Recenze: Odborná literatura

Co je vizuální kultura?

1 1 1 1 1 (3 hlasů)
tvar

Co je to vizuální kultura, jak se vyvíjela a jakým způsobem nás každodenně ovlivňuje? Kniha s názvem Úvod do vizuální kultury slibuje, že o této problematice pojedná přehledně a srozumitelně a vytvoří základ pro další prohlubování vědomostí v této oblasti. Autor Nicholas Mitzoeff, profesor, zabývající se médii, kulturou a komunikací, je autorem celé řady publikací podobného směru a je tedy člověkem pro vysvětlení základů svého oboru opravdu povolaným.

 

 

knihaŽijeme ve století, které je vizuální kulturou prosáknuté, náš život je jí ovlivňován téměř neustále. Lze jednoznačně tvrdit, že obyvatelé vyspělých zemí vnímají svět prostřednictvím televize a v poslední době i internetu. Prostřednictvím obrazů se na nás média snaží působit reklamou v oblasti spotřeby, určují vkus vysílanými pořady, na televizních obrazovkách a billboardech se odehrává i politický boj.

 

Pojem vizuální kultura autor zkoumá ve dvou základních krocích – rozdělil ho na složku „vizuální“ a „kultura“. Velmi zjednodušeně lze říct, že první termín reprezentuje techniku prostřednictvím které vnímáme, a druhý způsob, jakým nás toto vnímání ovlivňuje.

 

Nicholas Mitzoeff svůj průřez historií vizuální kultury v části Vizualita začíná vývojem malby, vznikem perspektivy a úlohou barev. Vynález fotografie způsobil v jistém smyslu „smrt malby“, jak autor nazývá jednu z kapitol knihy, ve skutečnosti to však byla transformace do jiných uměleckých směrů. Některé funkce malby však byly fotografií plně nahrazeny. Autor sleduje i přechod klasické techniky na digitální a vyvozuje z něj závěry o omezení jejího významu pro zachycení skutečnosti. Poslední kapitolou pojednávající o technice zobrazování věnuje moderním trendům – filmu, televizi a internetu. V nich hledá společné znaky virtuality, která, jak soudí, je současným fenoménem. Kniha byla poprvé vydána v roce 1999 a tím je ovlivněn i popis současného technického stavu vizualizace. Týká se to zejména internetu a velmi významného rozšíření „chytrých“ telefonů, které začínají markantním způsobem zasahovat do života obyvatel vyspělých zemí.

 

Část Kultura je méně kompaktní. Nejprve se zabývá transkulturou, pro jejíž demonstraci se vypravil do Afriky. Pak si vybral provokativní, ale často zmiňované téma nahoty, sexuality a homosexuality. Jednotlivé složky tohoto tématu procházejí vizuální kulturou v celých jejích dějinách. Tuto část své knihy zakončuje rozsáhlým blokem věnovaným sci-fi filmům.

 

K vizuální kultuře posledních let patří neoddělitelně ještě jeden pojem „globální“. Autor jej neopomíjí a přidává ještě jednu část, která je - pro někoho možná překvapivě - věnovaná princezně Dianě a její smrti.

 

Přístup Nicholase Mitzoeffa se rozhodně nedá považovat za systematický. Přes svůj název není kniha určena pro vytvoření základního přehledu o pojmu vizuální kultura. V rámci velmi vágní osnovy autor na sebe kupí postřehy k jednotlivým tématům, které mají jen velmi volnou návaznost. Přednášky profesora Mitzoeffa jsou pravděpodobně velmi poutavé, možná někdy až fascinující, ale pro přípravu na zkoušku bych doporučil poohlédnou se po jiné knize a tuto si ponechat jako doplňkovou, která vizuální kultuře přiřadí jiné, možná nečekané souvislosti. Kapitoly samy o sobě jsou velmi zajímavým čtením nabitým informacemi, které se poněkud ztrácejí v nedávných dějinách. Pokud se do nich čtenář ponoří bez dotěrné myšlenky na definici vizuální kultury, je schopen načerpat mnoho pozoruhodných historických faktů, někdy však – ve vztahu k hlavnímu tématu – marginálních.

 

Odlišná situace nastává, pokud se autor pustí do vyvozování vlastních závěrů. Ztrácí se ve filozofických úvahách, v některých případech se snaží interpretaci přizpůsobit tak, aby zapadala do jeho teorie. Samozřejmě, že zvlášť v oblasti umění neexistuje pouze jediná a jedině platná interpretace, některé detaily jsou však rušivé a dokonce zbytečné. Nejhůř na tom je autor v případech, kdy se snaží najít přirovnání v oborech, které jsou mimo jeho kompetenci – počátek doby, kdy člověk začíná zviditelňovat věci pouhým okem neviditelné datuje rokem 1895, kdy Röntgen objevuje své paprsky (str.17), znakovou sadu ASCII považuje za programovací jazyk (str.18), rozbíjení prvních strojů dělníky přirovnává k působení počítačových virů (str.139) a podobně. Ale i v oblasti umění, která by měla být jeho doménou, je celá řada nepodložených a chatrných tvrzení, o kterých by se dalo diskutovat. Poměrně velký prostor dopřává fenoménu vetřelců, přitom zobecňuje a považuje všechny mimozemšťany za vetřelce, dokonce i v případě, že nejsou na zemi a vetřelcem je v tomto případě člověk.

