Zygmunt Bauman: Tekutá láska

Recenze

Vytvořeno 11. 1. 2014 2:00

Autor: Lenka Kavalířová

Přemýšlení o lásce v dnešním světě - tak by mohl znít podtitul knihy Tekutá láska, kterou v roce 2003 napsal kritik postmoderní morálky a kapitalistického konzumerismu, autor pojmu tekutá modernita (liquid modernity), nositel Ceny Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97,  polsko-britský sociolog židovského původu Zygmunt Bauman.

Úhel pohledu, nebo spíše směr jeho kritiky dnešního pojetí lásky, můžeme vytušit už z úvodu knihy: v postmoderním světě jsou lidé zbaveni pout, čímž vzniká mylný dojem svobody (o tom, jak iluzorní je svoboda v postmoderní technické době, pojednává další Baumanova kniha Tekutý dohled).

Tato svoboda ovšem klade na člověka nároky neustálé volby. Nic není trvalé - vše je tekuté, všechno může být kdykoliv přehodnoceno a opuštěno. Stejně tak lidské vztahy.

Hned v první kapitole předkládá autor svoji (před-moderní) vizi lásky: láska jako zkouška na celý život dokud nás smrt nerozdělí, láska jako otevření se neznámému osudu, láska jako transcendence, nekonečné nutkání tvořit a rodit, láska jako úsilí, pokora a odvaha objevovat neprobádaná území, láska jako péče a snaha chránit, láska jako vztah k radikální jinakosti, nepředvídatelná, neochočitelná.

Oproti lásce staví touhu, která si přeje zbavit se jinakosti, snaží se vlastnit a mít moc, snaží se o prolnutí. A ještě více než touha je v rozporu s před-moderní láskou láska tekutá, postmoderní: vztah jako investice nebo konzumní zboží, které můžeme mít bez touhy a bez čekání, a když přestane být investice výhodná nebo najdeme na zboží závadu, máme plné právo zboží vyměnit nebo přestat investovat.

Postmoderní doba tak opět přináší jen iluzi jistoty - protože se nikdo nechce vázat k nejistému a investovat bez záruky, pojišťujeme se právem kdykoliv ukončit pro nás nevýhodný vztah, popřípadě žít na hromádce nebo každý ve vlastní domácnosti (jako mingles). Protože ale stejné právo má také náš partner, cítíme mnohem větší nejistotu než dříve.

První kapitolu považuji z hlediska tématu za nejdůležitější. Ve zbylých třech kapitolách autor rozpracovává další motivy a dostává se i k problémům, které se lásky zdánlivě netýkají, jako urbanismus, ekonomika nebo mobilní a virtuální komunikace. Všude je ale schopný najít souvislosti. Poukazuje např. na to, jak je snadné se odpojit a opět připojit nebo se separovat od jiných lidí.

Bauman také kritizuje tržní ekonomiku, která se snaží proniknout do všech oblastí života a potlačit komunitu, partnerství, přátelskou výpomoc a lidskou solidaritu ve prospěch zvyšování HDP, jako by to mohlo zaručit štěstí lidí. Platit přitom můžeme i za vyloženě smutné věci jako je rozvodový právník. Kritizuje celý kapitalistický systém, který se podle něho snaží udělat z člověka-partnera a producenta člověka-konzumenta (Homo consumens) - sobeckého tvora, který marně léčí svoji osamělost honbou za co nejvýhodnější koupí.

Ve třetí kapitole Bauman hloubá nad tím, jak těžké je milovat bližního svého. Protože je to v rozporu s našimi přirozenými instinkty, stává se morálka věcí víry a lidskosti. Ani sebeláska podle něho není přirozená, ale je postavená na lásce ostatních k nám. To dává životu druhého člověka cenu a důstojnost. Od morálky a holokaustu se nakonec dostává i k oddělování bohatých a chudých čtvrtí, což považuje za jeden z největších problémů dneška. 

