Idiot na obrázku v novinách

Vytvořeno 21. 8. 2010 2:00

Autor: Petr Měrka

Tvářil se jako debil, ale ve skutečnosti to byl kretén. Politická celebrita nebo něco takového. Prostě bezvýznamná nula, která rozhoduje o našich životech. Byl snad jedině zvláštní tím, že měl na pinďourovi vytetovaný hákový kříž a uprostřed čela ho zdobila rudá hvězda. Smýšlením to byl pravověrný demokrat. Miloval peníze a moc. Potrpěl si na mladé holky a upřímně nenáviděl chudé lidi. Považoval je za odpornou přítěž civilizované společnosti.

A civilizace, to je systém.

*
Četla jsem ty noviny ve vlaku. Udělalo se mi z nich tak špatně, že jsem se musela vyzvracet do uličky. Psali v nich pravdu, ale já jsem ještě puberťačka. Mě nic takového nezajímalo. Bažila jsem akorát po narkotikách a chlastu. Byla jsem IN. Byla jsem NEW a byla jsem COOL.
Ve Vápu jsem se vypotácela na perón. Hubu jsem měla dolepenou od blitek. Páchla jsem, přesto jsem byla atraktivní. Čekala jsem, že mě každým okamžikem někdo sbalí. Chtěla jsem se rozhlédnout, ale to už přede mnou stál uher.
Pohlaví teda neměl nic moc, ale ty kecy!
„Čau, kotě, dáš si heroin?“ Mluvil jako pravý intelektuál. Natáhla jsem ruku. On mi ji promasíroval a narval mi jehlu do žíly.
Tohle byl můj smysl života. Poznala jsem to hned, jakmile se uskutečnila erupce látky, která se rozprostřela mým mozkem a zaplnila ho zvláštním šimravým vytržením. Chvíli jsem si připadala jako ve snu a nebo v pohádce.
Hned jsem chtěla další dávku.

*
Posadili jsme se do nádražní nálevny. Objednal borovičku. Naklonil se ke mně a důvěrně mi prozradil, že je revolucionář. Potom mi olízl obličej a hlasitě se rozesmál.
Když jsem byla pořádně opilá, uvědomila jsem si, že to je jen obyčejný cvok. Potřebovala jsem k sobě někoho staršího a zodpovědnějšího. Někoho, kdo vydělává dost peněz, aby mohl pěstovat a rozvíjet mé zájmy.
Asi jsem vám to ještě neřekla, ale jsem hrozně moc talentovaná. Dokonce jsem vyhrála olympiádu ve lhaní, ale to byla pro mne hračka. Vyspala jsem se tenkrát s hlavním porotcem, který zfalšoval výsledky a měla jsem to v kapse.
Zvedla jsem se k odchodu. Beďary osypanému revolucionáři jsem pověděla, že se jdu akorát vychcat. Ve skutečnosti jsem však vzala kramle.

*
Utíkala jsem do školy. Chodím na střední sadistickou. Je to dobrý vzdělávací institut. Hlavně pro sadisty a masochisty. Já měla z každého něco, a proto mě studium hrozně bavilo. Ještě se mi podařilo stihnout poslední hodinu. Zdržela jsem se na cestě konzumací několika málo piv v jedné odporné putyce, kam chodil výhradně odpad slušné společnosti.

Celá uřícená jsem otevřela dveře. Vyučování trvalo už celou minutu. Dramaticky jsem dosedla na židli, udeřila čelem o desku lavice a byla okamžitě tuhá.

*
Procitla jsem v kabinetě. Náš učitel jedů se na mě usmíval. Zrovna si stahoval z péra použitý kondom. Okamžitě jsem ho začala podezřívat z pohlavního zneužití. Ale mohla jsem být ráda, že použil gumu.
Řekla jsem mu:
„Na shledanou,“ a kvapně odkvačila na stopa.
Jezdit stopem je vždycky riskantní. Hodně mých kamarádek při něm zahynulo. Byly znásilněné a zavražděné. Já si byla jistá, že mně se nic takového nestane. Před týdnem jsem byla u kartářky a ta mi prorokovala růžovou budoucnost. Podle jejích slov jsem si měla vydělávat na živobytí darem a to se nemohlo týkat ničeho jiného, než umění.
To bylo jasné jako facka.

