Nečtěte!

Recenze

Vytvořeno 21. 7. 2011 2:00

Autor: Martin Dolejský

Tak něco podobného v podstatě říká Pierre Bayard ve své nové knize, která vyšla nedávno v Literární řadě nakladatelství Host. Přichází s tak zvanou teorií nečtení, která – jak se později ukáže – není ve světové literatuře zase tak ojedinělá.

Pierre Bayard je profesor na jedné z francouzských univerzit. Od takového člověka se jistě čeká, že dokáže mluvit o mnoha knihách, které za svůj život přečetl. Jeho profese ho nutí neustále číst hory knih. I od svých studentů by měl vyžadovat důkladné čtení a následnou diskuzi.

Bayard se hned v úvodu přiznává k tomu, že pochází z prostředí, ve kterém se nikdy příliš nečetlo. Také uvádí, že spoustu knih, které by číst měl, prostě nečetl. I proto přichází se svojí teorií nečtenářství. Bayardův nečtenář ale není člověk, který se o knihy nezajímá. Sice je nečte, ale dokáže se v literatuře velice dobře orientovat a knihu zasadit do dobového kontextu. A to je podle Bayarda to nejdůležitější. Zároveň přichází s tezí, že o knize může stejně dobře (možná, že dokonce i lépe) mluvit někdo, kdo knihu nečetl.

Může se jednat o knihu, která pobouří mnohé čtenáře. Je totiž zažité, že některé knihy by se zkrátka číst měly. V literatuře autor knihy hledá příklady takovýchto nečtenářů a z daného díla cituje. Prvním příkladem nečtenáře je knihovník z románu Roberta Musila Muž bez vlastností. Jedná se o člověka, který si od knih udržuje velký odstup, ale i tak je má rád. Tvrdí o sobě, že je milovníkem knih. Na druhou stranu přiznává, že přečtení všech knih v knihovně by mu zabralo několik stovek let, takže se do tohoto pokusu ani nepouští.

Bayardova kniha mí tři části. Musilův knihovník je prvním příkladem nečtenáře a spadá do kapitoly Knihy, které neznáme. Dalším příkladem je Paul Valéry. Francouzský literát a vědec. Horlivý propagátor nečtení. V kapitole Knihy, které jsme prolistovali nám autor popisuje Valéryho taktiku mluvení o knihách. Záměrně vyzdvihuje všeobecně známá fakta a vyhýbá se detailnějšímu popisu děje.

Takovýchto taktik je více a na příkladu, který nám podává Umberto Eco prostřednictvím svého románu Jméno růže, můžeme sledovat další z nich. Jde o mínění ostatních a bedlivé poslouchání údajných čtenářů. Hlavní hrdina románu Jméno růže tak předem ví, co skrývá záhadná kniha ukrytá v klášterní knihovně. Nikdy ji nedržel v ruce, a tudíž ji ani nečetl.

Bayard uvádí i další kategorie a dokládá je na konkrétních dílech světové literatury. Věnuje se také postupnému zapomínání. Po nějakém čase zapomeneme, že jsme knihu četli a nevíme o čem je. Můžeme i tak říci, že jsme ji četli? Kniha zcela jistě vzbudí zájem i u vášnivých čtenářů, protože přichází s něčím, o čem se příliš nemluví.

Myšlenka četby jako ztráty – ať už ke ztrátě dochází po prolistování knihy, po seznámení se s knihou z doslechu nebo postupným zapomínáním – spíše nežli četby jako zisku je základní psychologickou hybnou silou pro toho, kdo chce definovat účinnou konverzační strategii. Jen tak dokáže vybruslit z nepříjemných situací, do kterých ho život staví. (Bayard, Pierre: Jak mluvit o knihách, které jsme nečetli. Host, Brno 2010, s. 75.)

Knihu Jak mluvit o knihách, které jsme nečetli vydalo nakladatelství Host