Recenze: Odborná literatura

Nečtěte!

1 1 1 1 1 (0 hlasů)
knihy

Tak něco podobného v podstatě říká Pierre Bayard ve své nové knize, která vyšla nedávno v Literární řadě nakladatelství Host. Přichází s tak zvanou teorií nečtení, která – jak se později ukáže – není ve světové literatuře zase tak ojedinělá.



knihaPierre Bayard je profesor na jedné z francouzských univerzit. Od takového člověka se jistě čeká, že dokáže mluvit o mnoha knihách, které za svůj život přečetl. Jeho profese ho nutí neustále číst hory knih. I od svých studentů by měl vyžadovat důkladné čtení a následnou diskuzi.

Bayard se hned v úvodu přiznává k tomu, že pochází z prostředí, ve kterém se nikdy příliš nečetlo. Také uvádí, že spoustu knih, které by číst měl, prostě nečetl. I proto přichází se svojí teorií nečtenářství. Bayardův nečtenář ale není člověk, který se o knihy nezajímá. Sice je nečte, ale dokáže se v literatuře velice dobře orientovat a knihu zasadit do dobového kontextu. A to je podle Bayarda to nejdůležitější. Zároveň přichází s tezí, že o knize může stejně dobře (možná, že dokonce i lépe) mluvit někdo, kdo knihu nečetl.

Může se jednat o knihu, která pobouří mnohé čtenáře. Je totiž zažité, že některé knihy by se zkrátka číst měly. V literatuře autor knihy hledá příklady takovýchto nečtenářů a z daného díla cituje. Prvním příkladem nečtenáře je knihovník z románu Roberta Musila Muž bez vlastností. Jedná se o člověka, který si od knih udržuje velký odstup, ale i tak je má rád. Tvrdí o sobě, že je milovníkem knih. Na druhou stranu přiznává, že přečtení všech knih v knihovně by mu zabralo několik stovek let, takže se do tohoto pokusu ani nepouští.

Bayardova kniha mí tři části. Musilův knihovník je prvním příkladem nečtenáře a spadá do kapitoly Knihy, které neznáme. Dalším příkladem je Paul Valéry. Francouzský literát a vědec. Horlivý propagátor nečtení. V kapitole Knihy, které jsme prolistovali nám autor popisuje Valéryho taktiku mluvení o knihách. Záměrně vyzdvihuje všeobecně známá fakta a vyhýbá se detailnějšímu popisu děje.

Takovýchto taktik je více a na příkladu, který nám podává Umberto Eco prostřednictvím svého románu Jméno růže, můžeme sledovat další z nich. Jde o mínění ostatních a bedlivé poslouchání údajných čtenářů. Hlavní hrdina románu Jméno růže tak předem ví, co skrývá záhadná kniha ukrytá v klášterní knihovně. Nikdy ji nedržel v ruce, a tudíž ji ani nečetl.

Bayard uvádí i další kategorie a dokládá je na konkrétních dílech světové literatury. Věnuje se také postupnému zapomínání. Po nějakém čase zapomeneme, že jsme knihu četli a nevíme o čem je. Můžeme i tak říci, že jsme ji četli? Kniha zcela jistě vzbudí zájem i u vášnivých čtenářů, protože přichází s něčím, o čem se příliš nemluví.

Myšlenka četby jako ztráty – ať už ke ztrátě dochází po prolistování knihy, po seznámení se s knihou z doslechu nebo postupným zapomínáním – spíše nežli četby jako zisku je základní psychologickou hybnou silou pro toho, kdo chce definovat účinnou konverzační strategii. Jen tak dokáže vybruslit z nepříjemných situací, do kterých ho život staví.
(Bayard, Pierre: Jak mluvit o knihách, které jsme nečetli. Host, Brno 2010, s. 75.)

Knihu Jak mluvit o knihách, které jsme nečetli vydalo nakladatelství Host

 

Komentáře   

 
Barbora Kubatova
+1 RE: Nečtěte!Barbora Kubatova 2011-07-21 21:18
Pierre Bayard je kuriózní autor. Nejsem si jistá, zda jen obhajuje svoje, snad až příliš očividné, nedostatky, nebo je novodobým čestným hrdinou hodným následování. Ovšem pravdou je, že jsem jeho knihu četla před pár měsíci a jako jeden z mála mi utkvěl v paměti. Díky za recenzi!
P.S. Pokud je moje domněnka správná a znám autora článku osobně, tak zdravím Martine:-)
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 

Soutěže

Aktuality

  • Více času na čtení (tentokrát trochu jinak) O poslechu audioknih a možnosti žít za dva

    Na podzim roku 2015 zahájilo internetové knihkupectví Martinus kampaň zvanou Více času na čtení. Ta se v principu odrážela od skutečnosti, že rozbalit si na Vánoce darovanou knihu je jedna věc, ale mít čas si ji skutečně přečíst, to už je věc jiná.

    Číst dál...  
  • Laureátkou 33. ročníku Ceny Jiřího Ortena je Hana Lehečková s novelou Svatá hlava nabízející ponor do „slabé" duše

    V pořadí 33. ročník Ceny Jiřího Ortena (CJO) pro mladé talentované autory do 30 let zná svou vítězku. Je jí literární redaktorka, spisovatelka a dramatička Hana Lehečková, která odbornou porotu jmenovanou Svazem českých knihkupců a nakladatelů (SČKN) upoutala svou novelou Svatá hlava. Kniha vyšla v nakladatelství Vyšehrad v roce 2019 a čtenáři předkládá zápisky schizofrenika žijícího v pohraniční vesnici. Autorka prostřednictvím této perspektivy důmyslně ohledává vnitřní i vnější okraje nemocného světa, ale i naší "normálnosti". Slavnostní vyhlášení Ceny Jiřího Ortena 2020 spojené s autorským čtením tří autorů nominovaných do užšího výběru proběhlo 15. září od 17 hodin v Zrcadlové kapli Národní knihovny v pražském Klementinu.

    Číst dál...  

Nové komentáře

Doporučujeme

Z čtenářského deníku

  • Jarmila Glazarová: Vlčí jáma

    Jana, která osiřela po první světové válce, se dostává k adoptivním rodičům, kteří žijí ve Slezsku a jsou bezdětní. Jana se stává ošetřovatelkou své adoptivní matky, stará se o domácnost a snaží se své nové rodině být užitečná. Postupem času ale odhaluje tajemství tohoto nesourodého páru. Na první pohled totiž vypadají Klára a Robert šťastně, na ten druhý je ale vidět, že tento pár rozhodně šťastný není.

    Číst dál...  
  • Drašar

    Nacházíme se v době, kdy je český jazyk považován za mluvu vesničanů. Čeština je vytlačena z nejvyšších společenských funkcí, kultury i státní správy. Na školách se vyučuje německý jazyk, jazyk vzdělanců. Dochází k velké germanizaci (poněmčování) společnosti… A do této doby se narodí Josef Václav Michl. Dlouho očekávaný syn, kterému jsou předurčeny velké skutky a který se má stát chloubou rodiny.

    Číst dál...  

Přihlášení