*
Zastavilo mi auto. Byli v něm 2 vysokoškolští studenti. Pili vaječný koňak. Bylo jim úplně jedno, že se nabourají a zahynou. A mně asi taky. Přisedla jsem si k nim. Vlastně jsem musela čopět. Vpředu jim chyběla sedačka.
Těsně před Konečníkovem sjeli ze silnice. Zabili při tom 2 holky, které mohly být tak stejně staré jako já. Šly v protisměru po krajnici a měly smůlu. Těm grázlům se samozřejmě nic nestalo. A já taky vyvázla bez škrábnutí.
V šoku jsem se vyhrabala z vraku. Přemýšlela jsem, jestli mám být hysterická a nebo vzít spravedlnost do svých rukou.
Nakonec jsem se rozhodla pro pomstu. Nebylo fér, aby ti hajzlové zůstali na živu a dál se opájeli svéhlavou bezstarostností mládí. Skočila jsem po prvním z nich a k jeho velkému překvapení mu vyrvala ohryzek z hrdla.
Jenom to mlasklo a bylo po něm.

*
Ten druhý začal přede mnou zdrhat. Vystartovala jsem za ním. Pronásledovala jsem ho několik kilometrů. Nevím kolik, ale nakonec jsem ho dohnala a zabila. Neměl šanci. Jakmile jsem s ním byla hotová, objevila se nade mnou ontologická díra. Zvedla jsem k ní hlavu a spatřila Boha. Byl zhulený a usmíval se. Sehnula jsem se pro kámen, ale tak daleko jsem přeci jen nedohodila. Ke všemu se stmívalo. Měla jsem hlad. Už ani nevím, kdy jsem jedla naposledy. Otevřela jsem tělo toho gaunera. Byla jsem mentální anorektička, proto mi bohatě stačila jen jedna jeho ledvina.
Naprosto přežraná jsem se svalila do mechu. Byla jsem tak unavená, že jsem okamžitě usnula. Protože jsem vykonala dobro, zdály se mi jenom samé hezké sny.
Ráno jsem se probudila čilá a svěží. Slunce se chystalo teprve vycházet a všude byla mlha. Ptáci kouzelně řvali a mě laskavě studily kapky rosy.
Asi nejnádhernější byly pavučiny ozářené prvními paprsky žhavého kotouče, který se pomalu vynořoval zpoza kopce.
V tu chvíli zaduněly výstřely. Myslivci! problesklo mi lebkou. Musela jsem pryč!! Ti lidé nemají slitování. Zastřelí všechno, co se hýbe.
Všimli si mě. Kličkovala jsem mezi kmeny stromů jako králík. Kulky mi svištěly kolem uší a zasáhlo mě několik broků. Volali za mnou, abych zastavila.
„Neboj se, chceme tě jenom sníst!“

*
Nakonec to všechno dobře dopadlo. Doma jsem se posadila k počítači a napsala o tom, co se mi přihodilo, povídku. Byla fakt dobrá. Zapálila jsem si Rakovinu, vyklonila se z okna a romanticky se zahleděla do fragmentů přírody.
Civilizace bujela jako nějaký zhoubný nádor. Vidláci se chovali jako maniaci a devastovali poslední stromy, co ještě zbývaly. Byla jsem si jistá, že se dočkám doby, kdy tady, kde žiju a bydlím, vznikne úchvatná a strhující poušť. Dojde nám voda, nebudeme mít co jíst a zemřeme.
Rozhodla jsem se, že o tom napíšu novelu. Už jsem měla pro ni i název. Země odpadků, tak se bude jmenovat.