Poslední kapitola pojednává o globálních problémech, jako je uprchlictví (představuje přitom uprchlíky jako průkopníky „tekutého života”, bez identity a v trvalé pomíjivosti), strach z nekontrolovatelnosti globálních elit, a také o problému pravdy a komunikace a o snaze dospět k jednotě lidstva a společnému lidství.

Zde se dostávám k prvnímu problému knihy: zpočátku je text poměrně srozumitelný, v každém odstavci autor přináší nové postřehy, které si každý může okamžitě srovnat s vlastními názory, protože se týkají věcí, které každý zná a prožívá - a souhlasit, nebo ne. Od druhé kapitoly už ale musí čtenář mít znalosti ekonomie, sociologie a dalších oborů. Autor cituje a navazuje na Victora Turnera, Anthony Giddense, Emanuela Lévinase, Sigmunda Freuda, Ericha Fromma nebo Hannah Arendtovou. Nic vám tato jména naříkají? Potom bude váš zážitek z této knihy (zvláště ze čtvrté kapitoly, kterou považuji za nejsložitější) jen částečný.

I přes to, že s Baumanem v mnohém souhlasím a téměř vše ostatní alespoň chápu (vzhledem k jeho životní zkušenosti), musím se pozastavit nad druhým problémem knihy: autor bere svůj pohled na svět příliš samozřejmě. Automaticky předpokládá, že jeho vize lásky, kdy vedle sebe žijí dva lidé v řádném manželství po celý život, je správná a současné pojetí je velmi špatné. Že tedy všichni, kdo se rozhodnou svůj vztah přehodnotit a partnerství ukončit, jednají sobecky nebo jsou pod vlivem konzumní morálky.

Copak ale člověk nemá právo svobodné volby, ke kterému patří i právo změnit svoje předchozí rozhodnutí? Co když člověk v manželství až pozdě zjistí, že sice buduje most, ale na břeh, na kterém nikdy nechtěl být? Nebo proč by nemohlo být alespoň pro některé lidi rozmlžení hranic "zdravé" versus "perverzní" (už jen samotné rozdělování vztahů na tyto dvě kategorie považuji za problematické) nebo tekutost (sexuální) identity lepší než lpění na jejich pevném vymezení?

Nejde mi o to, kde je pravda, ale pouze o to, že autor svůj postoj podsouvá jako jediný správný, aniž by k tomu měl nějaké argumenty. Z tohoto pohledu mi připadají problematické také tyto věty: "Možná že některé opravdické kočky mají... devět nebo ještě více životů a že někteří konvertité opravdu uvěří, že se znovu narodili - pravda je ale taková, že smrt se stejně jako narození odehraje jen jednou." (str. 18) A já se ptám: jak to pan Bauman ví?

I přes tyto dva problémy zůstává kniha Tekutá láska pronikavou analýzou současného světa a současných lidských vztahů. Zygmunt Bauman je ve své kritice přímočarý a odvážný, nebojí se postavit za to, co považuje za správné, a co je podle něho v dnešním světě čím dál víc vytlačováno konzumním způsobem života na okraj: trvalých partnerských vztahů, které jediné mohou v tekuté době být pevným bodem, který každý z nás tolik potřebuje.

Ukázka z knihy:

Po příchodu virtuální blízkosti jsou kontakty mezi lidmi častější a povrchnější, intenzivnější a kratší. Spojení bývají příliš povrchní a krátká na to, aby zkondenzovala v pouta. Soustředí se na aktuální záležitosti a jsou chráněna proti přelévání a angažování partnerů mimo čas a téma psané zprávy - na rozdíl od mezilidských vztahů, které jsou neblaze proslulé svou ohraničeností a nenasytností. ... Krátké návaly virtuální blízkosti po sobě v ideálním případě nenechávají žádné zbytky ani trvalé usazeniny. Ke skutečnému, ale i metaforickému ukončení virtuální blízkosti totiž stačí stisknout jediné tlačítko. ... „Být připojen” je levnější než „být angažován”...
(BAUMAN, Zygmunt. Tekutá láska. O křehkosti lidských pout. Praha: Academia, 2013. s. 69.)

Knihu Tekutá láska vydalo nakladatelství Academia