Umění vládnout

Recenze

Vytvořeno 25. 7. 2011 2:00

Autor: Hana Moualla

Duhově barevná kravata na krku a úsměv na tváři Tomio Okamury, to jsou dva nejnápadnější prvky použité na fotografii Sáry Saudkové, která tvoří obal Okamurovy druhé knihy Umění vládnout (Fragment, 2011). Náhodně není použit ani symbol usměvavých hrajících si dětí, má nám připomenout důvod, který by měl být měřítkem rozhodování politiků i veřejnosti – budoucnost našich potomků. Proč se Tomio Okamura pouští na tenký led politiky? Zřejmě je jedním z posledních mužů, o kterých píše v kapitole 21... Nebo je to všechno jinak? A jak?

Úplně nejsnadnější by bylo říci, že Tomio Okamura založil svůj blog na stránkách idnes.cz a vydal tuto knihu, aby se zviditelnil. Bylo by to snadné (a „laciné“ prohlášení). Autor se v knize věnuje závažným tématům, jako je extremismus, vzdělávání, státní správa, korupce, energetika atd. Celkem 22 kapitol, 22 témat k zamyšlení (podobnost s 22 čísly numerologické mřížky náhodou?!). Jak autor uvádí „správa věcí veřejných by měla být odpovědností každého z nás“.

Včera jsem v tramvaji viděla hocha hrajícího na harmoniku. Nežebral, jen jí procházel a hrál. Nevím, co lidi okolo naštvalo víc, jestli jeho smělost nebo falešné tóny. Jeden muž na něj volal: „Proč si nenajdeš práci?“ Ale do očí se mu nepodíval. Čím se liší tohle chování od tzv. „pro věřejné blaho“? Každé řešení konfliktu má být dialogem. Manažeři by to nazvali win-win (výhra-výhra) řešením problému. A proto bych autorovi chtěla poděkovat, že zahájil onen dialog. Jestli se ovšem přidají lidé, kteří umí diskutovat a hledat nejlepší vhodné řešení pro všechny, to si neumím představit. Kritika a negativita je v našich českých kostech zalezlá jako mráz v ruské tundře.

Masarykovo „Nebát se a nekrást“ je také spíše zbožným přáním. Použitý vzor Tomáše Bati dokresluje skryté poselství Tomio Okamury: „k problémům čelem“. Kdybych si chtěla rýpnout, chybí zde už jen Winston Churchill a Abraham Lincoln. Použití myšlenek velikánů, doplněné karikaturami Jaroslava Večerníčka, společně s osvěžujícími myšlenkami, působí neplánovaně. Text i grafická stránka jsou vyvážené. Množství myšlenek přesahuje možnosti (nebo spíše inovativní kapacity) našich politických představitelů. Když jsem nedávno sledovala jeden z diskuzních pořadů u oběda, přestalo mi chutnat. Proč?

Mluvilo se o těžkostech při sestavování koalice a schvalování, návrzích, čtení. Připomenulo mi to Samuela Becketta. Abstraktně černobílé. Bez chuti a zápachu. Bolest hlavy... Něco jako moderní otroctví pod rouškou sociálních dávek. S některými pojmy nebo jejich interpretací v knize nesouhlasím, ale oceňuji, že se autor o nich snaží mluvit z více stran (extremismus, zaměstnanost – např. zmiňovaná burza práce).

Píle, práce a solidarita jsou bez diskuze to, na čem bychom měli stavět. Jenže to by museli dnešní náctiletí zahodit hloupé časopisy, kde jsou všechny ženy opálené blondýnky s velikostí 36 a muži „kanci“. Slova „flexibilní, dynamický“ by musela být rehabilitována stejně jako stoprocentně přírodní nebo luxusní. A měli bychom je používat jen občas, abychom jim zachovali pravdivost.

Vyloženě mne rozesmálo rčení: „plošně škrtat umí i cvičená opice“ (str. 66). Přes daně, se dostávám k solárním bouřím a ropě (to už si chystám kávu). Závěr je více optimistický. Tomio Okamura se vydal cestou Traiana Vuia (str. 78), který nakonec vzlétl.

Kniha má mnoho zajímavých námětů na změnu společenského přístupu k veřejné správě. Nenabádá k defenestraci jako pan Kraus ve svém posledním vystoupení (jako host zde byl Karel Březina), ale spíše vede za ruku. Záleží ale na čtenáři, zda tuto ruku chytí, nebo pana Okamuru klepne přes prsty. Osobně bych se přiklonila ke smířlivě vedenému hledání nových inspirativních hybatelů norem, jako je Tomio Okamura, a pro vládnutí sestavila úřednickou vládu. Politika je způsob zacházení s pravdou a spravedlností. Je tedy na nás, abychom vstali z gaučů a začali zase komunikovat. „Tahle země je přece naše. Ne někoho nahoře. A je jen na nás, jak vypadá a jak vypadat bude.“ (str. 10)

Kniha se četla snadno, rychle a byla zábavná. Proto odpustím autorovi i to, že použil stejný název, jaký byl v roce 2007 použit v českém vydání knihy Statecraft Margaret Thatcherové – Umění vládnout: Strategie pro svět v pohybu.
Už teď se těším na další knihu Tomia Okamury.

Knihu Umění vládnout vydalo nakladatelství Fragment

Fotografie: Sára Saudková
Zdroj fotografií: http://www.tomio.cz/fotogalerie/