 

…ve slavné scéně v níž hlavní hrdina vejde do baru přeplněného nejrůznějšími exotickými druhy vetřelců…

(Mirzoeff, N. Úvod do vizuální kultury. Překlad Petra Hanáková a Kateřina Svatoňová. Praha: Academia 2012, str.236)

 

Je však možné, že autor má v tomto případě na mysli spíše mimozemšťany a za záměnu za vetřelce je zodpovědný překlad, který nerespektuje význam vyplývající z kontextu. Autor je nepřesný i v detailech, které jsou snadno ověřitelné a je nepochopitelné, že mu nestálo za námahu podívat se třeba do titulků filmu.

 

Tento snímek (Mars útočí) vykresluje Marťany jako pletichařící agresory, kteří dokážou obratně přechytračit politiky a vojáky ze Země, tedy dokud se nezjistí, že jim z havajské pop-music z padesátých let vybuchují hlavy.

(Mirzoeff, N. Úvod do vizuální kultury. Překlad Petra Hanáková a Kateřina Svatoňová. Praha: Academia 2012, str.249)

 

To, co autor považuje za havajskou pop-music, je Indiánská píseň lásky z operety Rose-Marie, kterou v roce 1924 napsal americký hudební skladatel českého původu Rudolf Friml. Podle terminologie a teorií, jimiž se Nicholas Mitzoeff pokouší podepřít svá tvrzení, je autor zastánce Freudovy psychoanalýzy a marxistické filosofie. Pro západního čtenáře - případně studenta – může být takové spojení atraktivní. Nicméně spojování slintajícího a ozubeného Gigerova Vetřelce s Freudovou kastrační úzkostí mi připadá jako klasická intelektuálská nadinterpretace hraničící s bulvárem. Poslední negativní připomínku bych věnoval překladatelkám Petře Hanákové a Kateřině Svatoňové – novela, podle které John Carpenter natočil film Věc (remake filmu z roku 1951), se nejmenuje Kdo tam půjde?, ale Kdo je tam? (str.237). Alespoň v názvech, které jsou běžně používané, by se chyby dělat neměly.

 

Dlouhý odstavec s výhradami, které proti knize mám, by mohl vést k názoru, že je to podle mého mínění špatná kniha. V žádném případě. Je to však text, který vede k zamyšlení a k zaujímání vlastního názoru k předkládané problematice. Pokud by to byl jediný přínos knihy Nicholase Mitzoeffa, byla by to dobrá a cenná kniha. Čtenáře však mohu ujistit, že v ní najde ještě mnohem víc.

 

Knihu Úvod do vizuální kultury vydalo nakladatelství Academia

Soutěže

Aktuality

  • Paseka naživo. Nakladatelství poprvé zpřístupní veřejnosti slavný pražský dům od Jana Kotěry

    Cyklus autorských čtení v Nakladatelství Paseka spojí literaturu s architekturou. Zájemci budou moct poprvé navštívit slavný Laichterův dům, který na začátku 20. století navrhl Jan Kotěra, a halu s dekorativními vzory od Jana Preislera. První čtení v rámci cyklu Paseka naživo proběhne 23. srpna, debutující Anna Cima představí román Probudím se na Šibuji.

    Číst dál...  
  • Založena Česká akademie komiksu

    V pražském Café Neustadt byla v pondělí 25. června založena Česká akademie komiksu. Smyslem nového spolku je především s větší důstojností i propagací udělovat komiksové ceny Muriel, jejichž vyhlašovatelem od nynějška bude právě ČAK.

    Číst dál...  

Doporučujeme

Nové komentáře

Z čtenářského deníku

  • Jarmila Glazarová: Vlčí jáma

    Jana, která osiřela po první světové válce, se dostává k adoptivním rodičům, kteří žijí ve Slezsku a jsou bezdětní. Jana se stává ošetřovatelkou své adoptivní matky, stará se o domácnost a snaží se své nové rodině být užitečná. Postupem času ale odhaluje tajemství tohoto nesourodého páru. Na první pohled totiž vypadají Klára a Robert šťastně, na ten druhý je ale vidět, že tento pár rozhodně šťastný není.

    Číst dál...  
  • Drašar

    Nacházíme se v době, kdy je český jazyk považován za mluvu vesničanů. Čeština je vytlačena z nejvyšších společenských funkcí, kultury i státní správy. Na školách se vyučuje německý jazyk, jazyk vzdělanců. Dochází k velké germanizaci (poněmčování) společnosti… A do této doby se narodí Josef Václav Michl. Dlouho očekávaný syn, kterému jsou předurčeny velké skutky a který se má stát chloubou rodiny.

    Číst dál...  

Přihlášení