Nejen eseje o knihách, čtenářích a typografii

Recenze

Vytvořeno 18. 2. 2013 2:00

Autor: Lucie Šimková

V nakladatelství Host vyšla kniha Martina Peciny Knihy a typografie. Pokud čekáte spoustu odbornosti, neznámých termínů a těžkopádných vět, pak máte i nemáte pravdu.

Rozhodně počítejte s termíny, kterým se v odborné literatuře (ať už jakkoliv populární) nelze vyhnout. Na těžkopádné, nesrozumitelné věty, u kterých přemýšlíte, zda jsou ještě vůbec české, můžete naštěstí zapomenout. V úvodu nás autor ujišťuje, že se vynasnaží odbornost snížit na minimum, že jeho snahou není předložit nám typografickou příručku, která by nás mořila a v podstatě znechucovala. Doufá v napsání knihy, která bude odlehčená, trochu zábavná, trochu vědecká, vhodná ke čtení kdekoliv. Své slovo dodržel.

„[…] knížka o typografii nemusí být nutně jen o typografii. Klidně může být trochu o čtení, psaní, pokoře, egu a pokleslé filosofii.“
(PECINA, Martin. Knihy a typografie. Brno : Host, 2012, s. 9.)

Co si autor předsevzal již v úvodu, dodržuje i na dalších stránkách. První kapitolu vytvořil z drobných esejů na témata, která se nedotýkají jen typografie. Zamýšlí se nad rozdíly (pokud nějaké existují) mezi čtenáři a sběrateli knih, proč se vůbec lidé dnes, v době technických vymožeností, které jsou snadno dostupné, stále obklopují knihami. Klade si na příklad otázku, proč lidé stále ještě čtou, proč si vytváří domácí knihovny, jaký k tomu mají důvod. Téma knihoven rozvíjí i v další eseji věnované přímo knihovnám a jejich (ne)systematickému uspořádání. V eseji, která mě v první podkapitole zaujala nejvíc, se autor věnoval bibliofilům a bibliomanům, kteří milují knihy natolik, že neváhají spáchat trestný čin, aby knihu, po které tolik touží, vlastnili. Jedním dechem ale dodává, že zatím naštěstí neslyšel o vraždě ve jméně literárního díla, ovšem jejich krádež nebyla ničím novým už na počátku 15. století:

„Ostatně už v roce 1409 obsahoval český rukopis […] doušku ve znění: Kdo tyto kniehy ukradne mne, bodaj měl tolik zimnic, jako je v Praze pivnic.“
(PECINA, Martin. Knihy a typografie. Brno : Host, 2012, s. 27.)

V dalších esejích zahrnutých v první kapitole se zmiňuje o proměnách čtení – od činnosti výjimečné, sváteční až po čtení dnešní, které sice stále potřebujeme, ale přitom knihy ustupují do pozadí a nahrazují je elektronické čtečky, mobily, počítače a další. Přesto však podle něj knihu nedokáže (zatím) nic nahradit. (Jak mě tento autorův názor dnes, kdy na mě ze všech stran doléhá nátlak na zakoupení čtečky, protože moje knihovna už leží i na zemi, potěšil!) Pokračuje eseji o typografii, o tom, jak se všichni kolem typografů odborníků cítí být odborníky na slovo vzatými, a že v každém oboru (nejen v typografickém) je potřeba mít trochu silné ego a velkou dávku pokory a skromnosti.

Přiznám se, že jako neodborníka mě další dvě kapitoly příliš nenadchly a horko těžko jsem se jimi prokousávala. Věřím, že autor tyto odborně laděné kapitoly okleštil na nejdůležitější odborné informace, přesto mně jako laikovi neřekly naprosto nic, což je ale normální. Ztrácela jsem se mezi typy písma, velikostmi, diakritikou a přiložené obrázky mi připadaly jeden jako druhý…

Přesto však knihu doporučuji těm, které typografie zajímá. Věřím, že mezi všemi obsáhlými příručkami bude osvěžením. A také bych ji doporučila všem podobným milovníkům knih – Pecinovy úvodní eseje byly vtipné, bez jakékoliv hořkosti vůči moderní technice a současnému způsobu života, které vytlačují knihu, médium, které nás doprovází odnepaměti, na okraj našeho zájmu. Rozhodně už kvůli nim stojí za to Knihy a typografii vzít aspoň do ruky.

Knihu Knihy a typografie vydalo nakladatelství Host