ní ale dává textům další rozměr – současné problémy jsou nahlíženy i pohledem historickým, který nám staré texty umožňují.

Knihu vřele doporučuji, neboť jde o velmi zajímavé a po všech stránkách inspirativní čtení.

Publikace je doplněna reprodukcemi starých ilustrací a rytin, stejně jako další Ecovy knihy. Tyto obrázky zde ovšem neslouží jen jako nějaká dekorace, ale jsou nezbytnou a promyšlenou součástí textu. Technické zpracování knihy je velmi kvalitní a je na něm vidět patřičná péče ze strany nakladatelství.

[1] ECO, Umberto. Vytváření nepřítele a jiné příležitostné texty. Vyd. 1. Překlad Kateřina VINŠOVÁ, Zora JANDOVÁ, Helena LERGETPORER. Praha: Argo, 2013, 246 s. ISBN 978-80-257-0825-5. Str. 7.